Normál a extrémy

Pocházím z ne zrovna tuctové rodiny. Praděda byl vlivný komunista, který se stal obětí procesů s Rudolfem Slánský, děda bratr významného právníka, který pár měsíců roku 1968 zastával povinnosti generálního prokurátora (rehabilitace, apod.). Když jsem se v červnu 1984 narodil, rodina stále cítila křivdy posrpnových událostí. Táta nesměl učit na VŠE, zato, vedle práce v IPS, vedl pionýrskou skupinu na Slavii. Matka se (jako gymnazistka) odmítla postavit proti Chartě 77 ("protože ji dosud nečetla"), a tak místo vědecké práce učila ve školce. Rodiče oba pedagogové ... a také ambidextři (mají nedostatečné vyhranění rukou, nohou a mozkových hemisfér).

Zdědil jsem po nich obojí, jako student učitelství (350 km od domova) používám při psaní obě ruce:o) Má sestra (duben 1986) ambidextr není, takže neměla typické problémy (vnímání více zvuků a následná příliš hlasitá mluva, problémy s kreslením, psaním, vázáním tkaniček). Kde mohla, dala mi svou převahu najevo. Navíc během prvních dvou let školy jsem téměř nechodil sám ven, matka, tehdy v domácnosti, nás "vyvážela" tramvají přes půl Prahy, že prý je na Vinohradech špatný vzduch. Nedokázala odpovědět, jaktože ostatní děti toto nepodstupují, a přesto se ještě neudusily. (Zde bych chtěl připomenout, že můj původ nebyl v této oblasti ničím neobvyklým, což se odrazilo na vyšší nemocnosti, ale také výšce degenerovaných dětí.

V mých osmi letech následovalo přestěhování do Mladé Boleslavi a finanční krize (vlivem skokového zdražení stavebních prací). Sestra přišla do první třídy, já do třetí, jako snad jeden ze tří dětí s alespoň jedním vysokoškolsky vzdělaným rodičem. Začala čtyřletá tragédie, spojená s vytvořením teorie o zákazu sportu a umění, oddělování dětí od rodičů a totální vzájemné kontrole občanů (každý má právo znát činy a myšlenky kohokoli druhého). Kim Ir-sen by to ve dvanácti nevymyslel :o)

Rodiče, sami nejmladší ze sourozenců mne vychovali tak, že jsem se nesměl sestře bránit, takže jsem žil od osmi do deseti let "pod bičem" vlastní sestry a jejích přátel. Potom jsem se jí začal bránit, a to rodiče netrpěli. Za každou ránu jsem byl zbit od nich. Po smrti babičky (bylo mi čtrnáct) se to na tři roky výrazně zlepšilo, potom přišla další krize. Nejsou to už pěsti, nože a pásky, ale očerňování u společných přátel (je jich stále několik desítek), rodičů a příbuzných. Odešel jsem studovat do Ostravy, tedy nejdál, kam to šlo, a sestra půjde do Brna, nebo Olomouce, nejspíš i se svým druhem, dosud nedospělým třicátníkem Standou.