Re: Mamince Janičky

Taky jsem plakal jiz od poloviny vaseho citlivého povidani o vlastnim nestesti. Prestoze bych dovedl prinest nekolik duvodu a vysvetleni, proc prave treba ja nebo vy musime prozivat takove veci, jak to brat vse s nadhledem a pochopenim (verim v reinkarnaci, smrti se nebojim, jiste je Janicka stale s Vami a Vy to vite), neubranim se casto tomu lidskemu, nam vlastnimu smutku a zalu nad nemoznosti prozit jiz tak kratky zivot s bytostmi nam nejblizsimi a nejmilejsimi cely. Ale vsichni vime, ze nezalezi ani tak na kvantite jako na kvalite.
Mnoho lidi neprozije tolik stesti a smutku dohromady za cely zivot jako jste prozila Vy v tom kratkem a pro Vas jiste nekonecnem obdobi, obdivuhodna a vytecna maminko. Jsem pysny na to, ze jsou mezi nami takovi lide jako jste Vy. Muselo to pro Vas byt zoufale obdobi. Tolik nepochopeni okoli, rodiny, nekdy i pochybnosti o sobe samotne ... znam to.
Ale pak preci jen jakasi satisfakce ve forme vstricnosti personalu, kteremu timto vzdavam hold, ze v sobe potlacili tu profesionalni jesitnost a Vam, laikovi, "obycejne matce" vysli vstric. Nedeje se tak vzdycky. Taky mam sve zkusenosti a nedal jsem se.
A nemusi to byt jen smrt, ktera vas s ditetem rozdeli. Muj nechteny rozvod mi vzal "pouze" moznost pomahat vlastnim detem s jejich kazdodennimi starostmi, pro mne tak bezutesna situace.
Jsem rad za kazdy porad (treba Acko na Nove, Musilova Sauna apod.), ktera otvira lidem jejich srdce a nabizi jim moznost prozit alespon castecne to, co by jiste sami prozit na vlastni kuzi dobrovolne nechteli. A Vam VELKE DIKY za to, ze jste sebrala v sobe tolik sily a (jiste tak jako ja ted) se slzami v ocich sepisovala tento tak dojemny, lec bohuzel pravdivy, clanek o vlastnim neuprosnem osudu a Vasem hrdinskem postoji.