Re: A co my, když jsme byli děti

Já se můžu přidat k tomu EU s Francií. My bydlíme na malém městečku a jsem ráda, že vůbec máme park pro děti se 4 péráky, dvěma skuzavkami a jednou prolézačkou - vše převážně ve dřevě :o) Písek samozřejmě Francie na volných hřištích nevede - nehygienické ( pro nás škoda). Samozřejmostí ale je na sebezapadlejší dědině pod prolézkou či skluzavkou spec. povrch. Pokud jsem byla v Paříži nebo ve větších městech, tak jsou hřiště většinou oplocena, na noc zamykána a přes den hlídána hlídačem. Protože jsem vyrostla v Česku a tady bydlíme v bytě bez zahrádky, tak je mi docela líto, že na písek musím s dětmi šlapat skoro dva km do místního kempu, kde naštěstí je správce tak hodný, že nás nechává si hrát zdarma. Vypadáme asi hodně komicky, když táhneme kyblíky přes město, kde není jediné veřejné pískoviště :o)Ale je pravda, že do hovna tu těžko šlápneme. Ne, že by pejskaři po miláčcích sbírali, to ani omylem, ale denně kromě neděle se chodníky čistí a do parku psi nesmí a opravdu tam vidět nejsou a to není ani ohrazený. Spíš je to tím, že pejskařů je mnohem míň oproti třeba Praze, kde jen v našem bývalém bydlišti byla z 8 partají jen jedna bez čokla ( a my to nebyli :o))