Infarktová záležitost hlavně pro rodiče

Jistě několik rodičů již zažilo podobnou zkušenost, pro mne zatím nejhorší v životě, kdy mi doktorka oznámila, že můj syn má mononukleozu a musí okamžitě do nemocnice a ještě k tomu na infekční oddělení, které je "strašákem" i pro dospělé, natož pro mého tehdy tříletého syna Lukyho.
Ten strach a zveličování nemoci, jistě také mnoho z vás zažilo. Na vině mnohdy bývá neochota dětských lékařů vysvětlit podrobně pro ně "banální" informace k nemocem, asi si neuvědomí, že když to vysvětlí, tak rodiče uklidní už tím, že si to nepředstavují desetkrát horší než to je.
Musím říct,že když jsme dorazily do nemocnice a já viděla všude mříže, chtěla jsem brečet a svého syna nepustit, ale naštěstí jsem si uvědomovala, že jeho reakce by tak byla mnohem horší.
Po příjmu nás umístily na oddělení, kde jsme v celém patře byly jenom my dva - díky bohu umožňovali spaní na stejném pokoji i matce.

Když jsem viděla, jak probíhá den - ráno v půl páté nás vzbudili, aby synovi dali injekci s antibiotiky, v půl sedmé odběr krve, v poledne antibiotika atd.
Sestry chodily ještě v mezičasech kvůli jídlu, ale neměly čas se věnovat mému synovi - zabavit ho, hrát si s ním, vyprávět pohádku, ... prostě to, co malé děti potřebují, hlavně v cizím prostředí, aby nedošlo k omylu, nechci tím říct, že sestry jsou zlé a nevěnují se pacientům tak jak by měly, ale problém byl ten, že na infekčním oddělení jsou oddělená patra, ve kterých jsou různé druhy onemocnění a ta se nesmí "míchat" a v době, kdy jsme tam byly my, měli obsazena ostatní patra a proto neměly mnoho času, aby zabavily jednoho chlapce z dolního oddělení.

Všem maminkám doporučuji ( a vím, že bych to udělala opět i kdybych doma měla ještě jiné děti), aby si vymohly právo pobývat se svým dítětem v nemocnici, protože péči, kterou v tomto
období dítěti věnují, jim pomůže zmírnit už tak dost stresovou a mnohdy traumatickou zkušenost.
Vzpomínám si, jak i když jsme se vrátily z nemocnice a já šla na záchod, tak mne můj syn hledal - musela jsem stále být pod jeho dohledem a musel mít přehled, kde pobývám a co právě dělám.
Upozorňuji že to nebylo snadné období ani pro mne, ono být zavřený čtrnáct dní ve dvou místnostech bez pořádného kontaktu s dospělým je opravdu hodně náročná záležitost, naštěstí jsem narazila na opravdu skvělý personál, který mi umožnil, aby mne každý den manžel na hodinu vystřídal a já mohla jít na zdravotní procházku a trochu si odpočinout.
Takže se dá říct, že jsme tuto zkušenost přežily ve zdraví, i když můj syn se strachu z injekcí a doktorů jen tak asi nezbaví.
Chtěla jsem ještě dodat následující:
často si rodiče stěžují na přístup sester a doktorů, ale mnohdy to bývá spíše zrcadlová reakce na chování rodičů.
Když personál vidí, že se matka či otec dítěti věnuje, stará se o něho a není to ten typ, co nechá dítě v postýlce a sám pije kávu a kouká na televizi, tak bývají ochotní pomoci a vyjít vstříc vašim požadavkům.
Samozřejmě neplatí to v každém případě.