| Ruth Šormová, 3 děti (5let, 3roky, 9 měsíců) | •
 |
(26.5.2001 23:51:08)
Máme 3 osvojené děti: Matějovi bude v létě 5 let, Johance byly na jaře 3 roky a před nedávnem k nám přibyl Jakub, teď je mu 9 měsíců. Pokud by naše zkušenost mohla být někomu užitečná, ráda ji sdělím.
Ruth
|
| Iva (bezdetna) | •
|
(28.5.2001 6:18:21)
Ahojky!!
Me by to moooc zajimalo, treba jak dlouho jste cekali, za jak dlouho jste si davali dalsi zadost, ja mam pocit, ze jsem trosku zblbla testy, zrejme jsem na to sla prilis poctive..ale nevim.. Byli jste po testech na ustni konzultaci? A co bylo dal? Jenom jste cekali? Diky
|
| Ruth Šormová, 3 děti | •
|
(29.5.2001 1:04:49)
Ivo,
první žádost o osvojení jsme podávali v létě 94 a Matěj je s námi od února 97, čekali jsme tedy asi dva a půl roku, myslím, že od testů asi dva roky. Na podzim 98 jsme požádali znovu a asi po roce jsme přijali Johanku, třetí žádost jsme podali v létě loňského roku a Jakuba máme od letošního dubna. Musím říci, že u Johanky i Jakuba nám velmi vyšli vstříc i pokud šlo o naši představu o věkovém rozdílu mezi dětmi, vpodstatě jsme se domluvili, kdy bychom asi dítě chtěli a "plus minus" to tak dopadlo. U první adopce jsme ovšem vůbec nevěděli, kdy to bude. Čekání na telefonát nebo návštěvu, kdy vám sdělí, že "už je to tady", je určitě vždycky dlouhé a složité, vždycky jsme se čas od času připomenuli telefonicky a ptali se, tím se to asi neuspěchá, ale dáte tím jednak najevo, že váš zájem trvá a i pro vás osobně (nebo aspoň já jsem to tak cítila) je každý další "kontakt" důležitý, protože se "něco děje", čekání dostává nějaké mezníky - a to i tehdy, když se vlastně pořád neděje "nic".
Kompletní testy jsme absolvovali jen při podávání první žádosti, včetně ústního rozhovoru a skupinového setkání a společného povídání více žadatelů. Podruhé a potřetí jsme už "jen" osobně přadávali vyplněnou žádost, mluvili jsme o ní, o možných situacích, našich představách. Tento rozhovor probíhal jednou v úředních prostorách a podruhé u nás doma.
Čekání je samozřejmě možné zkrátit i pokusem o osobní kontakt s některým Kojeneckým ústavem či Dětským domovem, popř. s Fondem ohrožených dětí (pokud už máte oficiální rozhodnutí, že jste v evidováni jako žadatelé), to hodně záleží na vaší představě o dítěti, které byste přijala. Jinak obecně se dá říci (to asi víte sama), že nejdéle se čeká na děti nejmenší, zcela zdravé. Velkou roli hraje i to, zda byste přijali i jiné než "bílé" děťátko.
Jinak jsme pokaždé prožili asi 2-3 týdny úpěnlivého čekání a těšení poté, co jsme se o konkrétním dítěti už dozvěděli - to byl pro nás vždycky těžký čas, kdy jsme si přáli vše urychlit a bylo nám líto každého dne, kdy nemůžeme být společně. Ale i zde je možné věci urychlit, když o to člověku opravdu jde...
Ruth
|
| Iva (bezdetna) | •
|
(29.5.2001 6:30:46)
Ahoj Ruth,
diky za odpoved. Takhle to vypada, ze to je vsechno silene jednoduche, ale asi to tak nebude, co? My bohuzel jeste rozhodnuti nemame, zadali jsme v listopadu 2000. V lednu u nas byla na navsteve soc. pracovnice, ted v kvetnu jsme byli na testech (bohuzel mam pocit, ze jsem se v nich docela vybarvila). Ted stale cekame, nekdy na konci srpna by jsme meli jit na pohovor a konecne se dozvedet, jestli ano anebo jestli ne. Mam docela obavy, ze az si prectou muj test odvodi si z nej, ze jsem nevyrovnana a tak a prcka se nedockame. Strach se mnou dela docela divy. Cekame na dite uz nekolik let, ale lecba neni moc uspesna a jsem docela uz z toho i vynervovana. Pomalu to vidim jako nasi jedinou moznost a jestli jsem to ted zkazila.. chjo, docela me to trapi, ale zas si rikam, ze jsem to snad tak siiilene nenapsala.
Takze dik za informace :o)
|
| Růžena, 3 děti | •
|
(29.5.2001 22:23:38)
Nebojte se. Je jen dobře, že jste při psaní testů byla upřímná, poznalo by se, kdybyste něco nalhávala. Prožívala jsem si přesně to stejné, co vy, dokonce jsme byli s manželem přesvědčeni, že jsme neprošli, a přece. Jistě si vás pozvou ještě na pohovor a na školení. Nedávno jsem byla s dětmi na víkendu pěstounských rodin. Spojili to se školením uchazečů. Bylo to zajímavé, uchazeči měli asi 3 hodiny denně program s psycholožkou, zbytek dne jsme trávili společně.
Vím, že všechno trvá strašně dlouho. Ale to čekání stojí za to. My máme v pěstounské péči chlapečka. Žádost jsme podali 5.12. a příštího roku 6.11. jsme ho už měli doma. Byl mu skoro 1,5 roku. ted je u nás 3,5 roku a my čekáme na jeho sestřičku.
|
|
| Ruth, 3 děti | •
|
(31.5.2001 23:36:51)
Milá Ivo,
rozhodně jsem neměla v úmyslu vyvolat pocit, že proces osvojení je nějak snadný, nebo bezproblémový. My jsme Matěje přijali po 11 letech manželství a naše rozhodování, podávání žádosti, testy, otázky, rozhovory, čekání...to všecko bylo často dlouhé a bolestné, ale musím říci, že to mělo svůj smysl a vzešlo z toho něco, s čím jsme ani dopředu nemohli počítat...Tak vytrvejte.
A pokud jde o ty testy, asi to pro nikoho není "příjemné", ale moje zkušenost je, že nikdo tyhle testy neinterpretuje tka, aby vás "bral za slovo" a hledal za vším nějaké skryté významy. Určitě je dobré, že jste odpovídala tak, jak jste to cítila...
Ruth
|
| Hana, Honzík 2,5 let | •
|
(1.6.2001 14:14:56)
Ahoj všichni,
my jsme zdaleka nečekali tak dlouho, jak se tady píše. Asi v březnu 99 jsme si začali vyřizovat posudky a další papíry, na podzim 99 jsme šli na testy a v únoru 2000 nám nabídli dvě sestřičky, už kolem čtyř let. Ty jsme si ale nakonec nevzali a v říjnu 2000 nám nabídli Honzíka, kterého tedy máme už půl roku a je to naše sluníčko. Slyšela jsem už několik zkušeností od nás, ze Středočeského kraje, kdy rodina dostala miminko už po osmi měsících čekání. Je pravda, že testy jsou strašný, člověka se ptají na dost intimní věci, ale naše psycholožky nám pak říkaly, že ty testy jim hlavně ukážou to, jestli žadatelé odpovídali upřímně a poctivě. Což jsme naštěstí splnili. Jinak mě vyhodnotili jako mírně neurotickou, ale nebylo mi to na přítěž. Ještě k těm romským dětem, my jsme hodně váhali, nakonec máme poloromské dítě, které je tak krásné, že i lidi, kteří nevědí, že je Honzík adoptovaný, nám říkají, jak je to nádherný chlapeček a jak se nám podobá. Není na něm vůbec znát, že prožil první dva roky v dětském domově, protože je velmi radostný a taky dost sebevědomý. Když se mě při testech ptali, jaké dítě bych si představovala, tak jsem dlouho na nic nemohla přijít, ale nakonec jsem řekla, že bych si moc přála "milé dítě". A takové jsme opravdu dostali, takže jsem nabyla docela důvěru k lidem, kteří nám Honzíka vybírali. (Ještě bychom mu rádi našli sestřičku nebo bratříčka).
Tak nevěšte hlavu, já byla taky s nervama pryč a dneska jsem šťastná maminka zdravého a veselého mazlíka.
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)