Re:Jsem normální ženská nebo ne?

Ono je zajímavé číst o partnerských hádkách a dobře míněné rady od párů, které jsou manželé 2 roky a s dítětem ročním.
Jenže. Máte 16ti leté dítě uprostřed puberty, tj. stálý konflikt a stálé počítání do deseti. Pořád se říkám, nesmím vylítnout a správně volit slova, je přece v pubertě a všechno vnímá jinak.
Pak máte druhé dítě, předškolní. Říkáte si, nesmím vylítnout a správně volit
slova, je dítě a dítě má právo na chyby, zlobení, vymýšlení apod. A zase počítám do deseti. Kolikrát za den už?
Pak máte třetí dítě, 2,5 roku. Šijou s ním všichni čerti z celého blízkého i dalekého okolí. A zase. Rozbil tohle, vylil tamto, vyčůral se vedle nočníku na koberec. Počítám do deseti. Nesmím křičet, je moc malý a citlivý, ranilo by ho to. Tak takhle bych to chtěla, ale nejde to. Někdy i na děti zařvu a někdy plácnu, protože už je toho na mě moc.
A pak přijde manžel z práce o hodinu později než slíbil. Paráda. Jeho slova :zlato promiň, nějak jsme se s klukama zadrhli. Mám zase počítat do deseti? Mám se usmívat a říkat: chápu Tě, ale už mi to nedělej a příště pošli SMS. Kolikrát už jsem za den počítala do deseti nevím, ale mám pocit, že nedělám nic jiného. Už nemám sílu. Takže se neusmívám, nepočítám do deseti a řvu :Ty ses zadrhl? Nenapadlo Tě, že z práce letím domů, pro děti do školky, vařit, uklízet a řešit jejich problémy? Taky bych se chtěla zadrhnout s holkama a říct si, no a co, o děti je postaráno. Přijít domů a říct: miláčku promiň, dnes mi to nějak nevyšlo.
To je přesně situace, kdy se hádáme. Už po těch 17ti letech manželství se i při hádce dokážu kontrolovat. Sice řveme, ale neurážíme se navzájem a nic nelítá. Prostě tak to je. Děti vědí, že i když řveme, tak se máme rádi. Po chvíli se pak spolu sedneme a hledáme řešení. Ale alespoň já si zařvat musím, nějak to negativní musím ze sebe dostat ven. Bez toho bych nebyla schopná řešit problémy s chladnou hlavou.
A pak tady čtu, že když máma své dítě plácne, tak ho týrá fyzicky. Když zařve, tak ho týrá psychicky. Když se pohádám s manželem, děti traumatizuji. Musím mít přeci rozum a počítat vždy raději do deseti.
Dobrá, sem se píšou názory a zkušenosti a ty jsou různé.
Jenže podle těchto článků mám pocit, že jsem tyran a hysterka. Je to tak a nebo je na tom někdo další stejně jako já?
Napíšete mi?