Re: Trochu pozdě

Moje dcera napsala ze svého prvního tábora srdceryvný dopis, že pro ni máme přijet, že jí tam ubližují, že tam nechce být, nemá co jíst a že chce domů. Dostala jsem ho v pátek odpoledne. Mobily nebyly, auto jsme taky neměly, manžel odjel na hory. Ten víkend byl pro mě hrozný. Stejný dopis ze stejného tábora dostala od své dcery i kamarádka. Ta měla mezi vedoucími kamarádku, tak tam potají jela, aby se zeptala, jak to s dětmi je a případně je odvezla. Nebylo třeba. Holky tam řádily, bavily se, byly šŤastné. Když jsem si další sobotu dceru vyzvedávala, zěšila se, že příští rok pojede zase. Ptala jsem se, co se stalo, že napsala takový dopis. Nic se nestalo, stýskalo se jí a vymyslela si co nejvíc příkoří, aby svým slovům dodala váhy. Od té doby každý rok byla o prázdninách na táboře, dokud neodešla na kolej.
Ale chápu, že každé dítě je jiné a že to nejlépe posoudí jeho rodiče. Přece jen mají stejný genetický základ. Já o sobě vím, že jsem bez problémů zapadla do každého kolektivu, tak to předpokládám i o svých dětech.