Re: Pomooooc

Díky za milý příspěvek :) Tak nějak tuším, jak to dopadne. Nakonec se tam odstěhujeme, protože je mi jasné, že dokud si to nevyzkouší - neuvěří. Neuvěří, že mám pravdu. Že se uvidíme jen večer na pár minut. Víkendy budeme trávit makáním kolem baráku a děti se budou potulovat po dědině nebo se nechají odvézt do města k mým rodičům a užívat si tam. Budeme utahaní, nervózní - supr základ pro hádky. Konverzace dříve i zábavné se stanou rodinnými rychloporadami o tom, kdo kdy koho kam odveze, kdo co kdy zařídí. No a jednoho dne zjistíme, že dětičky na intru a my tam sami a nějak se nám někam něco důležitého ztratilo. A když budu uvažovat dále - budeme stárnout, budeme různě nemocní atp. a nakonec ten domeček, co nám tak nějak sežral život, prodáme, protože naše děti budou mít vesnice plné zuby a budou si spokojeně bydlet ve městě. A koupí to nějaká jiná, stejná nadšená mladá dvojice, která ještě netuší, co jim ten domeček provede se životem. Vejce a já je moje oblíbená knížka. Taky jsem si říkala, že bych vyměnila kancelář za jinou profesi - ale jít dnes tzv. na volnou nohu je dost velké riziko i bez hypotéky. Na druhou stranu - důkladným studiem vesnického života bych mohla býti inspirována a stvořit obdobnou postavu jako slečna Marplová nebo ten sympatický inspektor z Vražd v Midsomeru :) Co si pamatuji, tak u babičky na vesnici byla největší zábava se navzájem pomluvit v neděli ráno po mši a pak to zpečetit rvačkou v hospodě v neděli večer :) Anebo budu příživník (to bylo vysněné povolání mého kamaráda z dětství - od pěti let na dotazy neodpovídal nic jiného - dneska je z něj policajt :)) Napadaly mě i jiné varianty, např. krematorium - koneckonců na mrtvoly máme zahradu velkou více než dostatečně :)) No, za pár let z nějaké net kavárny napíšu, jak jsme dopadli :)