Může se to zlepšit

Naše děti už jsou větší, ale dobře si pamatuju jak jsem se cítila, když jsem byla těhotná se svým nejmladším a měla jsem přísně nařízeno se šetřit (předčasně jsem se otevírala, tvrdlo mně břicho). Doma roční 15 kg chlapeček, který by na mně stále visel a i při největší opatrnosti ho bylo potřeba zvedat z postýlky, na přebalovák, na dětskou židli, do vany... Manžel to ochotně udělal - když byl doma. Jenže stavíme, manžel stále v pilné práci a já hledala chlapa po všech čertech... Břicho bolelo i při zvedání i při chůzi...
Pak se mimi narodilo, hladce a bez problémů a když opadla největší euforie, že se můžu pohybovat bez omezení, zjistila jsem, že jsem sama na novorozeně, batolátko a že nejstarší 4-let dcera sice bráchu chvíli zabaví - byla to významná pomoc, ale že na vše ostatní jsem sama.
Manžel staví a nemá čas... Pak jednou koncem šestinedělí přijeli ve tři odpoledne tchán s tchýní. Ta obrovská radost - že poprvé vezmou oba kočárky a holčičku a já budu moct - vytřít podlahy, utřít prach, chvíli si lehnout
- ta byla úplně mimo, protože přijeli na houby (bydlíme u lesa) a to přece s kočárkem nejde. No a manžel okamžitě, že půjde s nima, že si přece musí taky odpočinout... No nikoho jsem kupodivu nezabila, ani jsem mu ty houby nehodila na hlavu. Jenom mně od té doby sbírání hub nějak nic neříká...
Ale abych se dostala k tomu hlavnímu - dnes je schopen se o ně plně postarat (nakrmí, uvaří, obleče, dohlídne - úklid aspoň nádobí se stolu, donést prádlo aspoň do koše - to po něm chci marně) Takže kdo na tom jste jako já - nezoufejte, třeba se to zlepší.