Výchovný styl jako stín vlastního dětství

Přitom jedni i druzí mají své děti nepochybně rádi a myslí to upřímně. Ostatně i v různých dotaznících, které dostávají děti a jejich rodiče při psychologickém vyšetření, nikdy nechybí otázka na vlastní dětství a výchovu, kterou děti i rodiče na vlastní kůži pociťují nebo pociťovali. Odpovědi bývají někdy podivuhodně shodné, někdy rozporné.

Výchovné styly

Výchovnými styly se u nás nejvíce zabývá profesor Jan Čáp. Rozlišuje tři základní typy výchovného přístupu k dítěti.

1. Autokratický (autoritativní či dominantní), kdy vychovatel sám nejlépe ví, co dítě potřebuje. Hodně rozkazuje, hrozí a trestá, na přání dítěte se moc neohlíží, jeho iniciativu nesnáší a samostatnost nepřipouští.

2. Liberální, vyznačující se slabým vedením a řízením. Vychovatel se o výchovu dítěte moc nestará, vede je málo nebo vůbec ne, neklade nějaké zřetelné požadavky a pokud nějaké vysloví, obvykle jejich plnění stejně nekontroluje.

3. Sociálně integrační (demokratický), kdy vychovatel má celkem jasno o cílech svého výchovného působení, avšak dává méně příkazů a více podporuje iniciativu dítěte, působí spíše příkladem než tresty a zákazy. Předkládá návrhy, je schopen dát dětem vybrat mezi několika možnostmi, je přístupný diskusi a má pochopení pro individualitu.

Různé podoby a kombinace

Uvedené tři typy jsou ovšem jen schémata, která naznačují krajnosti. Ve skutečnosti se s nimi setkáváme v méně vyhraněných podobách a v různých kombinacích. Vychovatelsky nejlákavější je zřejmě onen třetí typ, tj. domokratický. Současně je však jasné, že jeho principy jsou obtížně splnitelné. Ani ten se totiž v praxi neobejde bez příkazů, napomenutí a trestů. Jde jen o to, aby nesklouzl v beztvarý výchovný liberalismus, nebo aby v něm nepřevládly rysy dominance.

Z praxe můžeme ještě dodat, že autoritativní vedení nabízí dětem oporu a jistotu. Vždycky je tu někdo, kdo ví, co a jak se má dělat. Hlavně děti zvýšeně úzkostné nabídku poměrně bez odporu a rády přijímají. Nebezpečí je ovšem v tom, že na jedné straně zbavuje děti vlastní iniciativy a vede je k pasivitě, na druhé straně může končit v útlaku a vede děti ke vzpouře a zjevné či skryté agresivitě.

Slabé vedení vzbuzuje v dětech nejvíce nejistoty. Děti samy v našich dotaznících charakterizují tento styl jako „nedůslednost“ a dívají se na něj s určitým despektem.

Ale ani vedení tzv. demokratické, jež sice nejvíce podněcuje vlastní iniciativu a učí děti rozhodovat se, volit a přebírat odpovědnost, není bez nebezpečí. Demokratického přístupu se dá totiž jednak sobecky zneužít ve vlastní prospěch na úkor druhých, jednak - a to opět především u dětí zvýšeně úzkostných - může vést k nejistotě a následkem toho k nejrůznějším obranám proti tomuto tísnivému životnímu pocitu. Pro něco se rozhodovat a vybírat z různých možností znamená zpravidla i něčeho se vzdát, něco ztratit, což pro nevyspělou dětskou osobnost může znamenat psychickou zátěž mnohdy až neúnosnou.

Citový vztah k dítěti

Proto také profesor Čáp klade důraz na rozměr, který onu výchovnou technologii v naší osobnosti zakotvuje a předznamenává. Je to citový vztah k dítěti. Ten může být veskrze kladný, může však být i záporný a může se zajisté pohybovat i kdekoliv na široké škále vztahů od jedné krajnosti ke druhé. Tady máme vysvětlení pro starou poučku, která říká, že „dobře potrestat může jenom ten, kdo má dítě rád“. A kupodivu, děti to takřka neomylně poznají - totiž to, že je má někdo rád.

Kdy a jak to poznávají? Vývojová psychologie nás učí, že už v druhé polovině kojeneckého věku, nejčastěji kolem sedmého či osmého měsíce, si dítě vytváří tzv. specifický citový vztah k někomu ze „svých lidí“, nejčastěji samozřejmě k matce. V této době se „učí“ důvěře k lidem, zakouší jistotu a oporu v jejich blízkosti, rozlišuje věci známé a neznámé, bezpečné a nebezpečné. A tuto základní důvěru či nedůvěru si ponese do života – a skrze ni, na jejím podkladě, jejím prostřednictvím bude pak vnímat celé další výchovné zacházení ze strany svých vychovatelů, tj. jejich výchovný styl.

Kolem dvou let se pak tvoří tzv. rodinná identita a dítě si uvědomuje, jakou má hodnotu pro jednoho každého ze „svých lidí“. V předškolním věku se utvářejí jeho společenské, neboli prosociální vlastnosti, které mu umožňují zapojit se účelně a uspokojivě do dětské společnosti. Školní věk je kritický pro utváření identity podle pohlavní příslušnosti, takže ve výchově se více než kdy dříve uplatňují vzory mužské a ženské z bezprostřední blízkosti i ze vzdálenějšího okolí.

Nu, a v pubertě a po ní se náš postoj k sobě a k druhým individualizuje. Stáváme se osobitými, jedinečnými osobnostmi, v nichž je nějak uloženo a v systém uvedeno všechno to, co jsme v předchozím vývoji přijali. To už naše dospívající děti vědí, jak by chtěly jednou vychovávat své děti. Vědí, co prožívaly dobře a co bylo pro ně ponižující, kdy a jak převládala životní jistota a kdy a jak je svírala úzkost. Samy si velmi pravděpodobně neuvědomují, odkud se jejich dnešní výchovné názory a postoje berou, ale jisté je, že si je utvářejí vždycky v nějakém vztahu k tomu, co zažily.

Základy, z nichž naše dnešní vychovatelské postoje vycházejí, byly tedy budovány z různých materiálů a prvků. Nicméně jsou tu a právě teď ovlivňují naše děti. A ony to budou, kdo si jejich stín ponesou do svého života. Ba, tento stín bude dopadat ještě na jejich děti a kdoví, ne-li ještě na další generaci.

Ať tedy tento stín neznamená temnotu, nýbrž chladivou pohodu a blahý odpočinek v úpalu rodičovského pracovního dne.