| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Dvojčata: Do školy společně, nebo zvlášť?

 Celkem 12 názorů.
 Ester 
  • 

Jsem z dvojčat 

(31.5.2004 16:08:07)
Jsem z dvojčat a někdy mě vážně mrzí, že naše rodiče nikdy nenapadlo, že by nás mohli dát každou do jiné třídy nebo školy. Když ségře doporučili ve škole, kam jsme chodily, aby ve 3. třídě přešla jinam, protože nebyla nadaná na obor, na který byla škola zaměřená (humanitně), "musela" jsem taky přejít s ní na jinou školu (matematickou) i když mně vždycky šly líp cizí řeči než matematika. Máme k sobě hodně blízko a jsme i nejlepší kamarádky i teď v dospělosti, ale myslim, že nám trvalo oproti ostatním dětem o dost dýl, než jsme se osamostatnily. Ve škole to bylo přesně tak, jak je napsané v článku: neřikali nám jménem, ale společným příjmením, spoléhaly jsme na sebe v předmětech, kterou tu kterou bavily víc a dokázala poradit, kamarádky mezi nás moc nechtěly a učitelky nás pořád porovnávaly ("proč se na to nemrknete spolu, podívej, jak je ségra lepší/rychlejší/snaživější...").
Kdyby se mně narodila dvojčata, určitě bych je do společný třídy nedala, aby z nich vyrostli samostatný a soběstačný jedinci a aby jim tenhle přechod do dospělosti netrval tak dlouho jako nám dvěma. Ale možná, že díky společnýmu vyrůstání a 24hodinový společnosti jsme si se ségrou tak blízké a máme spolu moc hezký vztah.
 helena 
  • 

Re: Jsem z dvojčat 

(31.5.2004 20:37:17)
Ja sice z dvojčat nejsem, ale o 11 měsíců starší bratr dostal odklad a šli jsme za rok už spolu. Urvala jsem se od něj až v šesté třídě. Do té doby jsem jako ten aktivnější a spolehlivější ze sourozenecké dvojice musele neustále řešit kauzy typu: " Jak to že nemá bratr podepsaný úkol a ty ano? Proč nemůžete mít pomůcky oba. Dohlédni doma na to, ať si udělá úkol. Proč nemá bratr přezuvky?" a doma pak z druhé strany: "Helenako řekni bráchovi co má mít na zítřek do školy..." Už na konci první třídy byly pro mne tyhle každodenní starosti nesnesitelně otravné a odmítala jsem mu pomáhat. Tím jsem si vysloužila narážky na kvalitu našeho vztahu a otázky typu, proč nemám bratra ráda a nechi mu pomoci. Že mám vlastní život, vlastní starosti, vlastní zájmy a potřeby a on naopak vlastní notýsek, kam si může vše zapsat, to zřejmě nikoho ani nenapadlo. Když jsem se nechala přeřadit do jiné třídy, sice to úplně neustalo, ale dělo se to v tak malé míře, že jsem ji ráda akceptovala a libovala si, jakou mám najednou volnost. Každodenní starosti o povinnosti staršího bratra mi školu na poměrně dlouhou dobu značně zošklivily. Kdybych se tenkrát nenechala přeřadit jinam, pravděpodobně bych se již nikdy nezorhodla pro další studium a pelášila bych od školy na hony daleko, hned, jak by se za mnou školní vrátka v posledním ročníku zavřela. Možná bych taky, a to je mnohem horší, pelášila na hony daleko i od vlastního bratra, neboť náš vztah byl v té době již povážlivě narušený. Nyní jsme oba dospělí, máme své rodiny a máme se opravdu moc rádi, ale kdykoliv na školu v tomto ohledu vzpomínám, znovu je mi z toho k vzteku.
 Dvojče 
  • 

Re: Re: Jsem z dvojčat 

(1.6.2004 8:38:47)
Jsem taky dvojče, identické, a hodně toho je v článku pravda. Vadilo nám to, že nám často cizí lidi neříkali jménem, dost jsem se pro to zlobila, ale pak jsem měla dvojčata v oddíle na táboře (jako vedoucí) a fakt je to těžké. Na druhou stranu musím říct, že ti, kteří nás znali víc, a měli zájem, nás rozeznávali, měly jsme i kamarády ve třídě, necítila jsem se izolovaná, brali nás, i když jsem cítila,že nás berou pořád tak nějak dohromady. Taky je pravda, že to nebylo takové to kamarádství na život a smrt, tento vztah jsme měly vyhrazený pro sebe, a dodnes do hluboké dospělosti mám problém si podobný vztah k někomu vytvořit, nikdo mi vlastně ani nemůže vyhovovat tak, jako moje dvojče. Myslím, že být dvojčetem, co vypadá stejně jako sestra, prostě je diagnóza, s tím se moc dělat nedá. Pletou si nás totiž lidé dodnes, a to už skoro 20 let žijeme každá v jiném městě, máme každá jinou váhu i jiný účes, a jinou životní cestu…
Já jsem po tom chodit do jiné třídy než sestra nikdy netoužila (jestli ona, to nevím,nás to ani nenapadlo) a srovnání nám nijak nevadilo, protože jsme se samy od sebe dobře učily, (v tom byla výhoda chození do jedné třídy, po cestě domů jsme vždy probraly co se dnes učilo, a bylo to, niky jsme se doma neučily) a navíc nás obě bavily a šly nám ty samé předměty, takže obavy z toho, že se nechá vyvolat ta druhá být nemusely. Tím, že nás lidi nerozlišovali, jsme si na své identitě vždy velmi zakládaly, takže bych, když jsem já JÁ (a ne ona!) ani dělat sestru nikdy nešla, ani ona mě. (No, jednou, ale ne ve škole. A nerada!) Ale problém nepůsobilo ani tak to, že chodíme do jedné třídy, jako že jsme musely všude ve volném čase chodit spolu a nosit stejné oblečení. Takže problém nevidím ve škole, ale v rodině, kde by se nám toho rozlišení (protože povahově jsme opravdu každá dost jiná) mělo spíš dostávat, a tam to nebylo. Musely jsme si projít takovým tím běžným vývojem dvojčat ( o svém dětství mluvím dodnes v množném čísle, neumím používat slovo já, ale my). Po základce, kdy jsem šly každá na jinou školu, jsem měla chvíli problémy zakotvit tam, kde nejsem se svou sestrou (byl to nezvyk). Ale docela brzo se to usadilo, a taky nemůžu vědět, jak bych to prožívala nebýt dvojče, možná je to problém vždycky. Naopak z toho, že dvojče mám, už roky čerpám pocit klidu a vyrovnanosti, i když se dnes díky vzdálenostem a různému vývoji našich životů zas tak moc nestýkáme, ale jezdíme spolu pravidelně třeba na dovolenou, a vím, že někde je, kdybych ji potřebovala….
Necítím se tím, že jsem spolu chodily do třídy vůbec poškozená, naopak. Asi to bylo tím, že jsem se nemusely jedna o druhou starat, žádná nebyla mladší nebo starší, nebo když v něčem ano, tak se to střídalo. Kdybych měla dvojčata, asi bych o dvou třídách ani neuvažovala, to mi přijde nepřirozené(leda by bylo vidět že jsou jiní a že to nepůjde),ale určitě bych je nenutila chodit ve stejném oblečení a všude spolu, to mě vadilo v dětství snad nejvíc.
 Iva (Aneta03, Radovan06) 


Re: Re: Re: Jsem z dvojčat 

(2.6.2004 13:37:56)
Moc krasny clanek.
Mam sestry - patnactileta jednovajecna nerozeznatelna dvojcata. Kvuli poruse imunity skoro nechodily do skolky ani do prvni tridy. Kdyz se to casem zlepsilo, staly se "statem ve state" - nadherny primer - trida jako stabilizovany kolektiv je nevzala a ony, protoze jsou dve se navzajem utvrzovaly v tom, ze vsichni okolo jsou blbi a ony je nepotrebujou. Nasi jsou starsi a staromodni - ochrana proti negativnim vlivum = izolace, navstevy = otrava, takze holky nemaji ani kamarady. Ve skole se jim rika "holky M.", i rodice na nas volaji "velke holky a male holky" nebo Ivo, jdi se kouknout na holky, takze i tu ztratu vlastniho jmena zname. Neumi komunikovat s vrstevniky natolik, ze kdyz ucitelka zada praci pro skupiny o 3az peti clenech, tak se trida rozdeli na ctyrclenne tymy + nase dvojcata jsou sama zvlast. Otazka, zda by jim takove separovani se od kolektivu mela tolerovat. Ze zacatku melo jedno to dvojce touhu, aby ho deti mely rady a protoze si nevedelo rady, jak se to dela, mit kamarady, tak kupovalo bombony a uplacelo. Samozrejme zklamani z poznani pomijivosti takovych vztahu ji jeste vic upnulo na sestru jako na jediny stabilni prvek.
Teď vybiraly stredni skolu. Jsou stejne chytre, ale jedna je vetsi flakac, druha se snazi, takze jakoby podle znamek je jedna studijni typ a druha spis na neco umeleckeho. Jdou na stejnou stredni skolu, protoze bez sebe nemuzou byt. Neudelaji bez sebe zadne rozhodnuti, nic nepodniknou. Ja mit nekoho takhle 24 hodin vedle sebe, tak uz me z nej klepne a ten jejich vztah to spis jeste posiluje - kdyz jedno dvojce skoncilo v nemocnici, tak to druhe tam u nej cele jarni prazdniny sedelo na posteli.
Nasi jsou strasne spokojeni, jak se holky maji rady, to ze my dve starsi jsme na sebe tak hodne nebyly a nevidi v tom nic divneho. Zajimalo by mne, kdy to nastane, nejake dobrovolne a prirozene odpoutani se od dvojcete, jestli je to normalni, takovahle fixace a popreni cehokoli "sam za sebe"
 Dvojče 
  • 

Re: Re: Re: Re: Jsem z dvojčat 

(3.6.2004 12:07:47)
Kdy se to stane? Až té z nich, která je dominantěnjší (i u dvojčat je jedna podřídivější a druhá to vede) dojde trpělivost, třeba až se zamiluje, a nebo možná až ase dostanou z vlivu rodičů. U nás to začalo na střední škole, kdy jsme už chodily každá jinam, ale volný čas byl povinně společný,(nařízením rodičů) a dokončila to vysoká, kde jsme sice studovaly ve stejném městě, většinou bydlely i na stejných kolejích, ale to už každá s jinými spolubydlícími. Jedno dvojče to ponese hůř, s tím počítejte, ale dojde k tomu. Ten problém je asi v rodičích, jako to bylo u nás. Taky o nám říkali v rodině "holky". Ale nenuťte je k tomu násilím, to chce pomalu a musí to dozrát v nich, jinak se šprajcnou.
 macek+dvě děti 


Re: Jsem z dvojčat 

(11.5.2009 10:18:00)
I já jsem z dvojčat.Se sestrou jsme dvojvaječná,podoba,povaha jsme každá úplně jiná.
Do školky jsme chodily spolu,to si moc nepamatuji,jestli na nás volali jménem nebo obě příjmením.Sestra je ale od malinka postižená,měla dětskou obrnu,odnesly to nohy-kulhá,takže byla hodně nemocná a tak první třídu opakovala,takže jsme se takhle nedobrovolně oddělily.Máme o 15 měsíců mladšího bratra,takže byli stejný ročník,ale jiná třída.Takže mě všichni brali jako starší sestru a je asi jako dvojčata každého v jiné třídě.Taky to bylo o tom,že když něčemu jeden nebo druhý nerozumněl,chodili učitelé za mnou,ať jim to vysvětlím.
Do dnešního dne si lidé myslí,že jsme ,,sestry,,ne dvojčata.
Ale měli jsme ve třídě také holky-dvojčata,každý si je ze začátku pletl,i já~o~.Bylo to vidět,že je všichni posuzujou podle té druhé a to se mi moc nelíbilo.
Vždyť i když jsme dvojčata,jsme každý sám za sebe,jsme každý jedna bytost.~;((
 SimonaDlouha,Sarah4 1/2,Martin6 
  • 

Nemam dvojcata,ale... 

(9.6.2004 0:19:54)
Jsem rada,ze jsem si precetla Vas prispevek,jelikoz jsme se rozhodli dat nase deti do rozdilnych trid.Nejsou dvojcata,ale Martinek je jen o 17 mesicu starsi nez SArinka.Davame ho tedy pozdeji . Tady v Kalifornii je povinna predskolni dochazka od peti-sesti let.Zvana Kindergarten.Ucitelky nam radily dat je oddelene a vas clanek mi rozhodne pomohl,i kdyz jak jsem jiz zminila nejsou dvojcata.Jsou spolu vetsinu dne a tak jim prospeje mit svoje kamarady a tez nebudou mezi sebou "soutezit" pri uceni.
 JanaK. 


Re: Jsem z dvojčat 

(9.6.2004 22:45:53)
Jsem moc ráda, že jsem si vaše příspěvky přečetla. Mám roční jednovaječné holčičky, takže vše vidím z druhé strany než vy, jako rodič. Nikdy mě nenapadlo, že bych jednou holky dala každou do jiné třídy, brala jsem to jako samozřejmost, že je dám do stejné, ale po přečtení vašich příspěvků to až nastane čas patřičně zvážím. Začala jsem s holkama chodit do Baby clubu a pravdou je, že na všechny ostatní děti se tam volá jménem, jenom na ty naše prostě holky Kybicojc;dvojčata; nebo prostě Janičko-Verunko na jednu. Nezlobím se na ostatní, že je nerozeznají, vždyť i já s tím mám někdy problém a často si je spletu. Zatím je oblékám stejně, přijde mi to roztomilé, ale oblékat je tak budu pouze do té doby, než mi sami řeknou, že to tak nechtějí, určitě je nebudu nutit nosit stejné věci, protože jsou přeci dvojčata. Snažím se, aby byly hodně mezi dětmi a zatím si nehrajou výhradně spolu, ale např. v Baby clubu se mi klidně rozutečou každá jinam mezi ostatní děti, ale faktem je, že už po chvíli se začnou hledat.
 schamka + krakeni 


jedno meno - dve osoby 

(2.6.2004 9:42:02)
Toto ma trosku zarazilo v clanku - jedno meno pre dve osoby.
Na ZS som mala spoluziacky dvojicky. Nemozem povedat, ze by sme im nikdy nepovedali spolocnym priezviskom, ale to bolo len vtedy, ked sme oslovovali obe sucasne - koniec-koncov, aj mna a moju sestru oslovovali ludia niekedy "Kapustky", ked sme spolu byvali na VS internate, a to je medzi nami 2,5 roka rozdiel a nijak extremne sa nepodobame. ;o)
Ale spat k dvojickam. V nasej triede sme ich rozoznali, aj ucitelka vedela ktora je ktora. Jedna z nich bola jedna z mojich najlepsich kamaratok - bola blazniva a vesela kopa. Druha bola rozvaznejsia a tichsia a mala ine kamaratky. Bolo s nimi fajn a kazdy ich bral ako dve sestry a nie ako jednu osobu v dvoch telach, ked uz to mam takto povedat. Asi vela zalezi na tom, ako sa napr. ucitel stavia k detom - ci ich vnima uz na ZS ako osoby s vlastnou volou, alebo ich ma len za "hlupe decka"... Pretoze pocit individuality sa da zadupat aj v nedvojickach.
 Klára 
  • 

dvojčata 

(7.6.2004 8:41:30)
Taky jsem jedna z dvojčat.Přemýšlím o mým dětství.Jsme dvojčata nikoliv jednovaječná,nýbrž dvojvaječná.Tudíž jsme nikdy nebyly identické.Ale i přesto nás okolí brávalo jako celek.Chodily jsme do stejné třídy nejen na základní,ale i na střední škole.I když,nikdy jsme spolu neseděly.Strašně mi vadilo to srovnávání.Obzvláště proto,že moje dvojče bylo vždycky ve všem to prví.No,možná ne ve všem,ale pro mě v tu dobu v tom nejdůležitějším.Byla hezčí,milejší,prostě jí si všichni hned zamilovali a já byla"jen" ta druhá.Naši nás brali obě stejně,ale možná,že to byla právě ta chyba.Vždytˇjsme obě byly tak jiné.Ale nemůžu jim nic vyčítat,sama teď už ze své zkušenosti znám,jak je těžké chovat se jinak ,dle povahy, i jen k sourozencům.Ostatní děti taky vinit nemůžu.Jsou prostě někdy zlé.Ale do dneška jsem díky tomuto,velice komplikovaná a zakomplexovaná osůbka.Ale ...Obě jsme se sestrou vdané a máme své rodiny.A teď,když už mě nikdo nehodnotí slovy,tvoje ségra je o hodně hezčí, a snad je to i proto,že jsem už nějak dospěla,máme se ségrou skvělej vztah.Sice to trvalo,ale teď jsem strašně ráda,že mám dvojče,se kterým si bezvadně rozumím.Ale možná,chodily bychom-li každá do jiné třídy,bylo by líp a tenhle pocit bych mohla zažívat o spoustu let dřív!
 dalif 


pekny clanek 

(10.5.2009 15:17:42)
Jsem z jednovajecnych dvojcat. Clanek se mi libi. Mi teda kdyz jsme byly male nevadilo stejne obleceni atd. ale do jedne tridy nas nemeli dat, vlastne to kamaradstvi zacalo uz ve skolce, toz nevim jak pak rozdelit. Nicmene jsem chodila se sestrou ZS a pak i gympl- tam to bylo horsi, vyvolavani zaroven atd. i na prijimackach na VS si nas hlidaly nejvic, ze si vedle jini opisovali, toho si nevsimali, na VS jsme kazda sla na jinou,promoci jsme ale meli spolecnou.
Nejvic mi pomohl rok v zahranici po gymplu, kde jsem byla sama. Dle meho nazoru jsme min. na tu stredni skolu meli jit kazda do jine tridy. D
ps. ano doma jsme byly "holky" coz stvalo mladsi segru, ze je tez holka...
 kačka 
  • 

Re: pekny clanek 

(10.5.2009 21:35:03)
Je to moc pěkný článek. Docela mi teď pomohl v rozhodování. Mám pětileté dvojčata, dvouvaječná, chodí do stejné školky, u nás je totiž jenom jednotřídka, ale kroužky mají stejné, jednu to ovšem vždy baví víc než tu druhou, každá je prostě na něco jiného, tak je rozdělím. Přece je nebudem třápit, když je to nebaví. Navíc je fakt to těch jménech, ve školce jim říkají taky ty holky a ne křestním jménem. Navíc nám u jedný z nich hrozí roční odklad do školy, ale vůbec nevím jak to budem řešit. Je totiž na urovni tříletýho dítěte, tak uvidíme. Díky za všechny rady ze článku. Mohlo by se o dvojčatech psát více.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.