šatek, prdíky a vše kolem toho

Ahojda Majdo,
asi samozřejmě není recept, jak zvládnout brečící mimi. Já ti jen napíši své zkušenosti s Viki. Když jsem se vrátily z porodnice,tak Viky začaly trápit prdíky. A když říkám trápit, tak tím myslím opravdu hodně moc. Začínala plakat každý den kolem šesté večerní a končila po půlnoci, někdy to natáhla do dvou hodin ranních. Taky jsme samozřejmě všechno vyzkoušeli a taky vlastně nic nefungovalo. Jediná věc, která zabírala - byl šátek. Fakt je, že aby Viki přestala plakat, tak se šátek musel pohybovat. Takže jsme se střídali s manželem a každý večer do nekonečna obcházeli náš byt - to vše proto, aby Viki nebrečela. Viki byla v šátku spokojená, ale nespinkala. Po půlnoci usínala a my ji již "tuhou" přenesli do postýlky. Myslela jsem, že to nikdy neskončí! Byli jsme oba totalně vyčerpaní, ale co bychom pro to naše zlato neudělali, že? Upínali jsme se ke dni, kdy Viki budou tři měsíce a doufali, že to snad přestane. A opravdu - týden před třetím měsícem prdíky přestaly. Byla to velká sláva a my doufali, že teď už bude vše ok. Nutno říct, že jsme Viki vybrečet nenechali nikdy. Byla přeci jen příliš malinkatá, abychom jí nechali s jejím trápením být samotnou. Po tom, co přestaly prdíky, začal u nás jiný problém. Viki se stala totálním mamanem a furt jen chtěla být v mé náruči, která se samožřejmě musela pohybovat (zřejmě náslédek nošení v sátku :-)). Takže sednout si s ní někde na návštěve bylo nemožné:-(. Takhle to šlo asi do sedmého měsíce a ja si říkala, že třeba až začne lézt, sedět, chodit, ... tak se to vše zlepší. Ani v sedmém měsíci Viki nebyla schopna usnout sama v postýlce a uspavání nám zabralo tak hodinu a půl až dvě. To už jsem ale řekla dost - s tím už se musí něco udělat. Viki už byla v tu dobu dost velká na to, aby snesla trochu toho pláče. Nasadili jsme metodu konrolovaného pláče a světe div se - za tři dny byla schopná usnout sama v postýlce. Byla to neuvěřitelná úleva. Umýt, nakojit, v půl osmé ji položit do postýlky, odejít a nechat ji tam v klidu samu usnout. Přes den přeci jen ještě chtěla hodně k mamince, i když i to se trochu zlepšilo. Veliky obrat nastal v devatém měsíci, kdy si sama sedla. Najednou jsem si mohla do kuchyně jít uvařit kafe nebo dojít si na záchod aniž by se spustil šílený řev. Teď je Viki jedenáct měsíců a je to nejúžasnější holčička na světě. Furt a na každého se jen usmívá, nevadí jí být v jakékoli náruči a jít s kýmkoli ven. Je to teď naprostá pohoda a já si říkám, že mi prostě jen vrací to, že když jí bylo ouvej a mámu potřebovala, tak jsem tam pro ni vždy byla.
Ať už to uděláš jakkoli Majdo,, veř, že opravdu bude líp. Držím ti pěsti ať máš pevné nervy a pořádné svaly:-)