| Agata | •
 |
(9.10.2003 11:33:15)
Řeším teď, jak vychovávat holčičku, která donedávna měla velmi problematické dětství...
Ve třech letech byla odebrána "matce" a pak s otcem střídala paní na hlídání, protože jeho pracovní povinnosti neumožňovali strávit s ní tolik času, kolik by určitě potřebovala.
Mám pocit, že na mne zkouší manipulativní techniky - vynucuje si, aby bylo po jejím... Domnívám se, že jí to procházelo u paní na hlídání..určitě chtěli při odevzdání dítěte, neřešit žádný konflikt..
Holčička se někdy " zasekne" a snaží se mi dokázat, že neco nejde.. Nejde si obléci tyto kalhoty... ( chce jiné )
Nechtěla si na hřiště vzít tepláčky, již našpiněné, ale kalhoty.. Následovalo sdělení buď si vezmeš tyto, nebo nepůjdeš na hřiště - aona spustila řev...slzy stříkaly Pokoušela jsem se vysvětlovat, že nelze stále prát .. Pak jsem " vynervila " a poslala jí vedle se uklidnit..
Nebo měla najít cestu v bludišti - obrázek - ale předváděla, že to nejde počmárala obrázek... Vysvětlila jsem, co od ní chci jednou podalší.. atd., protože jsem se domnívala, že bude pracovat a já budu vařit.. a byl konflikt, protože se mi snažila dokázat, že to nejde.. Chci jí dávat najevo hodně lásky, ale myslím, že by měla mít i povinnosti - uklízet po sobě, udělat si úkoly a dát jídlo pejskovi ( to nedělá pravidelně ). A tak se v tom plácám, protože chci být přísná, na svou dceru jsem byla, ale zase si uvědomuju, čím prošla. Když jsme měli scénku nad úkolem - je přebornice v rychlostním psaní úkolů, bohužel, v první třídě to je na úkor krasopisu a zvýšila jsem hlas a prudce rukou ukázala na vzor písmenka ( podívej je tam klička na jinou stranu ) přikrčila se, jakobych jí chtěla bít...Ale předtím vyloženě šibalsky "dokazovala" že ona to má správně. Tak nevím, asi někde dělám chybu..
|
| Martina, Honzík 3,5 roku,dále 25 tt | •
|
(10.10.2003 13:32:48)
Ja myslim, ze chybu nedelas. Proste delas maximum, co muzes. Nikdo neni svaty ani ty ani ta holcicka.
Taky mam stale konflikty s Honzikem -nevezmu si tohle tricko, nepujdu touhle cestou...atd takovych situaci je denne mnoho. Myslim, ze dite oceni, kdyz to tzv. "ustojíš". Neječíš, neplácneš, nevytočíš se.
Já to řeším tak, že řeknu "tak budeš chodit nahatej a zmrzne ti bříško...tak si tady zůstaň, já jdu tady tudy..." - klidný hlas a NEZÁJEM o konflikt.
ALE - vůbec netvrdím, že se mi to vždy povede - taky ječím, plácnu, naštvu se...prostě jsme jen a jen lidi :-)))
|
|
| Alice | •
|
(12.10.2003 9:32:41)
Zkusila bych poradu s dětským psychologem - z vlastní zkušennosti můžu doporučit třeba DC Paprsek, Mgr. J. Vávrová - Praha Hloubětín. Tvoje snahy můžou být komplikovaný holčičnými dosavadními zážitky, s touhle paní doktorkou v klidu proberete tvoje konkrrétní možnosti právě s ohledem na ně. Je školená v terapii pevným objetím podle Dr. J. Prekopové (viz kniha Malý tyran). Přeju hodně úspěchů.
|
| Agata | •
|
(13.10.2003 12:07:38)
Ahoj Alice,
víš, já se o ní sice starám - takže vychovávám, ale nejsem její zákonný zástupce a stále o ní probíhá soud. Ve třech letech byla odebrána od matky, které už jedno dítě bylo dříve odebráno, ale soudu tři roky trvá, než rozhodne. Poslední rozhodnutí je - matka sice je psychicky narušená osobnost neschopná výchovy, ale může se s ní může stýkat v krizovém centru a proti tomu se odvolala jak ona tak otec. Ono brát si dovolenou na to aby jí dopravil na setkání v kriz centru, když dovolenou potřebuje aby s ní byl v létě... Takže se obávám, že jí do konce soudu po psycholozích vozit nebudeme..
Ale zkusím sehnat Tebou doporučovanou knížku.
Víš ona je někdy úplně fantastická, a někdy se zasekne a předvádí, co nejde.. A někdy zase sklouzne do věku o pár let míň a šišlá a mazlí se a chce si hrát na mimínko.. Já vím, že to měla těžký a proto to dělá, a proto se snažím zjistit, jak nejlépe na ní, ale obávám se že v současnosti jí tahání po psycholozích nepomůže. Když psycholog doporučil setkávání s matkou za přítomnosti personálu a v krizovém centru, chápu to jako pomoc matce, ale také jako přitížení dítěti.
|
| alice | •
|
(13.10.2003 13:37:31)
muzu ti napsat soukrome? alice.maulisova@cmail.cz
|
|
| Jana N. | •
|
(14.10.2003 22:45:33)
Jak na negativitu dítěte, ti samozřejmě neodpovím.
Mám tři děti....1 + 2 (dvojčata). První dítě bylo několik let se mnou v takové harmonii, že to bylo až neuvěřitelné. Asi byla čitelná, srozumitelná... a měla samé normální potřeby, které jsem zvládala rychle uspokojovat. Ale jednoho dne přišel okamžik, kdy začala "vést vlastní život" a kdy už nechtěla vyhovovat mně.Najednou nebyl čitelná, najednou jsem ztratila schopnost jí / situaci rozumnět. ... A když člověk té situaci nerozumí (vnitřně hluboce nerozumí), tak se těžko správně reaguje. Byla jsem těhotná s dvojčaty, strašně unavená a starší dítě by se jen celé dny hádalo.... a já jsem chtěla ležet a spát. ... A te´d to sdělení, kvůli kterému to celé vlastně píšu.... V některých případech jsem však JASNO časem měla. Šlo o to, JAK SE ŔEŠÍ konfliktní situace. To dítě si chtělo vyzkoušet, svůj život v konfliktu.... v negaci .... vymezit se... dozvědět se něco o světě.... o sobě... o své matce ... o svých rodičích. (Někdo to zažívá až od určitého věku, někdo od samého počátku: mladší dvojče žije v konfliktu od samého narození.... už ani neočekávám období vzdoru... protože v něm žije neustále.) Bohužel je to náročné na čas a na energii a občas i na strategii. Neporadím tedy JAK na negativitu dítěte, v každé chvíli je tomu jinak, cesta ke správnému řešení je však v hlubokém pochopení, o co jde. Zjistíme-li, že se dítě učí žít v KONFLIKTU, musíme se pokusit nabídnout správný MODEL, jak se v konfliktu žije, jak se konflikty řeší.... (POkud se nám to podaří bez hysterických záchvatů a výprasků, které nic neřeší... můžeme vyjít i jako vítězové.)
Takže hlavně hodně spánku!!!!
(Jak jsem pochopila, že se moje dítě učí žít v KONFLIKTU? No, protože bylo úplně jedno, zda tu věc, kterou chtěla, dostala nebo ne... Za chvíli si stejně našla jiný důvod pro KONFLIKT... protože ten první trval velmi krátkou dobu a nepřinesl, co od něj očekávala....)
Moc zdravím a přeji otevřenou MYSL!
Jana N.
|
|
| Jana - mama dvou chlapecku | •
|
(15.10.2003 2:45:08)
Doporucuji ti umoznit holcicce aby se chovala jako male miminko, kdyz chce. Kdyz chce sislat a tulit se, ber ji vazne a pritul ji a ujisti ji, ze je tvoje mala holcicka, ze ji mas moc rada a pochovej ji. Rekni ji treba, ze je tvoje male sikovne miminko, kere uz umi spoustu veci a pak ji zacni vypocitavat, jak je uzasna a co veci uz umi. Uvidis, ze to bude trvat jen velmi kratce a ona sama bude chtit byt vetsi a zacne ti sama tvrdit ze uz neni mala holcicka.... Bude mit na to silu, protoze najde ujisteni tve bezmezne lasky a toho, ze ji akceptujes i kdyz chce byt miminko. Delali jsme to tak tydny s nasim chlapeckem pote co se narodil maly bratricek. Situace byla klasicka. Starsi sourozenec pocitoval nejistotu, ze uz nejsou rodice jen pro nej, ze uz ted musi byt velky a je tu jine miminko. Fungovalo to vyborne a po par mesicich neni o potrebe byt miminko ani vidu ani slechu. I kdyby to trvalo nekolik mesicu, nebyla bych z toho nervozni, protoze holcicka ma zrejme v oblasti ujistovani se o lasce okoli co dohanet a citi, ze ji od tebe muze dostat.
Doufam ze ti to vyjde a preju pevne nervy.
|
| Otec vicero deti | •
|
(16.10.2003 5:40:07)
Ctu si zde, daleko od domova, tedy ceske kotliny clanek (se sirokym zaberem, snazici se postihnout co nejvice, nekdy vse, tudiz nejednou nespecificky nebo protichudny), nazory, zkusenosti, rady rodicu (myslim ze ze 100% maminek nebo zen). - Mam deti od 20+ do 2 let a tematika optimalni vychovy a psychologickeho vyvoje deti me, jako laika a rodice, celkem zajima. Obecne mam dojem, ze pokud neexistuje fyziologicke nebo zavazne psychologicke duvody zalezi skutecne a hlavne na nas, na rodicich (nebo hlavnich pecovatelich) jak se na veci divame, jak je chapeme, jak je - skutecne, obektivne posuzovano - realizujeme a zvladame. Zase obecne mam dojem, ze i dnes, v osvicenych 14 letech po Sametu, kdy poznani lepsich cest i ve vychove deti, je majetkem mnoha lidi, statisticky stale vyznamnymi zustavaji modely ktere clanek pripisuje 50. a 60. letum. - Jsem rad, ze diky nejakym tem zivotnim zkusenostem, vcetne neco tragedii, ale hlavne tomu, ze je clovek obklopen vlidnejsi, veci profesionalne a lepe chapajici (zapadni) spolecnosti a konkretnimi lidmi a rodici, kteri ji tvori, se na veci divam a chapu je dost jinak, nez pred par desitkami let a v CSSR, ikdyz i tehdy, z ruznych duvodu, jsme byli asi ti tolerantnejsi rodice. Obecne take povazuji za dost nemozne, aby mlady clovek (tedy treba do 35ti let), jako rodic byl schopen byt dostatecne dusledny v tom, ze nepodlehne emocim, tedy vetsinou negativnim, se vsemi temi "normalnimi" a nebo i ne zcela normalnimi reakcemi, chovanim a jednanim, zejmena vuci diteti. Kdyz ma clovek leta, kdyz ma opakovane rodinu, tak ma velkou vyhodu v tom, ze vi, ze to "dopadne dobre". Neni anxiozni jako u prvorozeneho ditete nebo v pripade prvni rodiny. Byt schopen vysortyrovat se ve stresech, zvlaste moderniho zivota, tempa konkurence, ktera se projevuje v mnoha, casto skrytych, ale v souhrnu alespon jednim, casto obema rodici pocitovanymi formami (k tomu navic projevy stresu, obav, cilevedomosti prarodicu), to vse je - zda se mi - obecne nad sily sebevzdelanejsiho a osviceneho rodice. Uz i proto, ze vetsina nema (a z nekterych duvodu kulturniho a spolecenskeho prostredi ani snad nemuze mit) dostatecne silnou, smyslplnou zivotni filozofii, ktera neni excentricka, uspokojuje skutecne nadcasove potreby clenu rodiny a pritom dava jejim clenum potrebnou silu odolavat vnejsim vlivum, ktere casto neslouzi jejim bytostnym zajmum. - Takze zpet k negativnimu diteti: Trpelive, jasnou mysli vedene klidne, co nejdusledneji pozitivni prostredi je jedina cesta, jak kompenzovat patologicky netraumaticke minule zkusenosti a jak rozvijet veskery talent, ktere kazde normalni dite ma. - rekl bych to take asi takto: Moje soucasna, o dost mladsi manzelka, dokonce odbornik ve vecech mediciny, sama casto priznava, ze na nase male deti nema nekdy (podle me dost casto?) nervy a kladne hodnoti (nekdy satiricky komentuje) muj klidny, pozitivni pristup k nim, vytvareni a udrzovani klidneho, konstruktivniho prostredi, ve kterem ziji. (V tom ohledu koncepce, nebo terminologie "materske" a "otcovske" lasky, tak jak je popisovana ve clanku a tak, jak je to tradovano i v soucasne (ceske?) spolecnosti, stavi, alespon nasi rodinu, vzhuru nohama). Mam dojem, ze dobrym a dost spolehlivym indikatorem toho, jakym rodicem clovek diteti je take to, zda, nebo jak casto se rodic citi jakoby se diteti tak ci onak "obetoval". Pokud se clovek pri takovych pocitech pristihne, povazuji to za vazny indikator fundamentalniho problemu. Ja (a moje zeny), jsme meli to stesti, ze jsme to, ze muzeme mit deti, povazovaly jednoznacne za pozehnani. Takze jsem vlastne snadf nikdy necitil, ze se pro deti "obetuji", ale naopak. Ze jsou darem, ze ktyereho se muzeme tesit a jen doufat, ze jejich talenty, schopnosti, vse co dela kazdeho cloveka jedinecnym, alespon trosku rozvineme. Kdyz se na veci divame z tohoto piohledu, kdyz to mame skutecne zazite, pak neni problem "vynervovani", krik na deti, nebo i hosri veci, ale naopak trpelivost, citlivy pristup prichazi automaticky. Pokud rodic neni skutecne stastny (coz je v nemale mire subjektivni fenomen, ne vzdy zavisly na materialni urovni nebo poctu razitek v cestovnim pase), sance je dobra, ze dite bude stastne. Pokud ma rodic dojem, ze je pretazeny, nedoceneny, ze si odrika, dlouhodobe to maskovat nelze a skody se projevi, vcetne tech na detech. A kruh se uzavira....
|
|
|
|
|
| Otec vicero rozkosnych, uspesnych deti:) | •
|
(16.10.2003 5:43:27)
Re: Re: Re: Re: Jak na negativitu dítěte?
(16.10.2003 5:40:07 - ke článku Jak nevychovat „malého tyrana“ )
Ctu si zde, daleko od domova, tedy ceske kotliny clanek (se sirokym zaberem, snazici se postihnout co nejvice, nekdy vse, tudiz nejednou nespecificky nebo protichudny), nazory, zkusenosti, rady rodicu (myslim ze ze 100% maminek nebo zen). - Mam deti od 20+ do 2 let a tematika optimalni vychovy a psychologickeho vyvoje deti me, jako laika a rodice, celkem zajima. Obecne mam dojem, ze pokud neexistuje fyziologicke nebo zavazne psychologicke duvody zalezi skutecne a hlavne na nas, na rodicich (nebo hlavnich pecovatelich) jak se na veci divame, jak je chapeme, jak je - skutecne, obektivne posuzovano - realizujeme a zvladame. Zase obecne mam dojem, ze i dnes, v osvicenych 14 letech po Sametu, kdy poznani lepsich cest i ve vychove deti, je majetkem mnoha lidi, statisticky stale vyznamnymi zustavaji modely ktere clanek pripisuje 50. a 60. letum. - Jsem rad, ze diky nejakym tem zivotnim zkusenostem, vcetne neco tragedii, ale hlavne tomu, ze je clovek obklopen vlidnejsi, veci profesionalne a lepe chapajici (zapadni) spolecnosti a konkretnimi lidmi a rodici, kteri ji tvori, se na veci divam a chapu je dost jinak, nez pred par desitkami let a v CSSR, ikdyz i tehdy, z ruznych duvodu, jsme byli asi ti tolerantnejsi rodice. Obecne take povazuji za dost nemozne, aby mlady clovek (tedy treba do 35ti let), jako rodic byl schopen byt dostatecne dusledny v tom, ze nepodlehne emocim, tedy vetsinou negativnim, se vsemi temi "normalnimi" a nebo i ne zcela normalnimi reakcemi, chovanim a jednanim, zejmena vuci diteti. Kdyz ma clovek leta, kdyz ma opakovane rodinu, tak ma velkou vyhodu v tom, ze vi, ze to "dopadne dobre". Neni anxiozni jako u prvorozeneho ditete nebo v pripade prvni rodiny. Byt schopen vysortyrovat se ve stresech, zvlaste moderniho zivota, tempa konkurence, ktera se projevuje v mnoha, casto skrytych, ale v souhrnu alespon jednim, casto obema rodici pocitovanymi formami (k tomu navic projevy stresu, obav, cilevedomosti prarodicu), to vse je - zda se mi - obecne nad sily sebevzdelanejsiho a osviceneho rodice. Uz i proto, ze vetsina nema (a z nekterych duvodu kulturniho a spolecenskeho prostredi ani snad nemuze mit) dostatecne silnou, smyslplnou zivotni filozofii, ktera neni excentricka, uspokojuje skutecne nadcasove potreby clenu rodiny a pritom dava jejim clenum potrebnou silu odolavat vnejsim vlivum, ktere casto neslouzi jejim bytostnym zajmum. - Takze zpet k negativnimu diteti: Trpelive, jasnou mysli vedene klidne, co nejdusledneji pozitivni prostredi je jedina cesta, jak kompenzovat patologicky netraumaticke minule zkusenosti a jak rozvijet veskery talent, ktere kazde normalni dite ma. - rekl bych to take asi takto: Moje soucasna, o dost mladsi manzelka, dokonce odbornik ve vecech mediciny, sama casto priznava, ze na nase male deti nema nekdy (podle me dost casto?) nervy a kladne hodnoti (nekdy satiricky komentuje) muj klidny, pozitivni pristup k nim, vytvareni a udrzovani klidneho, konstruktivniho prostredi, ve kterem ziji. (V tom ohledu koncepce, nebo terminologie "materske" a "otcovske" lasky, tak jak je popisovana ve clanku a tak, jak je to tradovano i v soucasne (ceske?) spolecnosti, stavi, alespon nasi rodinu, vzhuru nohama). Mam dojem, ze dobrym a dost spolehlivym indikatorem toho, jakym rodicem clovek diteti je take to, zda, nebo jak casto se rodic citi jakoby se diteti tak ci onak "obetoval". Pokud se clovek pri takovych pocitech pristihne, povazuji to za vazny indikator fundamentalniho problemu. Ja (a moje zeny), jsme meli to stesti, ze jsme to, ze muzeme mit deti, povazovaly jednoznacne za pozehnani. Takze jsem vlastne snadf nikdy necitil, ze se pro deti "obetuji", ale naopak. Ze jsou darem, ze ktyereho se muzeme tesit a jen doufat, ze jejich talenty, schopnosti, vse co dela kazdeho cloveka jedinecnym, alespon trosku rozvineme. Kdyz se na veci divame z tohoto piohledu, kdyz to mame skutecne zazite, pak neni problem "vynervovani", krik na deti, nebo i hosri veci, ale naopak trpelivost, citlivy pristup prichazi automaticky. Pokud rodic neni skutecne stastny (coz je v nemale mire subjektivni fenomen, ne vzdy zavisly na materialni urovni nebo poctu razitek v cestovnim pase), sance je dobra, ze dite bude stastne. Pokud ma rodic dojem, ze je pretazeny, nedoceneny, ze si odrika, dlouhodobe to maskovat nelze a skody se projevi, vcetne tech na detech. A kruh se uzavira....
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)