| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Výchovný styl jako stín vlastního dětství

 Celkem 15 názorů.
 Aleš LIBERDA, dcera 5 let 
  • 

Rozpor 

(16.5.1999 9:15:31)
Jsem podle dr. Matějčka typ 3, manželka typ 1, vezmeme-li to schematicky. Protože jsme ani jeden nehodlali ze svého stylu ustoupit, žena se odstěhovala a podala žádost o rozvod. Dceru jsem neměl na víkend více než rok, pouze si ji během týdne stačím vyzvednout jednou ze školky, proti tomu nemůže nikdo učinit naštěstí žádná opatření. Soud ještě nerozhodl, ale odmítl i určit předběžné opatření. Soud je mimochodem kauza sama pro sebe, která mi do detailů vybavuje televizní seriál "Na lavici obžalovaných justice". I tak odmítám být skeptický a myslím si, že vše se začne objektivně řešit
u odvolacího/-ch soudu/-ů. Dětská psycholožka, ke které žena chodila na konzultace, mi řekla, že výchovné cíle a metody mám "skvělé", ale vzhledem k tomu, že změna prostředí, ke které dochází byť i 1krát týdně tím, že si dceru vezmu na 3 hodiny domů, na ni má tak negativní vliv, že bych na ni měl "na čas" zapomenout. Z toho je evidentní, že mi ji žena odmítá na její popud. Přitom ani žena, ani psycholožka nezpochybňují, že má ke mně dcera "vřelý" vztah. Je pro dítě horší ta občasná změna, nebo "odpírání" otce ?
 Marek Ivan syn 7 měsíců 
  • 

Re:Rozpor 

(28.5.1999 8:30:39)
Jsem na tom podobně jako uvedeném příspěvku, s tím rozdílem, že synovi je míň,žena bydlí 300 km takže že syna vidím jednou za 4-6 týdnu v podstatě na pár hodin.Protože jsem zdravotně tělesně postižen ( chodím o francouzských holích ) odmítá mně syna nechat pochovat nebo jiné činosti které bych ze synem mohl podle mého bez problému provádět jako hrát si sním na dece,nakrmit ho,eventuelně přebalit ap. Jsem si vědom,že ten kdo bude mít možnost číst tento příspěvek těžko může posoudit zda, opravněně,nebo né mi moje žena odpírá se alespoň trochu a podle mého opravněného práva a i podle mých skutečných možností se radovat a starat o našeho syna. Mohl bych tady uvádět co jsem nebo nejsem sám bez cizí pomoci schopen, ale je to velmi obtižné podle mého, aby se cizí osoba bez skušenosti,nebo praktického poznání problematiky zdravotně postížených osob.Přesto bych rád uvítal odezvy lidí,který maji v rodině nějakým spusobem zdravotně postiženého partnera a vychovávají malé dítě,nebo děti, ale protože jsem i v situaci rozvodové možnosti a praktické skušenosti jiných. Rád bych byl svému synovi byl tátou bez ohledu,že náš partnerský vztah s mou ženou je u konce.
 Irena 
  • 

Re:Rozpor 

(7.6.1999 10:04:08)
Nechci vás děsit, ale podle mých dosavadních zkušeností vám příliš nepomůžou ani psychologové, ani soud. Vše záleží čistě jen na člověku, který má dítě ve své péči. Ovlivňuje ho svým jednáním a pokud si umane, že máte na své dítě špatný vliv, tak ten špatný vliv nakonec (bez svého přičinění) skutečně mít budete. Úplně stačí, aby se matka před svým dítětem párkrát zmínila o tom, že ona s tatínkem nevychází dobře, nebo použije věty typu: "Přece je ti líp u mě než u tatínka", "Kam bys chodil, když si můžeš hrát doma", "Tvůj tatínek si s tebou hraje málo, tady máš nového tatínka, ten je přece lepší.." apod. a za chvíli (zvláště u menších dětí, které snáze zapomenou na původní rodinu) je dítě natolik odcizené, že o nějakém udržení nebo obnovení vztahů nelze hovořit.
Možná jsem příliš velký pesimista, ale to, co teď zažívám s manželovým synem z prvního manželství, považuji za tragédii pro všechny zúčastněné.

Přeji Vám hodně štěstí
Irena
 Jana Raisova 
  • 

Re: Re:Rozpor 

(7.1.2000 16:19:54)
Naprosto musim souhlasit, to co my zazivame s pritelovou dcerou s prvniho manzelstvi a jeji matkou je zoufale. Drzme si vzajemne palce a prejme si velkou trpelivost.
Jana
 Pavla 
  • 

Re: Rozpor 

(9.7.2002 9:05:43)
Je mi smutno z toho, co jsme si přečetla. Bohužel, vliv to má a to celoživotní, díky přiblblé psycholožce i díky matce, která se snad ani nedá nazvat slušně. Sice čekám teprve 1. dítě, ale můžu říct, že zkušenost a dost negativní již jsem získala:
Manželova matka se rozvedla, když byl její syn malý. Celý život měl tchán zákaz styku se svým synem, viděli se spolu až v dospělosti. A výchovné metody pani tchyně, která se zvládla 8x vdát a Xkrát změnit partnera, se značně podepsaly na mém manželovi. Je to extrém, když já pocházím z úplné rodiny, rodiče spolu žili 40 let (do otcovo smrti), mám další 3 sourozence a všichni žijí ve spořádaných rodinách. Neříkám, že nikdy neměli doma problémy, ale my jsme vše byli zvyklí řešit a neutíkat. Bohužel nyní vidím, jaký jsem kaskadér, když jsem šla do vztahu s člověkem z tolik nevyváženého prostředí. Možná tomu nelze ani uvěřit, ale i v mém pokročilém těhotenství (9. měsíc) je manžel schopen mi vyhrožovat rozvodem - důvod: nehodíme se k sobě.
Ale to nesouvisí s Vámi, promiňte. Chtěla jsem Vás jenom podpořit, popřát Vám hodně zdaru u soudu a hlavně, abyste měl štěstí na soudce, aby to nebyli lidé podobní té vaší bývalé manželce, její psycholožce či mojí tchýni...
Držím palce! A myslím, že nyní, když je to již 3 roky od Vašeho příspěvku, jste již spokojený a všechno jste vyřešil ve prospěch Váš i Vašeho dítěte!
 Pěnička 


Re: Re: Rozpor 

(18.7.2002 21:57:16)
Ahoj Pavlo,
přečetla jsem i tvůj dopis a i když si naznačila jen malinko o své nynější situaci, bylo mi z toho smutno. Každým dnem se ti narodí miminko a vypadá to, že na něj budeš sama, i když jsi vdaná a ještě budeš muset řešit problémy svého manželství. Ale proč ti to píšu, i já jsem rozvedená a jenom proto, že jsem se taky unáhlila a vdala se ze svého nerozumu. Na tento svůj nerozum jsem doplatila deseti lety svého života, kdy jsem se snažila zajistit funkční rodinu pro své dvě dcery, rok od roku to bylo obtížnější. Bývalý manžel měl na prvním místě sebe, kamarády, hospodu a svou přítelku a potom jsme tam někde byly my tři. Po deseti letech jsem si řekla dost a rozvedla se. Je na snadě, že podle jeho celé rodiny jsem byla na vině já. Celých deset let jsem se snažila, aby naše manželství vypadalo navenek jako spořádané. Rozešli jsem se ve velmi zlém a jsou tomu již tři roky a nic se nezměnilo. I když vlastně ano, on se ihned oženil se svou přítelkou, žijí v bytě ze kterého jsem odešla a nic si nesměla vzít. A víš co? Nelituji toho, stálo to za to a já cítila, že to je ta správná věc, kterou pro sebe dělám. Dokonce jsem potkala muže, který mi dal tolik lásky za tu dobu co jsme spolu, kterou jsem za těch 10 let nepoznala. Rozumí si s mýma dcerama, koupili jsme si byt a zařídili, dokonce mě i přesvědčil a provdala jsem se za něj a máme spolu devítiměsíčního syna. Na věcech nezáleží, je to jenom o tom, jak chceš prožít život a jakou máš odvahu. Věř, že já tu odvahu sbírala skoro 5 let.
Přeji ti mnoho osobního štěstí a zdravé, báječné a nádherné miminko.
 Hanka, trilete dite 
  • 

Re: co si o tom myslite? 

(24.7.2002 11:42:06)
Ahoj holky,
hledala jsem nejakou poradnu, kde bych napsala svuj problem a nasla jsem poradnu rozvod. Sice se zatim nerozvadim, ale se svym muzel prozivame asi manzelskou krizi. Kde zacit. S manzelem jsem zacala chodit pred 14 lety. Po roce jsme zacali spolu bydlet. Ja jsem uz pracovala manzel studoval VS potom nahrad. voj. sluzba pak jsme se vzali po 8 letech. Vztah jsme meli pekny zili jsme primerenym manzelskym zivotem pak se nam narodilo dite, ale vlastne jsem manzela k diteti premluvila, protoze planoval prac. odjezd do zahranici tak jsem mu rekla, co tam budu cely den sama delat. Narodilo se dite pak jsme odjeli s miminem do zahranici. Vse docela dobre, az na to, ze manzel o me prestal jevit zajem . Nas manzelsky zivot se omezil na 3/4x za rok pak se docela manzel odstehoval z loznice, se slovy, ze se chce vyspat, protoze ho prcek budi Pak se vlastne odstehoval asi nadobro. Nekolikrat jsem se snazila nadhodit otazky me nespokojenosti se soucasnym stavem, ale nejak bez odezvy. Prislo mi, ze manzel se stal chladny a velmi rezervovany. Tak jsem se s nim nekolikrat pohadala, ze se ke mne chova jako bych byla trn v ... Pak jsem se jednou sebrala a sla za nim do pracovny a rikam mu, ze jsem nespokojena a jestli mu to, jak ted zijeme pripada normalni. On, ze ne. Rekla jsem mu, ze mam pocit , ze ziju v manzelstvi svych rodicu, kteri bydleli kazdy v jednom pokoji a lezli si na nervy... Ptala jsem se ho otevrene, proc se tak chova jestli ma tedy nekoho jineho, protoze dost casto jezdi do Cech . Rikal , ze ne dukaz o opaku nemam. Tak jsem mu rekla, ze ja bez lasky a pochopeni zit nedokazu, jestli se tedy uz sem z dovolene v Cechach nemam vracet, abychom si od sebe odpocinuli nebo jestli se tedy rozvedeme. Dvakrat si docela utrel oci asi mu to taky neni lhostejne, ale proc uz ke mne nic neciti mi odpovedet nedokazal.. Co bude dal nevim. V Cechach byt je manzela nemam kam jit...
Od nedele, kdy se jsme spolu mluvili, tak je sice atmosfera velmi napjata, ale je docela pozorny fakt nevim co si myslet. Opravdu me to moc trapi a nevim co delat. Cekat, ze se jeho chovani zmeni, nebo vyhledat odbornou pomoc,ale manzel rekl, ze on do zadne poradny neopujde. Jeste me napada, jestli se trebas neboji, aby neprislo druhe dite...
Nevim napiste mi prosim svuj nazor diky Hanka
 Míša, dcera (10) 
  • 

Re: Re: co si o tom myslite? 

(24.7.2002 13:22:51)
Hani, zkus mu navrhnout rozumně a v klidu ještě jeden rozhovor. Nic mu nevyčítej. Jen mu řekni, jak se cítíš, co Tě bolí a co Ti ubližuje. Zdůrazni mu, že ho máš ráda, že Ti na něm záleží (pokud je to pravda), a že by jsi, i s ohledem na dítě, nechtěla Vaše manželství rušit. Zkus nadhodit i počet dětí. Ale hlavně mu řekni, že nutně potřebuješ znát jeho názor, aby jsi si mohla zařídit svůj život dál. A ten názor se snaž v klidu a bez emocí vyslechnout a přijmout.

Možná znáš v zahraničí pouze manžela a chybí Ti přátelé a známí. Docela dobře vím, co to s izolovaným člověkem dokáže udělat a vcelku bych se pak nedivila i manželovu chování. To není nic proti Tobě, to je problém i maminek v Čechách, pokud nemají příležitost zajít občas mezi lidi. Člověk si to sám neuvědomuje, ale má v takovém případě tendence "věšet se na krk" partnerovi a přestává vnímat realitu kolem sebe. Žije jen tím, co ho obklopuje. To pak nemusí být jeho okolí příjemné. Třeba by pomohlo najít si nějakou krátkodobou práci nebo jen nějaký klub maminek, prostě dostat se mezi lidi.

Ale abych se vrátila k tomu rozhovoru. Pokud bude mít i manžel zájem na zachování Vašeho manželství, zkuste si dohodnout nějaká pravidla soužití (např. tatínek by mohl 2x týdně hlídat, aby jsi si mohla jít sama zacvičit atd. atd.). Mimochodem, prcek už také není tak malý, aby nemohl mít svůj pokoj (třeba ten, který obsadil manžel).

Pokud by to nevypadalo moc nadějně, zkus navrhnout, že půjdeš na nějaký čas bydlet do Čech. Tvůj manžel určitě není takový gauner, aby Tě i s dítětem hned vyhazoval ze svého bytu v Čechách. Vše záleží jen na dohodě a na dobré vůli vás obou.

Přeji hodně štěstí. Míša
 Hanka, trilete dite 
  • 

Re: co si o tom myslite? 

(25.7.2002 12:57:23)
Ahoj Miso a Marcelo,
dekuji za reakci. Miso, premyslela jsem o tom veseni na krk a asi mas tak trochu pravdu, ale druha vec je taky to, ze jsme 12000 km od domova v jine kulture. Neni zcela jednoduche zde v Asii navazat takove to ,, nase kamaradstvi". Mela jsem zde jednu kamaradku z Evropy byla to fajn rodina bydleli kousek pod nami . Mladi a prijemni s detmi v prijatelnem veku, ale bohuzel parkrat jsem s nema vyrazila, kdyz byl manzel mimo domov , a take jsem byla u nich, ale oni pak zvali i manzela, ktery se s nima stykat nechtel, protoze nejradeji o vikendech relaxuje u pocitace nebo proste jen spi.
Taky s programem je problem, protoze manzel chodi z prace pozde vecer. Tak se ho tedy neptam co se delo, kdyz vidim, ze mluvit nechce. Dalsi rozhovor ted delat nebudu, protoze manzel neni ten typ, ktery je rad pritlaceny ke zdi. Souziti neni jednoduche ,uvidim co bude dal. Marcelo asi pomoc poradny nevyhledam , protoze kdyz zacnu osobne hovorit s nekym o problemech, tak se mi stahne hrdlo a vetsinou se rozbrecim, tak nevim, jestli bych dokazala nekomu vylicit souvisle co se deje... Do Cech odjizdime v polovine srpna, tak uvidime co se do te doby vyvine. Nicmene dekuji moc za Vas cas a rady Hanka
 Paní Columbová 


Re: Re: co si o tom myslite? 

(29.7.2002 22:53:43)
Hanko, já mám tedy opačnou zkušenost. Bydlíme s mužem (a miminkem) v zahraničí už několikátý rok a jsem přesvědčená, že náš vztah to jedině posílilo. Tu spoustu problémů, které přináší každé stěhování a nový začátek, navíc v odlišné kultuře, musí ti dva zvládnout sami, protože - aspoň zpočátku - neznají nikoho, kdo by mohl pomoci. Ale to je určitě individuální a samozřejmě se stýkáme s dalšími českými rodinami i s rodinami kolegů mého muže a já chodím do několika maminkovských klubů.

Rozhodně je dobře o problému mluvit, frekvenci a způsob rozhovoru odhadneš ty nejlíp, ovšem tvůj muž vůbec nemusí být schopen nějakého vysvětlení. Na vědomé úrovni třeba nebude nic, co by označil za důvod. Možná má krizi středního věku, možná má pracovní problémy, třeba je z vašeho soužití stejně nešťastný a nechce/neodvažuje se/neví jak ti to říct.

Z toho, že bys břečela u nějakého psychologa v poradně, si vůbec nic nedělěj. Já byla dvakrát (kvůli předchozím známostem, ne kvůli manželovi) a pokaždé jsem to prořvala. Myslím, že na to musí být zvyklí. Mimochodem, i tobě může pomoci, když svoje pocity a problémy zformuluješ a řekneš nahlas. Zvlášť když zřejmě v místě svého nynějšího pobytu nemáš žádnou důvěrnou přítelkyni, se kterou bys takové věci mohla probírat. Držím palce.
 Marcela, Vanda 2,5 roku 


Re: Re: co si o tom myslite? 

(25.7.2002 10:41:59)
Do poradny můžeš jít i sama bez manžela. Pokud o tom uvažuješ, klidně to zkus sama.
 Linda K. 
  • 

Re: Rozpor 

(24.5.2006 17:44:02)
Dobrý den,

Váš případ se až překvapivě do detailu shoduje s případem mého přítele a jeho dvou dětí. I jejich vztah utrpěl velmi podobným zásahem psycholožky, který popisujete ve svém příspěvku. Prosím ozvěte se mi na mou e-mailovou adresu, ráda bych si s Vámi vyměnila další informace neveřejnou cestou.

Děkuji.

Linda
Linda.kk@seznam.cz
 JITKA 0 
  • 

NEJISTOTA 

(1.6.2000 19:06:46)
Já mám zkušenosti s výchovou typu 3, rodiče se brzy rozvedli a matka se nezvládala o mě ani o mojí mladší sestru starat, navíc jsme se často stěhovali, takže i těch pár lidí, na které jsem se mohla spolehnout vždy někam zmizelo
od 17 let se živím sama, studuji na vysoké, ale musím přiznat, že pořád narážím na to, že se musím spolehnout jenom sama na sebe, bohužel mě to vůbec nezocelilo, čím jsem starší, tím víc lituji svého "dospělého" dětství. Deska vím, že takhle prostě ne. Dítě potřebuje pevnou ruku, ne kvůli výchově, ale proto, že potřebuje jistotu v začátcích, aby si postupně mohlo začít věřit.
 JITKA 0 
  • 

NEJISTOTA 

(1.6.2000 19:11:05)
Já mám zkušenosti s výchovou typu 2, rodiče se brzy rozvedli a matka se nezvládala o mě ani o mojí mladší sestru starat, navíc jsme se často stěhovali, takže i těch pár lidí, na které jsem se mohla spolehnout vždy někam zmizelo
od 17 let se živím sama, studuji na vysoké, ale musím přiznat, že pořád narážím na to, že se musím spolehnout jenom sama na sebe, bohužel mě to vůbec nezocelilo, čím jsem starší, tím víc lituji svého "dospělého" dětství. Deska vím, že takhle prostě ne. Dítě potřebuje pevnou ruku, ne kvůli výchově, ale proto, že potřebuje jistotu v začátcích, aby si postupně mohlo začít věřit.
 Veronika a Petr, odhodlávající se k potomstvu 
  • 

Minimální vzdálenost od původní rodiny je 100 km a vypnutý telefon 

(19.10.2002 12:49:27)
Článek o výchovných stylech je docela poučný, škoda, že si nic takového nepřečetl nikdo z mého okolí o generaci napřed. Některá fakta se mi připomněla, když jsem vyplňovala formulář pro výpis z rejstříku trestů.
Svým přátelům jsem kreslila grafy, jelikož jim unikaly souvislosti příběhu:
Moje babička měla tři dcery a manžela, který si ji vzal poté, co mu milenka č.1 dala košem. Hádali se strašně, na děti aplikovali výchovný styl č.1 - poslouchej, neotravuj, nemysli, neser.
Výsledky se dostavily záhy. Nejstarší J. v osmnácti utekla z domu, rozbila matce ústa a vdala se. Od té doby spolu nemluví a situaci se neuklidnila ani po narození vnoučat R. a Mc.
Dcera babičky Mi, o pět let mladší, než J, výchovu snášela dosti špatně, zvláště naprostou izolaci od vrstevníků. Ve 24 letech otěhotněla, ale nevdala se a rodiče ji vyexpedovali z domu. Onen řidič kamionů figuruje v mém rodném listě. Moje setra Š se narodila o 4 roky později, Mi se vdala za VV a o rok později se rozvedla. Podruhé se vdala již úspěšněji. Vysvětlím kauzu trestní rejstřík: mám 2 rodná jména, po matce za svobodna a po 1.manželovi své matky, otci své sestry, dva rodné listy - ve 14 jsem dostala nový, a jméno otce je furt ten první. Fakt chaos. A hrozně blbě se to dohledává a dokazuje na úřadech.
Dcera babičky č.3 Ma se narodila 10 let po Mi, byla na tom o trochu lépe, protože babička s dědou se již drobet uklidnili. Vdala se za L velmi brzy a má syna P.

Přístup babičky a dědy k vnoučatům:
dcera J - vnoučata R, Mc: kontakty 0, aktivita 0, nikdy.

dcera Mi - zprvu velmi bouřlivý vyhazov z domu, komunikace 0, později pokusy o nápravu (děda se se mnou začal bavit v 14, o rok později umřel, se Š se nebavili nikdy, o mně začala projevovat zájem babička později na Vš.)Pokusy rozvrátit už tak chabé vazby v rodině Mi.

dcera Ma - jediná se snaží o nekonfliktní řešení, bohužel na ní v dnešní době již zcela visí 5-6 lidí (staří rodiče manžela, manžel, dítě, babička, manželův invalidní bratr). Trvale probíhá snaha babičky pověsit se jí na krk. S vnoučetem P se babička baví.

Kontakty mezi sourozenci: po odchodu z domu prakticky 0, dnes se začínají bavit, poté co jim odrostly děti.

Kontakty mezi sestřenicemi a bratranci 0, u nás bohužel i ze strany příbuzných posledního manžela.

Výchovné styly v dalších generacích:
J: brutální autoritativní přístup, nemluví ani s matkou, ani se setrami, ani s dětmi. R se odstěhoval velmi brzy, má pověst grázla, Mc se odstěhovala taktéž velmi brzy a své děti rodině neukazuje. J nakládá s majetkem tak, aby dětem po ní hlavně nic nezůstalo.

Ma: liberální, podtrženo tím, že Ma a L se spolu prakticky nebaví.

Mi: poměrně autoritativní, proti generaci předtím ovšem slabý odvar. Po sestřině pokusu o sebevraždu (12 let) obrovský zvrat, k sestře velmi liberální přístup, ke mně naopak ještě tvrdší autorita.


Jestli jste todle dočetli až do konce, v tom případě gratuluji, uvažuji o zfilmování.

Můj osobní dojem z mé rodiny: ti lidé se navzájem vůbec nemají rádi, strašně si ubližují a podkopávají nohy, projevy dobré vůle jsou okamžitě trestány - na takového člena se všichni ostatní pověsí a vycucávají ho finančně, silově i psychicky.S rodinou komunikuji jen velmi omezeně, protože na to nemám nervy.

Uvažujeme, že se vezmem. Potřebuju vědět, jestli tam mám někoho z nich zvát. Tedy - mám na mysli rodiče a sestru.

Verča

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.