Re: Na mateřské nemám čas popíjet

Krásný první den roku 2010.
O nevydařeném vztahu, za který by se nemusela stydět ani filmová produkce v USA bych taky mohla psát ... ve zkratce ... můj poslední vážný vztah - láska na první pohled ... věřila jsem mu všechno, co říkal, ale po měsíci už míň, ale i tak, byla jsem zaláskovaná jak něco. Přesto ... něco ve mně blikalo a já se začala pídit. Stalo se totiž, že něco řekl a za den dva mi to nezapadalo do sebe a ejhle ... došlo na naši první noc a já nevydržela ... jeho slova? Nelžu, netajím ti nic, to bych musel přeci být lepší herec než Menšík a to byl PAN HEREC.
Milovali jsme se a ráno znova a ... ráno u toho umřel. Dostal infarkt a to mu bylo 43.
Co bylo dál, to si pamatuju jen útržkovitě, ale to, že mi po pohřbu do bytu vlítla jeho žena a hrozila mně a mým dětem vším možným, to, že měl 4 syny a dceru z prvního manželství, to si pamatuju dobře ... bohužel.
O dvou měsících svého života téměř nevím. Antidepresiva v tabletách i injekcích, na které se mnou chodil syn, udělala své, vytěsnila vzpomínky a teď je vnímám jako film, který jsem před skoro 4 roky viděla jako divák, ale když se v životě něco stane, kdy jsem ve stresu, všechno se zcela reálně vrací, vidím každou sekundu, co se tehdy dělo, jak jsem ho oživovala, jak přijela jedna a pak i druhá sanita, pohřebák ... jak jsem rukama mlátila kolem sebe, jak mě chtěli odvést v kazajce ... všechno ...hledání občanky, řidičáku ... byla jsem jednou z mnoha, která mu naletěla.
Ano slova jeho syna, že to všechno myslel vážně, mi už nedokázala vrátit ztrátu důvěry v muže.
Nečekám od nich nic dobrého. Ale nezatrpkla jsem a dokonce i sex můžu mít ... jen city ne. Už nechci, aby mě něco a někdo tak zasáhlo, abych ztratila kontrolu nad sebou. Abych byla chodící spící panna, nevěděla, co a komu říkám. Abych se ráno probouzela s pocitem absolutního hnusu nad sebou samou, že jsem tak moc naletěla.
Nic nebylo nic tak těžké, jako se začít mít ráda, i když jsem pro všechny okolo byla totální troska, blbka, kráva, pšunda, děvka ...
A to jen všechno za to, že jsem se tehdy nechala přesvědčit, že se lidem má věřit.
I když ... pátrala jsem i tehdy ... když mi začalo docházet, že asi není všechno tak, jak povídá. Asi jsem na tom, se svojí blbostí, nebyla tak zle.
Noční můry, kdy stál mezi dveřmi a lákal mne, abych s ním odešla, že jinak to udělat nemohl než umřít ... patřily k úděsným chvílím. Chození po bytě, nemoci spát, obava neskutečný strach, že podlehnu a odejdu. Umřu.
Do osudného březnového rána jsem několikrát uvažovala o tom, že tady skončím. Dneska už vím, že pokud budou moje děti žít, ne ... už na to nemyslím a nemůžu jim udělat to, co udělal on nedobrovolně. Tolik nezodpovězených otázek a tolik lží, co tu nechal ...
Proto ten můj deník, proto ten strach, který ve mně pořád je a který si dovolím ventilovat, jen když děti nejsou doma a proto to víno, které mne osvobozuje od neustálého napětí.

Byla to ale zkratka ... a to věřte, že mám i další "trumfy" v rukávu. 6 týdnů strachu o život syna - miminka, kdy hrozilo denně, že zemře. Rozvod a sebrání mi dětí bývalým manželem jako trest za to, že s ním nechci být. Soudy, aby alespoň syn mohl žít se mnou, když to tak chtěl. Rozchod s bývalým přítelem a strach o únos malé dcery.
A dnes?
Všechno jsem vytěsnila kamsi do ... třinácté komnaty, protože musím žít dál a nemůžu si dovolit se v tom, co bylo, neustále patlat. Zbláznila bych se a svým dětem nedala klidný život, o kterém pořád všichni mluvíme a sníme.
Dneska, kdo mne nezná, myslí si, že jsem vcelku normální rozvedená ženská, která zvládá starost o domácnost sama.
Neodpustila jsem ... a přesto, s otcem malé jezdíme na společné dovolené, s bývalým manželem se dokážeme bez emocí bavit.
Před x lety mi slova o tom, že čas všechno spraví, přišla jako klišé a reagovala jsem na ně fakt podrážděně. Dneska vím, že na tom něco je, pokud alespoň jeden chce.
Pro mne bohužel je to, že to jsem já, kdo se krotí a nevytahuje na povrch to, co má být zapomenuto. Moje rodina, otci dětí, jsou ti, co se rádi patlají v minulosti. Je někdy velice těžké neříct, co se mi právě honí hlavou. I to prohlubuje stres. Proto to zpívání, když popíjím ... musím se nějak ventilovat a proto to nadávání, když doma nikdo není.
A proto deník, kde je všechno ...
Mám slušnou práci, svůj byt, hodné děti a přesto ... necítím se být spokojená se životem, co žiju. V osmnácti jsem měla jiné představy ... spokojené manželství, poklidné stárnutí ... romantika na denním pořádku. Život je jinej, krutej a bolí. Ale vím, a to mne i drží nad vodou, že jsou na tom lidé mnohem hůř.
Vlastně mám pořád veliké štěstí, že to zvládám bez ztráty kytičky, že lidská důstojnost dostala jen a jen pár pořádných přes hubu, ale nezmizela někam do propadliště.
Že vidím smát se malou, a dokonce i puboše ... že jim můžu ukázat, že se všechno dá zvládnout a nepropadat beznaději a na dno.
A že těch jejich bolístek, které jim přijdou už nezvladatelné bylo a je a bude.
JEN JE TO VŠECHNO PRO MNE STRAŠNĚ VYČERPÁVAJÍCÍ a někdy si říkám, jestli ještě něco vydržím.