a jak šel čas

Zdravím všechny pisatele v diskusi. Hodně se tu řeší jak správně říct, že je po porodu nebo kdykoliv jindy "něco" špatně. I nás se paní doktorka ptala, jestli si naši holčičku s Downovým syndromem necháme nebo ji dáme do ústavu. V tu chvíli mi to přišlo strašné, protože jsem ani malou u sebe neměla - odvezli ji na neonatologii do 50 km vzdáleného města. Já měla ukrutný strach jestli mi ji vůbec ještě přivezou zpátky. Tenkrát mi paní doktorka přišla jako příšerná ženská, která nemá ani kouska citu v těle - ale jak šel čas - tak i já utřídila myšlenky a uklidnila poblázněné hormony po porodu a nyní, po pěti letech už docela chápu že oni se prostě zeptat musí. Já a můj muž jsme rádi, že máme naše holčiny a že má jedna Downův syndrom? No a co má být - i zdravé děti potřebují např. občas rehabilitaci, logopeda nebo podobné odborníky. Bereme život tak jak přichází a neděláme rozdíl - jen trošku přizpůsobujeme, aby jsme si mohli užívat všici z rodiny. Máme skvělý kamarády, přátele a prostě ty "ostatní" neřešíme.
Všem, kdo se potýkáte s nějakou nepříjemností spojenou s diagnozou Vašeho děťátka - Vám všem přeji hodně síly, odhodlání a nebojte se přijmout pomoc od ostatních...
ahojky Lenka