Názory k článku Výchovný styl jako stín vlastního dětství

Článek o výchovných stylech je docela poučný, škoda, že si nic takového nepřečetl nikdo z mého okolí o generaci napřed. Některá fakta se mi připomněla, když jsem vyplňovala formulář pro výpis z rejstříku trestů.
Svým přátelům jsem kreslila grafy, jelikož jim unikaly souvislosti příběhu:
Moje babička měla tři dcery a manžela, který si ji vzal poté, co mu milenka č.1 dala košem. Hádali se strašně, na děti aplikovali výchovný styl č.1 - poslouchej, neotravuj, nemysli, neser.
Výsledky se dostavily záhy. Nejstarší J. v osmnácti utekla z domu, rozbila matce ústa a vdala se. Od té doby spolu nemluví a situaci se neuklidnila ani po narození vnoučat R. a Mc.
Dcera babičky Mi, o pět let mladší, než J, výchovu snášela dosti špatně, zvláště naprostou izolaci od vrstevníků. Ve 24 letech otěhotněla, ale nevdala se a rodiče ji vyexpedovali z domu. Onen řidič kamionů figuruje v mém rodném listě. Moje setra Š se narodila o 4 roky později, Mi se vdala za VV a o rok později se rozvedla. Podruhé se vdala již úspěšněji. Vysvětlím kauzu trestní rejstřík: mám 2 rodná jména, po matce za svobodna a po 1.manželovi své matky, otci své sestry, dva rodné listy - ve 14 jsem dostala nový, a jméno otce je furt ten první. Fakt chaos. A hrozně blbě se to dohledává a dokazuje na úřadech.
Dcera babičky č.3 Ma se narodila 10 let po Mi, byla na tom o trochu lépe, protože babička s dědou se již drobet uklidnili. Vdala se za L velmi brzy a má syna P.

Přístup babičky a dědy k vnoučatům:
dcera J - vnoučata R, Mc: kontakty 0, aktivita 0, nikdy.

dcera Mi - zprvu velmi bouřlivý vyhazov z domu, komunikace 0, později pokusy o nápravu (děda se se mnou začal bavit v 14, o rok později umřel, se Š se nebavili nikdy, o mně začala projevovat zájem babička později na Vš.)Pokusy rozvrátit už tak chabé vazby v rodině Mi.

dcera Ma - jediná se snaží o nekonfliktní řešení, bohužel na ní v dnešní době již zcela visí 5-6 lidí (staří rodiče manžela, manžel, dítě, babička, manželův invalidní bratr). Trvale probíhá snaha babičky pověsit se jí na krk. S vnoučetem P se babička baví.

Kontakty mezi sourozenci: po odchodu z domu prakticky 0, dnes se začínají bavit, poté co jim odrostly děti.

Kontakty mezi sestřenicemi a bratranci 0, u nás bohužel i ze strany příbuzných posledního manžela.

Výchovné styly v dalších generacích:
J: brutální autoritativní přístup, nemluví ani s matkou, ani se setrami, ani s dětmi. R se odstěhoval velmi brzy, má pověst grázla, Mc se odstěhovala taktéž velmi brzy a své děti rodině neukazuje. J nakládá s majetkem tak, aby dětem po ní hlavně nic nezůstalo.

Ma: liberální, podtrženo tím, že Ma a L se spolu prakticky nebaví.

Mi: poměrně autoritativní, proti generaci předtím ovšem slabý odvar. Po sestřině pokusu o sebevraždu (12 let) obrovský zvrat, k sestře velmi liberální přístup, ke mně naopak ještě tvrdší autorita.


Jestli jste todle dočetli až do konce, v tom případě gratuluji, uvažuji o zfilmování.

Můj osobní dojem z mé rodiny: ti lidé se navzájem vůbec nemají rádi, strašně si ubližují a podkopávají nohy, projevy dobré vůle jsou okamžitě trestány - na takového člena se všichni ostatní pověsí a vycucávají ho finančně, silově i psychicky.S rodinou komunikuji jen velmi omezeně, protože na to nemám nervy.

Uvažujeme, že se vezmem. Potřebuju vědět, jestli tam mám někoho z nich zvát. Tedy - mám na mysli rodiče a sestru.

Verča

Ahoj Miso a Marcelo,
dekuji za reakci. Miso, premyslela jsem o tom veseni na krk a asi mas tak trochu pravdu, ale druha vec je taky to, ze jsme 12000 km od domova v jine kulture. Neni zcela jednoduche zde v Asii navazat takove to ,, nase kamaradstvi". Mela jsem zde jednu kamaradku z Evropy byla to fajn rodina bydleli kousek pod nami . Mladi a prijemni s detmi v prijatelnem veku, ale bohuzel parkrat jsem s nema vyrazila, kdyz byl manzel mimo domov , a take jsem byla u nich, ale oni pak zvali i manzela, ktery se s nima stykat nechtel, protoze nejradeji o vikendech relaxuje u pocitace nebo proste jen spi.
Taky s programem je problem, protoze manzel chodi z prace pozde vecer. Tak se ho tedy neptam co se delo, kdyz vidim, ze mluvit nechce. Dalsi rozhovor ted delat nebudu, protoze manzel neni ten typ, ktery je rad pritlaceny ke zdi. Souziti neni jednoduche ,uvidim co bude dal. Marcelo asi pomoc poradny nevyhledam , protoze kdyz zacnu osobne hovorit s nekym o problemech, tak se mi stahne hrdlo a vetsinou se rozbrecim, tak nevim, jestli bych dokazala nekomu vylicit souvisle co se deje... Do Cech odjizdime v polovine srpna, tak uvidime co se do te doby vyvine. Nicmene dekuji moc za Vas cas a rady Hanka

Hani, zkus mu navrhnout rozumně a v klidu ještě jeden rozhovor. Nic mu nevyčítej. Jen mu řekni, jak se cítíš, co Tě bolí a co Ti ubližuje. Zdůrazni mu, že ho máš ráda, že Ti na něm záleží (pokud je to pravda), a že by jsi, i s ohledem na dítě, nechtěla Vaše manželství rušit. Zkus nadhodit i počet dětí. Ale hlavně mu řekni, že nutně potřebuješ znát jeho názor, aby jsi si mohla zařídit svůj život dál. A ten názor se snaž v klidu a bez emocí vyslechnout a přijmout.

Možná znáš v zahraničí pouze manžela a chybí Ti přátelé a známí. Docela dobře vím, co to s izolovaným člověkem dokáže udělat a vcelku bych se pak nedivila i manželovu chování. To není nic proti Tobě, to je problém i maminek v Čechách, pokud nemají příležitost zajít občas mezi lidi. Člověk si to sám neuvědomuje, ale má v takovém případě tendence "věšet se na krk" partnerovi a přestává vnímat realitu kolem sebe. Žije jen tím, co ho obklopuje. To pak nemusí být jeho okolí příjemné. Třeba by pomohlo najít si nějakou krátkodobou práci nebo jen nějaký klub maminek, prostě dostat se mezi lidi.

Ale abych se vrátila k tomu rozhovoru. Pokud bude mít i manžel zájem na zachování Vašeho manželství, zkuste si dohodnout nějaká pravidla soužití (např. tatínek by mohl 2x týdně hlídat, aby jsi si mohla jít sama zacvičit atd. atd.). Mimochodem, prcek už také není tak malý, aby nemohl mít svůj pokoj (třeba ten, který obsadil manžel).

Pokud by to nevypadalo moc nadějně, zkus navrhnout, že půjdeš na nějaký čas bydlet do Čech. Tvůj manžel určitě není takový gauner, aby Tě i s dítětem hned vyhazoval ze svého bytu v Čechách. Vše záleží jen na dohodě a na dobré vůli vás obou.

Přeji hodně štěstí. Míša

Ahoj Pavlo,
přečetla jsem i tvůj dopis a i když si naznačila jen malinko o své nynější situaci, bylo mi z toho smutno. Každým dnem se ti narodí miminko a vypadá to, že na něj budeš sama, i když jsi vdaná a ještě budeš muset řešit problémy svého manželství. Ale proč ti to píšu, i já jsem rozvedená a jenom proto, že jsem se taky unáhlila a vdala se ze svého nerozumu. Na tento svůj nerozum jsem doplatila deseti lety svého života, kdy jsem se snažila zajistit funkční rodinu pro své dvě dcery, rok od roku to bylo obtížnější. Bývalý manžel měl na prvním místě sebe, kamarády, hospodu a svou přítelku a potom jsme tam někde byly my tři. Po deseti letech jsem si řekla dost a rozvedla se. Je na snadě, že podle jeho celé rodiny jsem byla na vině já. Celých deset let jsem se snažila, aby naše manželství vypadalo navenek jako spořádané. Rozešli jsem se ve velmi zlém a jsou tomu již tři roky a nic se nezměnilo. I když vlastně ano, on se ihned oženil se svou přítelkou, žijí v bytě ze kterého jsem odešla a nic si nesměla vzít. A víš co? Nelituji toho, stálo to za to a já cítila, že to je ta správná věc, kterou pro sebe dělám. Dokonce jsem potkala muže, který mi dal tolik lásky za tu dobu co jsme spolu, kterou jsem za těch 10 let nepoznala. Rozumí si s mýma dcerama, koupili jsme si byt a zařídili, dokonce mě i přesvědčil a provdala jsem se za něj a máme spolu devítiměsíčního syna. Na věcech nezáleží, je to jenom o tom, jak chceš prožít život a jakou máš odvahu. Věř, že já tu odvahu sbírala skoro 5 let.
Přeji ti mnoho osobního štěstí a zdravé, báječné a nádherné miminko.

Já mám zkušenosti s výchovou typu 2, rodiče se brzy rozvedli a matka se nezvládala o mě ani o mojí mladší sestru starat, navíc jsme se často stěhovali, takže i těch pár lidí, na které jsem se mohla spolehnout vždy někam zmizelo
od 17 let se živím sama, studuji na vysoké, ale musím přiznat, že pořád narážím na to, že se musím spolehnout jenom sama na sebe, bohužel mě to vůbec nezocelilo, čím jsem starší, tím víc lituji svého "dospělého" dětství. Deska vím, že takhle prostě ne. Dítě potřebuje pevnou ruku, ne kvůli výchově, ale proto, že potřebuje jistotu v začátcích, aby si postupně mohlo začít věřit.