Re: zkušenosti s osvojením

Ahoj všichni,
my jsme zdaleka nečekali tak dlouho, jak se tady píše. Asi v březnu 99 jsme si začali vyřizovat posudky a další papíry, na podzim 99 jsme šli na testy a v únoru 2000 nám nabídli dvě sestřičky, už kolem čtyř let. Ty jsme si ale nakonec nevzali a v říjnu 2000 nám nabídli Honzíka, kterého tedy máme už půl roku a je to naše sluníčko. Slyšela jsem už několik zkušeností od nás, ze Středočeského kraje, kdy rodina dostala miminko už po osmi měsících čekání. Je pravda, že testy jsou strašný, člověka se ptají na dost intimní věci, ale naše psycholožky nám pak říkaly, že ty testy jim hlavně ukážou to, jestli žadatelé odpovídali upřímně a poctivě. Což jsme naštěstí splnili. Jinak mě vyhodnotili jako mírně neurotickou, ale nebylo mi to na přítěž. Ještě k těm romským dětem, my jsme hodně váhali, nakonec máme poloromské dítě, které je tak krásné, že i lidi, kteří nevědí, že je Honzík adoptovaný, nám říkají, jak je to nádherný chlapeček a jak se nám podobá. Není na něm vůbec znát, že prožil první dva roky v dětském domově, protože je velmi radostný a taky dost sebevědomý. Když se mě při testech ptali, jaké dítě bych si představovala, tak jsem dlouho na nic nemohla přijít, ale nakonec jsem řekla, že bych si moc přála "milé dítě". A takové jsme opravdu dostali, takže jsem nabyla docela důvěru k lidem, kteří nám Honzíka vybírali. (Ještě bychom mu rádi našli sestřičku nebo bratříčka).
Tak nevěšte hlavu, já byla taky s nervama pryč a dneska jsem šťastná maminka zdravého a veselého mazlíka.