Rozčarování

Před necelými sedmi lety, když se nám po dlouhém snažení povedlo otěhotnět, jsme se s manželem rozhodli vrátit z Prahy do našeho rodiště, malého městečka na okraji Středočeského kraje. Jedním z důvodů bylo i to, aby se z našeho syna nestalo dítě ulice. Uplynulo šest let od narození našeho syna a my jsme se začali rozhodovat, kterou školu pro našeho syna vybereme. Po poradě s mojí dlouholetou kamarádkou, která učí na speciální škole a má velmi dobrý přehled o situaci, jsme zjistili, že nemá cenu komplikovat život prvňáčka složitým dojížděním ( které by z něho udělalo cizince ve svém bydlišti ), protože v celém okrese i jeho okolí jsou pouze státní školy, mezi kterými není velký rozdíl. Proto jsme šli se synem k zápisu do místní základní školy, kterou máme doslova za rohem. Syn byl přijat bez problémů, ovšem záhy se dostavilo rozčarování, protože na náš dotaz, budeme-li si moci vybrat pani učitelku, která bude našeho syna učit, jsme se dověděli, že nám bude vyhověno pouze na základě písemné žádosti a pouze z vážného důvodu. Dokonce paní zástupkyni bylo divné, že bychom chtěli vědět, kteří učitelé přichází v úvahu, protože to se bude řešit až v červnu. Závidím svým příbuzným, kteří mají o rok starší dvojčata, protože oni se v Praze-Bráníku mohli s potencionálními učitelkami seznámit již při dni otevřených dveří na základní škole, kterou pro své děti vybrali a u zápisu už rovnou nahlásili, ke které učitelce budou jejich děti chodit. Další šok nastal, když jsme začali navštěvovat předškolní kurz grafomotoriky v budově prvního stupně základní školy. Zjistila jsem totiž, že v té škole se nic nezměnilo od doby před patnácti lety, kdy jsem opustila tyto oprýskané lavice. Dnes mám na sebe zlost, že jsem ze strachu utekla z velkoměsta a tím paradoxně svým dvěma dětem zkomplikovala život.