Pochopit realitu
Umře-li někdo starý, na nemoc, je to rána, ale jeho blízcí alespon mají tu možnost se s na to přichystat...
Když mi bylo 16, těsně po vánocích tátu a jeho milenku zavražil manzel te milenky.
Loucíte se s naprosto zdravým ctyřicátníkem a nad ránem policie přijde říct že je po něm. Neměly sme s mámou ani na zpopelnění, natož na pohřeb. Ležel tam na patologii v tom šuplíku dva týdny, na identifikaci ěla jel jeho bratr. Peníze na zpopelnění jsme dostaly od jednoho kamaráda. Jeho urnu ale ukradla tátova matka s níž většina rodiny nekomunikovala.
I když sem mámu přemlouvala, odmítla na tchyni podat trestí oznámení pro krádež urny s odůvodněním, že tátova duše nemá s jeho popelem nic společného.
Oblečení po otci sme se zbavily po čtrnácti dnech-matka chtěla vyklidit místo ve skříni(kvůli špatné situaci jsme pronajaly matčin pokoj a matka šla spát do mého pokoje).
Starala jsem se o matku, dost se hroutila,odmítala přijímat potravu, chodila sem do školy, falšovala sem otcovy podpisy na daňovém přiznání, dělala jsem vše co matka chtěla. Zhruba po třech týdnech začala brouzdat po internetu na seznamkách, zhruba za dva měsíce k nám nastěhovala svého nového přítele a ke mě do pokoje jeho dceru. S přítelem strhali tapety v mém pokoji které jsme dělali s tátou.
O tři roky později jsem se odstěhovala od matky ke svému klukovi a myslela jsem si, že je to všechno za mnou. Jednoho dne jsem se ale zhroutila na zem a nemohla sem dýchat, další týden jsem nevstala z postele. Až v bohnicích mi pomohli zjistit že ve skrytu duše pořád čekám kdy se táte vrátí, že to jen sehráli a že utekl před mafií za hranice. Pri každém zvuku který by napodoboval stělnou ránu jsem dostávala záchvat. Od matky jsem se dozvídala že se v tom nemám šťourat a že nemám plakat a že ať hlavně odmaturuju.
Odmaturovala jsem na samé jedničky, na první pokus který se konal v září. Na jaře naštěstí zemřela matka mého otce a já přesvědčila její tři dědice aby mi urnu vydali-kdyby jen jediný nesouhlasil, neměla bych žádný pravní nárok.
Jely jsme s matkou na loďce na jezero kde chtěl být táta rozprášen, chtělo se mi plakat, potřebovala jsem být s tím, popelem-jediný hmatatelný důkaz o tom že táta už nežije- a do toho ticha mi matka začala zuřivě vysvětlovat že smutek či pláč není na místě, že ten popel nemá s tátou nic společného.
Od té chvíle mám pláč zablokokovaný a krajně pochroumaný vztah k matce. Beru antidepresiva, pravidelně docházím na terapii.
Tím sem jen chtěla ilustrovat že ne vždy stačí zapálit svíčku. Rituál pohřbu pomůže organismu pochopit, že daný zesnulý je skutečně zesnulý. Zvlášť jedná-li se o organismus který se se smrtí do té doby nesetkal...
Tím vším jsem chtěl
Odpovědět