A co když to bývá jinak...

U mě si žena našla milance v době, kdy byla těhotná, s tím, že to mělo po porodu skončit. Neskončilo a v běžném životě srovnává mě s ním. Ráda se odreagovává s přáteli, a já se starám o děti. Starám - a ona si užívá. Budiž. Ale nestojí jí to za to, rodinu držet. Kdysi jsem ji přesvědčil, že mít děti je správné a chtěl jsem děti. Ona chtěla mít volnost a přátele. teď se rozvádíme, protože mě nemiluje. Asi ani nechtěla to zkoušet. S tím druhých taky žít nechce, koneckonců, on je věřící a stejně by s ní žít nemohl a nechce. Ale ---- děti si chce vzít s sebou. Vlastně mi bere vše, pro co jsem žil: ženu a rodinu a děti. Materiálně se budu mít pořád dobře, asi i lépe než ted, kdy vlastně financuju dárky pro jejího milence. Není to jen o chlapech, že jsou oni příčinou; bývá to i jinak.