Kreativní versus nekreativní hračky

Víte, ono výběr hračky není zas až tak jednoduchá záležitost: buď kreativní, nebo nic. Každá hračka NĚJAK obohatí. I to pianko na "čudlíky", které hraje samo určitou melodii ať mačkáš jakou chceš klávesu - dali jsme ji synkovi ve třech měsícíh, bylo pár let už schované, a teď v sedmi ho zase objevil a hraje si s ním; ne moc, ale hraje. Pak má ještě jedno, trochu lepší, kde už jsou skutečné "klávesy", co klávesa, to jiný tón (za padesát kaček v bazaru); vyhraje si s tím, až mě z toho někdy brní uši, protože pochopitelně to má i melodie v paměti. Klavír? Tak to je můj velký sen. Ale nemáme ho a mít ho patrně nebudeme, protože na něj nemáme peníze (a to ani na kousek z "druhé ruky"). Čili myslím, že lepší aspoň dětinské pianko, než žádné.
Televize? Proč ji upírat dítěti? --- Taky nejsem přítelem celodenního vysedávání před televizí, a už vůbec nejsem přítelem současné běžné televizní nabídky, počínaje Tomem a Jerrym přes Úžasňákovy až ke Spidermanovi, Beybladům či Pokémonům. Ale takové klasické věci jako Tři oříšky pro Popelku, S tebou mě baví svět nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku, to podle mě tu fantazii dítěte taky probouzí, zrovna tak jako "kreativní" hračky. A video? To naší rodině umožňuje právě ten bezva výběr: když nic kloudného nedávají a je chuť se podívat na něco pěkného (dvakrát třikrát do měsíce), sáhne se do domácí videotéky a pěkný rodinný zážitek je na světě.
Kreativní hračky? Nic se nemá přehánět. Já jako malá byla hodně odkázaná na svoji fantazii. Neměla jsem ani jediné autíčko, ani nábyteček, a jak jsem po nich toužila! Neměla jsem ani žádnou "pořádnou" stavebnici typu Lego či Cheva, jen a jen dřevěné kostky. Dodnes mám pocit, že jsem byla "o něco" ochuzená... (Maminka mi z etických důvodů odmítla koupit miminko, co dumlalo dudlíček, jako měla kamarádka; koupila takové škaredé, které se mi nelíbilo; dodneška přidává k lepšímu, že jsem si s ním "stejně nehrála"...)
Dítě prostě potřebuje od každého kousek. Trochu estetiku pěstujících hraček, třeba přírodních dřevěných, a trochu těch barevných, ať dřevěných či plastových. Trochu hraček, které si vytvoří samo, a trochu těch, které jsou úplně konkrétní. --- Stavebnice jsou naprosto skvělá věc: může z nich postavit něco tatínek či maminka - a dítě s úžasem dotváří detaily - a může si z nich postavit něco samo jen a jen podle své fantazie. --- Je hezké "chtít" po dítěti, aby si hrálo na "auto" ve velké papírové krabici. Ale angličáky, které jezdí po ulicích vytvořených z kostek, to nikdy nenahradí. A nenahradí to ani skutečného auťáka, ve kterém může drandit po celém bytě (to už totiž není ani tak hra, jako spíš tělocvik...).
Doplním to o naše Vánoce. Snažíme se zpravidla plnit jedno či dvě nějaká přání. Ovšem dosud jsme měli tu výhodu, že syn zpravidla nesledoval ani reklamy v TV (daří se mi je zatím takticky obcházet), ani právě frčící TV trháky (viz Beyblade a spol.), a naopak se s námi často dostal do hračkářství s výběrem i poměrně kvalitních her či hraček. Takže si zatím většinou přál relativně kreativní hračky. - Pak pochopitelně dostane něco dle našeho výběru, co si myslíme, že mu udělá radost, ale zároveň to splňuje naše požadavky na určitou kreativitu. Tedy často právě třeba stavebnice, nebo také společenské hry, mozaiky a podobně. No a završují to zpravidla nějaké knížky. Dřív to byly pohádky, teď pomalu začínají převažovat knížky hravě poučné (bezvadná je třeba Knížka pro Adama a Evu).
--- No. Hraček se u nás najde dost. Ale ani jedna není "úplně zbytečná". Každá přinesla kousek nějakého obohacení, kousek potěšení, kousek poznání - i když si s ní syn třeba tak často nehraje. A pro "kreativní nadšence": nejvíce v provozu jsou u nás právě autíčka, tedy v kombinaci s kostkami všeho druhu, které slouží jako stavební materiál na silnice, mosty, parkoviště, nádraží, školy, parky, hrady a obchody. A že by syn trpěl nějakým nedostatkem fantazie? To může zcela vyloučit každý, kdo zná ty přehršle příběhů, které syn zhusta doma vypráví či i píše do svých notýsků...
M.