Vzpomínky a vlastní praxe

Táta mi umřel, když mi bylo 10. Dodnes to pociťuji jako nenahraditelnou ztrátu. Dělal přesně to, co Zuzka píše: nechal mě odvážně zkoumat svět, zamačkával boule a ošetřoval škrábance, zahlazoval stopy po řádění. Později vyhmátnul podnětné knížky, podporoval zvídavost a tvořivost.
Zkušenosti z dětství si každý nese do dospělosti. Naši kluci reagovali na tátu jako na dobrodružný prvek. Pravidelně denně je koupal (a pak vytíral...), podporoval sportovního ducha - Sokol, plavání, jízda na kole. I když jsem výcvik "odnášela" já, impuls vycházel od něj. Zhruba tak od 10 let ho začali mnohem víc respektovat, přeci "táta všechno ví a vyřeší" a mě si zaškatulkovali "máma všechno umí a udělá". A teď, když je jim skoro 16 a 18, přejímají jeho model chování "to je můj problém, ten si vyřeším sám" a když náhodou neví, tak se radí "co bys dělal, kdyby... resp. "jak bys udělala (co konkrétně, to se můžete podívat www.hobby-info.cz)", což jim dává prostor k vlastnímu rozhodování. Myslím, že v nich uvízlo, to co mělo a že jednou budou dobří tátové. Jsou samostatní, nebojí se jednat ani za cenu chyb.
Proto nabádám ženy hrdinky, které jsou na výchovu samy, aby dokázaly nacházet kompromisy a svým dětem dopřály tátův vliv. Lepší nějaký otec, než žádný.
Mužům workoholikům přeji, aby se dokázali odlepit od strojů a klávesnic a víc si všímali svých dětí. Rostou strašně rychle!
Vždyť takové otisky ovlivní i budoucí společnost.