Odpověď

Děkuji všem za reakce.
Kdo se s takovým typem dítěte nesetkal, asi hůř pochopí můj příběh.
Asi nejvýstižněji to napsala Simča, která s těmito dětmi pracuje.
Zvláštní děti vyžadují zvláštní přístup. Standartní postupy nefungují. Nepomáhá vysvětlování. Tyto děti mnohem hůř chápou. Všechno si potřebují omakat a prožít si.
Vzpomínám si na scénu z filmu Obecná škola, kdy ředitel školy upozorňuje žáky školním rozhlasem, aby v mrazu neolizovali železné zábradlí před školou. Kdo tento film viděl, tak ví, jak to dopadlo.
Taky si vzpomenu na scénu z filmu Knoflíkáři (nejsem si jistá názvem filmu), kdy herečka Holubová vysvětluje Rudolfu Hrušínskému, který kouká na televizi, pije pivo a přepíná jednotlivé televizní programy: „Nic neřeš a nepřepínej.“
Když jsem Davida poslala spát ven, tak jsem si od toho vůbec neslibovala, že by se najednou začal víc učit a vzal si moje slova k srdci, a to napořád. Tady šlo o jeho slova, že „jako bezdomovec nebude muset nic dělat, o nic se nestarat a nic neřešit.“ Tento typ dítěte si velice obtížně dokáže představit důsledky svých činů a slov.
Ještě přidám jeden nedávný příběh:
David donesl ze školy poznámku, že byl hrubý a sprostý k učitelce. Manžel se mu snažil vysvětlit, že učitel je jako veřejná osoba a k takové osobě by se neměl takto chovat. Teď že se to odbylo jen poznámkou v žákovské knížce, ale kdyby se takto choval k policajtovi na veřejnosti, že by za to dostal pokutu. A víte, jak to dopadlo? Druhý den David vítězoslavně přinesl domů bloček s pokutou od policajta. Prostě si to vyzkoušel, jestli to opravdu platí. Pokutu jsem zaplatila já a David si tuto částku poctivě doma odpracoval při domácích pracech.
Davidova budoucnost:
S Davidem o jeho možné budoucnosti mluvíme už teď, protože pořád je ještě ve věku, kdy je ochoten nám naslouchat a brát naše názory vážně. A nikde nemáme zaručeno, že u dítěte s takovou poruchou tomu bude tak i dál. Např. jedním z poznávacích znaků nástupu jeho puberty byl fakt, že názory jeho kamarádů a spolužáků se staly pro něj mnohem důležitější, než co se říká doma. Je snadno ovlivnitelný. To je dobré pro naši rodičovskou výchovu, ale těžké jak obstát mezi houfem puberťáků. Většina jeho spolužáků pochází z dost nedobrého sociálního zázemí. I tam hledá vzory.
Bezdomovce bych tedy domů nepozvala. David by mu rád uvěřil jeho pohádky o bezstarostném životě.
David i přes svoje postižení je téměř samostatný. Kdybych u něj žádala o příspěvek na péči z důvodu nesoběstačnosti a závislosti na péči druhou osobou, asi by mi posudkáři uznali velice málo bodů. Takové dítě ani do ústavu nepatří. Ale zatím sám žít také nedokáže. Práci vykoná, ale jen pod dohledem další osoby a to jen takovou, kde se jedná jen o různé pomocné práce. Byl by schopen pracovat celý měsíc jen za pár korun. Nezná pořádně hodnotu peněz, věcí, ani své práce. Svoji výplatu by byl schopný hned první den rozdat přátelům. Neumí plánovat. A to ještě pořád myslím na ty vychytralce, kterým by naletěl a uzavřel s nimi nevýhodnou půjčku. Vždyť i člověk s normální inteligencí má s tím občas potíže. David nepotřebuje žít zavřený v ústavu. Ale potřebuje chráněné bydlení a pracoviště, kdy by mu někdo zodpovědný pomáhal jak se orientovat v určitých životních situacích.
Bohužel náš dosavadní sociální systém spíš doposud myslí na ty těžší případy postižení a pak takoví lidé, jako je David, končí někde na ulici. Myslím na děti, které odcházejí v dospělosti z dětských domovů. Jenže u těchto dětí v jejich 18 letech nemůžeme mluvit o jejich psychické a sociální dospělosti.
Davida zatím nikam nevyháníme. A pokud mu najdeme vhodné bydlení, má se pořád kam vracet na rozdíl od dětí z dětských domovů.