Re: Jsem z dvojčat

Moc krasny clanek.
Mam sestry - patnactileta jednovajecna nerozeznatelna dvojcata. Kvuli poruse imunity skoro nechodily do skolky ani do prvni tridy. Kdyz se to casem zlepsilo, staly se "statem ve state" - nadherny primer - trida jako stabilizovany kolektiv je nevzala a ony, protoze jsou dve se navzajem utvrzovaly v tom, ze vsichni okolo jsou blbi a ony je nepotrebujou. Nasi jsou starsi a staromodni - ochrana proti negativnim vlivum = izolace, navstevy = otrava, takze holky nemaji ani kamarady. Ve skole se jim rika "holky M.", i rodice na nas volaji "velke holky a male holky" nebo Ivo, jdi se kouknout na holky, takze i tu ztratu vlastniho jmena zname. Neumi komunikovat s vrstevniky natolik, ze kdyz ucitelka zada praci pro skupiny o 3az peti clenech, tak se trida rozdeli na ctyrclenne tymy + nase dvojcata jsou sama zvlast. Otazka, zda by jim takove separovani se od kolektivu mela tolerovat. Ze zacatku melo jedno to dvojce touhu, aby ho deti mely rady a protoze si nevedelo rady, jak se to dela, mit kamarady, tak kupovalo bombony a uplacelo. Samozrejme zklamani z poznani pomijivosti takovych vztahu ji jeste vic upnulo na sestru jako na jediny stabilni prvek.
Teď vybiraly stredni skolu. Jsou stejne chytre, ale jedna je vetsi flakac, druha se snazi, takze jakoby podle znamek je jedna studijni typ a druha spis na neco umeleckeho. Jdou na stejnou stredni skolu, protoze bez sebe nemuzou byt. Neudelaji bez sebe zadne rozhodnuti, nic nepodniknou. Ja mit nekoho takhle 24 hodin vedle sebe, tak uz me z nej klepne a ten jejich vztah to spis jeste posiluje - kdyz jedno dvojce skoncilo v nemocnici, tak to druhe tam u nej cele jarni prazdniny sedelo na posteli.
Nasi jsou strasne spokojeni, jak se holky maji rady, to ze my dve starsi jsme na sebe tak hodne nebyly a nevidi v tom nic divneho. Zajimalo by mne, kdy to nastane, nejake dobrovolne a prirozene odpoutani se od dvojcete, jestli je to normalni, takovahle fixace a popreni cehokoli "sam za sebe"