Moje auto

Naše auto je napsané na mne. Původně jsme ho nikdy nechtěli, protože jsme (hlavně manžel) zaměřeni spíše ekologicky. I se čtyřmi dětmi jsme vždy jezdili všude vlakem, v nejnutnějším případě autobusem. Na dovolenou pak patřičně ověšeni batohy, spacáky apod. Ale nikdy neříkej nikdy. Stalo se, že k nám do rodiny přibyl tříletý prcek s dost těžkým tělesným postižením a já s ním musila jezdit po lékařích, do spec. pedag.centra apod. Vlaky a autobusy vždycky nejezdily podle našich potřeb a kočárek překážel, kluk špatně chodil a byl dost těžký a tak jsem se rozhodla udělat si v 45letech řidičák a koupit auto. Manžel říkal: Udělej jak myslíš! V autoškole se na mě dívali jak na babičku (kterou jsem se již brzy měla opravdu stát), co se na stará kolena zbláznila. Zkoušky proběhly bez problémů, ale já se i potom tak strašně bála! Nevěděla jsem nikdy, kde na té silnici přesně jsem a když se proti nám řítilo nějaké auto, měla jsem panický strach a chuť zastavit a skočit i s klukem do příkopu. Manžel byl věčně v práci a za volant se mu moc nechtělo, tak se mnou zprvu jezdil můj zeť nebo kamarád, někdy z nouze i tatínek, který měl řidičák jen na motorku. Ale jen když jsem v tom nebyla sama. Vždy, když jsem potřebovala jet dopoledne někam, kde jsem ještě autem nebyla, byli jsme si to vpředvečer spolu projet. To, že jezdím, se nejvíce líbilo prckovi. Hrozně to prožíval, radil mi, když jsem se rozjížděla se zataženou ruční brzdou a hlavně chtěl, abych předjížděla každého, kdo se octl před námi. Někdy jsem na něj musela i křiknout, jak mně to jeho hecování nervovalo. Pak šel do školy, a protože ho v našem městě nechtěli na základku přijmout, musila jsem ho denně vozit do sousední vesnice do malotřídky. V zimě jsem se v noci někdy budila s hrůzou a koukala oknem, kolik toho nachumelilo. Ale protože nebylo zbytí, vyjezdila jsem se. Kromě školy to byl i pravidelný plavecký trénink, koně a později i cesty za kamarády, protože to všechno jsme u něj chtěli podporovat. A dnes, přestože to není žádné moje hobby, mám už najeto hezkých pár kilometrů. Jen do velkých měst bych si asi netroufla. A když někam jedeme s manželem, sedá si on automaticky na stranu spolujezdce, i když má řidičák od mládí a v práci měl volant v rukou denně. Jestli se má koupit plyn, nebo kdy se budou měnit pneu, olej a pod, mám na starosti já, protože on to auto přece nepotřeboval ani nechtěl.
Tak jen odvahu, všechno se to poddá!