společné peníze

u nás je vše společné. Peníze, majetek, závazky, dluhy, radosti i starosti.
Spolu jsme začli chodit v devatenácti, oba studenti, manžel měl ale zajímavou a "výnosnou" brigádu, já pouze příležitostné přivýdělky. On tehdy vše chtěl platit s tím, že muž prostě platí.
Jednou v zimě jsem chtěla jít do čajovny, on se kroutil jak žížala, že se mu nechce, až z něj vylezlo, že nemá peníze. Já je měla, zase jeho "mužský problém" o tom, že platí vždy muž. Tak jsem mu vysvětlila, že mě nezajímá jeho pošašený názor o mužských povinnostech, když mrznu a chci se jít zahřát, peníze mám a notabene dosud vše platil on, aniž by mi dal možnost se revanšovat.... Nakonec souhlasil a od té doby jsme se vždy, když jsme šli na nějakou akci domluvili, kolik máme peněz, a podle toho "hospodařili".
S nástupem prvního podnájmu už bylo naprosto jasné, že ač máme oba svůj účet, máme k tomu druhému vzájemné dispoziční práva. Já jsem ze začátku vydělávala mnohem víc než on, věděli jsme ale, že se to jednou, minimálně po dobu mateřské, změní.
Teď vydělává manžel nepoměrně víckrát oproti mému rodičovskému příspěvku. Vlastně má dvě práce, abychom to vše zvládli, s dvěmi miminky a hypotékou. Nikdy jsem od něj za těch 10 let společného bydlení neslyšela, že špatně hospodařím (i sem tam ulítnu), že moc utrácím, že tohle si nesmím koupit. Já jsem rozumná, snažím se neutrácet za zbytečnosti.
S penězi víceméně doma hospodařím já, protože můj muž na to nemá čas, 100% mi důvěřuje a já důvěřuji jemu v tom, že mi ty peníze dá, že je vydělá.... Pro své potřeby si vezme, kolik potřebuje, v podstatě jde o to, aby měl na cigarety a sem tam na pivo.
Funguje nám to bezvadně, když vidím své okolí, jak mají dělené finance, dost nechápu. Většinou totiž muž, když si zvykne na určitý standard, pak si z něj těžko nechá ukrojit. Klasická situace: rodičovský příspěvek. Žena se svým příjmem spadne podstatně dolů, náklady se zvýší, partner musí dávat "ze svého" víc a pořád to nestačí... Problémy, hádky.... zbytečné.

Mám kamarádku, kde je vše manžílkovo. Jeho byt, on si na něj přece dřel, ona by tolik nikdy nevydělala.... Byt na ni ani po svatbě nepřevedl, ačkoliv jej rekonstruovali společnými silami, ona tam dřela jak kůň. Skáče mu kolem zadku, dělá mu první poslední, co mu na očích vidí... On si ze své výplaty platí "své" dluhy, "svůj" byt, "své" auto... ona ze svého rodičovského příspěvku chodí po bazarech, živí sebe, dceru i jeho. On jí žádné peníze nedává, jí je "blbé" si říct, tak škudlí, až už to pěkné není a stejně logicky s penězi nevyjde... Teď jí RD skončila, bere jen něco kolem tří tisíc na pracáku, po půl roce nedostane ze sociálky už nic, protože manžel má vyživovací povinnost.... On jí ale peníze nedá....

A o tom, že existuje společné jmění manželů, kdy ona má de facto právní nárok na polovinu jeho příjmů, se ani nehodlá bavit... Prostě šťastné manželství.
Je totiž rozdíl, když spolu někdo jen žije, není ještě hypotéka a oba vydělávají... Jakmile se jeden z partnerů dostane do finanční nouze (mateřství, nemoc, ztráta zaměstnání), pak to chce hodně tolerance ze strany druhého partnera, aby finanční propad partnersky ustáli. Bohužel ze svého okolí vím, že kdo má dělené finance, špatně se domlouvá a mají s tím problémy.

S manželem máme ten názor, že když spolu sdílíme postel, televizi, záchod, tak můžeme taky peníze. Pokud není jeden z nás úplně střelený nebo na něčem závislý, neměl by u inteligentních lidí, co se mají rádi, být problém se domluvit.