Re: Jak na negativitu dítěte?

Re: Re: Re: Re: Jak na negativitu dítěte?
(16.10.2003 5:40:07 - ke článku Jak nevychovat „malého tyrana“ )
Ctu si zde, daleko od domova, tedy ceske kotliny clanek (se sirokym zaberem, snazici se postihnout co nejvice, nekdy vse, tudiz nejednou nespecificky nebo protichudny), nazory, zkusenosti, rady rodicu (myslim ze ze 100% maminek nebo zen). - Mam deti od 20+ do 2 let a tematika optimalni vychovy a psychologickeho vyvoje deti me, jako laika a rodice, celkem zajima. Obecne mam dojem, ze pokud neexistuje fyziologicke nebo zavazne psychologicke duvody zalezi skutecne a hlavne na nas, na rodicich (nebo hlavnich pecovatelich) jak se na veci divame, jak je chapeme, jak je - skutecne, obektivne posuzovano - realizujeme a zvladame. Zase obecne mam dojem, ze i dnes, v osvicenych 14 letech po Sametu, kdy poznani lepsich cest i ve vychove deti, je majetkem mnoha lidi, statisticky stale vyznamnymi zustavaji modely ktere clanek pripisuje 50. a 60. letum. - Jsem rad, ze diky nejakym tem zivotnim zkusenostem, vcetne neco tragedii, ale hlavne tomu, ze je clovek obklopen vlidnejsi, veci profesionalne a lepe chapajici (zapadni) spolecnosti a konkretnimi lidmi a rodici, kteri ji tvori, se na veci divam a chapu je dost jinak, nez pred par desitkami let a v CSSR, ikdyz i tehdy, z ruznych duvodu, jsme byli asi ti tolerantnejsi rodice. Obecne take povazuji za dost nemozne, aby mlady clovek (tedy treba do 35ti let), jako rodic byl schopen byt dostatecne dusledny v tom, ze nepodlehne emocim, tedy vetsinou negativnim, se vsemi temi "normalnimi" a nebo i ne zcela normalnimi reakcemi, chovanim a jednanim, zejmena vuci diteti. Kdyz ma clovek leta, kdyz ma opakovane rodinu, tak ma velkou vyhodu v tom, ze vi, ze to "dopadne dobre". Neni anxiozni jako u prvorozeneho ditete nebo v pripade prvni rodiny. Byt schopen vysortyrovat se ve stresech, zvlaste moderniho zivota, tempa konkurence, ktera se projevuje v mnoha, casto skrytych, ale v souhrnu alespon jednim, casto obema rodici pocitovanymi formami (k tomu navic projevy stresu, obav, cilevedomosti prarodicu), to vse je - zda se mi - obecne nad sily sebevzdelanejsiho a osviceneho rodice. Uz i proto, ze vetsina nema (a z nekterych duvodu kulturniho a spolecenskeho prostredi ani snad nemuze mit) dostatecne silnou, smyslplnou zivotni filozofii, ktera neni excentricka, uspokojuje skutecne nadcasove potreby clenu rodiny a pritom dava jejim clenum potrebnou silu odolavat vnejsim vlivum, ktere casto neslouzi jejim bytostnym zajmum. - Takze zpet k negativnimu diteti: Trpelive, jasnou mysli vedene klidne, co nejdusledneji pozitivni prostredi je jedina cesta, jak kompenzovat patologicky netraumaticke minule zkusenosti a jak rozvijet veskery talent, ktere kazde normalni dite ma. - rekl bych to take asi takto: Moje soucasna, o dost mladsi manzelka, dokonce odbornik ve vecech mediciny, sama casto priznava, ze na nase male deti nema nekdy (podle me dost casto?) nervy a kladne hodnoti (nekdy satiricky komentuje) muj klidny, pozitivni pristup k nim, vytvareni a udrzovani klidneho, konstruktivniho prostredi, ve kterem ziji. (V tom ohledu koncepce, nebo terminologie "materske" a "otcovske" lasky, tak jak je popisovana ve clanku a tak, jak je to tradovano i v soucasne (ceske?) spolecnosti, stavi, alespon nasi rodinu, vzhuru nohama). Mam dojem, ze dobrym a dost spolehlivym indikatorem toho, jakym rodicem clovek diteti je take to, zda, nebo jak casto se rodic citi jakoby se diteti tak ci onak "obetoval". Pokud se clovek pri takovych pocitech pristihne, povazuji to za vazny indikator fundamentalniho problemu. Ja (a moje zeny), jsme meli to stesti, ze jsme to, ze muzeme mit deti, povazovaly jednoznacne za pozehnani. Takze jsem vlastne snadf nikdy necitil, ze se pro deti "obetuji", ale naopak. Ze jsou darem, ze ktyereho se muzeme tesit a jen doufat, ze jejich talenty, schopnosti, vse co dela kazdeho cloveka jedinecnym, alespon trosku rozvineme. Kdyz se na veci divame z tohoto piohledu, kdyz to mame skutecne zazite, pak neni problem "vynervovani", krik na deti, nebo i hosri veci, ale naopak trpelivost, citlivy pristup prichazi automaticky. Pokud rodic neni skutecne stastny (coz je v nemale mire subjektivni fenomen, ne vzdy zavisly na materialni urovni nebo poctu razitek v cestovnim pase), sance je dobra, ze dite bude stastne. Pokud ma rodic dojem, ze je pretazeny, nedoceneny, ze si odrika, dlouhodobe to maskovat nelze a skody se projevi, vcetne tech na detech. A kruh se uzavira....