| Clairka | 
 |
(6.3.2012 14:44:13)
V některých ostatních tématech ohledně vztahů můž-žena zaznělo, že základem pro dobrý vztah je vyrovnaná sebevědomá žena. Tak by mě zajímalo, jak takové sebevědomí získat, možná lépe řečeno, jak se prostě začít mít ráda, jak mít pocit vlastní hodnoty atd.
A s tím související, jak se vypořádat s nepovedeným dětstvím? Všude dokola slyšíme, že dětství má pro formování povahy stěžejní význam, ale co tedy s tím, když už se na vás dětství podepsalo. Psychoterapie? Literatura?
Nechci řešit nějaký svůj konkrétní problém, jen by mě to zajímalo, protože to vidím všude okolo, u kamarádek, kamarádů, a samozřejmě i u sebe, ale vlastně nevím ani co poradit ani co se sebou 
Díky za názory 
|
| Bin bez čárky:( | 
|
(6.3.2012 14:52:45)
no já si vždycky myslela, že je to kec, ale musím přiznat, že co jsem se ,,začala mít ráda", stouplo mi sebevědomí, a začala jsem být vyrovnanější, tak je vztah úplně o něčem jiném. Dětství jsem měla úplně na hovno, a v dospělosti jsem sebe považovala za nulu. sice jsem to před okolím úspěšně maskovala, s lidma se scházela jen občas, aby to na mě nemohli poznat, byla jsem středem pozornosti, holka pro všechno, s nadhldem..a když jsme pak přišla domů, složila jsem se. Jednou mě jedna moje kamarádka-psycholožka chvíli poslouchala a pak jen řekla, no jo, KLAUNI PLÁČOU DOMA.... tolik pravdy měla v těch třech slovech. Bála jsem se chodit v sukni, neb jsem si myslela, že mám nohy jako z dachau, měla jsem neustále pocit, že kamkoli jdu lidi mě pozorují-jak vypadám, jak mám obří prsa (mimochodem mám 70 HH ) no a doma se to odráželo na vztahu. málo jsem si věřila, byla jsem neurvalá, podrážděná, nespokojená...a uvnitře jsem se cítila hrozně sama a hnusná. K tomu se přidalo hrozně moc věcí a když jsem pak polemizovala nad tím, jestli by neblo lepší úplně nebýt, zkončila jsem u psychiatra a psychologa. Nejvíc mi pomohla pychoterapie. Začala jsem se mít ráda, začala jsem být víc v pohodě, přestala jsem mít potřebu za každou cenu se zviditělňovat, abych dosáhla uznání, a manžel si začal všímat. Vztah je úplně o něčem jiném, a jsem hrozně ráda, že jsem s tím něco udělala.
|
| Clairka |
|
(6.3.2012 15:01:00)
Bin, díky za reakci
Já fakt věřím, že je na tom hodně, ale jaksi pořád nevím, jak se k tomu vyrovnání se sám se sebou dojde. V čem konkrétně ti pomohla psychoterapie? Jaká? Jak probíhala? Vracela ses v té terapii do minulosti a řešila třeba to mizerné dětství?
Omlouvám se za dotěrné otázky, samozřejmě nemusíš odpovídat 
|
| Bin bez čárky:( |
|
(6.3.2012 15:10:44)
Bin, díky za reakci
Já fakt věřím, že je na tom hodně, ale jaksi pořád nevím, jak se k tomu vyrovnání se sám se sebou dojde. V čem konkrétně ti pomohla psychoterapie? Jaká? Jak probíhala? Vracela ses v té terapii do minulosti a řešila třeba to mizerné dětství?
Omlouvám se za dotěrné otázky, samozřejmě nemusíš odpovídat
ono to tak nějak přišlo samo. postupně. ještěnejsme na konci, docházím 1x týdně na psychoterapie, hlavně teda rodinné konstalace a Gestalt terapie
u rodinných konstelací rozebíráme minulost-rodinu, dtěství, pro č a jak a co se dělo, a tak trochu mě vedou k tomu abych jim né že odpustila, ale nějak se s tím uměla vyrovnat. zkoušíme různé modelové situace, pracuju se svým rozhodnutím, reakcí.. je to na dlouho.
a pak chodím na Gestalt terapie a tam se zabýváme přitomností, prostě co je teď a tady a jak s tím naložit, nehledáme tam žádné příčiny a hodně tam pracujeme s uvědoměním si. taky jsme na psychoteraii probírali můj partnerský život, jak zvládat moji výbušnou povahu, postoj k otci,který se nevědomky odráží v mém postoji k mužům, potažmo pak ke mě samotné, probírali jsme ponižování mé osoby v ,,mládí" učili mě jak se s tím vyrovnávat... je toho spousta. Fakt jsme ráda, že tam chodím. K tomu teda chodím stále k psychiatrovi, mám bipolárku, úzkostné stavy, ale naštěstí to jde s těmi prášky zdárně ke klidu 
|
| Xantipa. | 
|
(6.3.2012 15:14:44)
- a jsme u toho - třeba rodinné konstalace já osobně prostě neuznávám a nemůžu. Ovšem nejsem odborník, to ne, ale byla jsem na jedný /prý má dotyčný skvělé výsledky/ - to prostě nešlo, nemohla jsem, v podstatě nechápala, drásalo mi to nervy a ten člověk mi děsně lezl na nervy - a někteří další přítomní taktéž. Nevím, zda se to děje vždy ve skupině, ale tohle byla celodenní skupina. Děs. A nikdy víc.
|
| Bin bez čárky:( |
|
(6.3.2012 15:17:52)
ano , taky to máme ve skupině, a dkonce mám terapeuta pěkného ,,tyrana" hodně lidi od něj odchází, protože ho nezvládá. Je dost tvrdý a né všem sedne. já tam šla s velkým sebezapřením a probrečela několik hodin, domů jsem šla vždycky zbitá jak čokl a spala a spala. Na další sezení jsme už nechtěla chodit, ale prostě jsme si řekla, že ze sebou musím něco dělat. Kvůli manžela, kvůli synovi..kvůli sobě. Vydržela jsem, a nelituju. Ale jasně-asi to není pro každého.
|
| Xantipa. |
|
(6.3.2012 15:26:22)
Tedy když jsem se pídila, tak jsem se o tom dozvěděla zjednodušeně toto - prarodičům kupř. umřelo dítě, tudíž to mělo vliv na jejich chování ke svým žijícím dětem a díky této skutečnosti se moji rodiče chovali tak, jak chovali a já se díky této i další věci chovám tak a tak.
Chci říct - když by prarodičům dítě neumřelo, byl by jiný vzorec chování, který se táhne jako nit celými generacemi.
No - třeba se mi vůbec nelíbilo, když moje kamarádka tam už chodí 8 let a nemyslím si, že by jí to bylo ku prospěchu, naopak. Takže jí byla implantováno, že je nutný, aby vyhledala svého bio otce /do té doby věděla, že svým současným otcem je adoptovaná od miminka a biootec ji nezajímal/, tak ho teda vyhledala a zjistila, že biootce vůbec nezajímá, naopak biootec byl zpruzen, co po něm chce a byl rád, že nic a ona místo aby došlo ke smíření /prý/, tak se utápí v tom, co udělala, že ji její biootec nechce. Takže mám pocit, že ta moje kamarádka naopak nic neřeší, nýbrž vrší.
|
| Clairka |
|
(6.3.2012 15:48:17)
Mám z toho úplně stejné pocity jako ty.
|
|
|
|
| Holahej |
|
(6.3.2012 17:00:18)
Xantipo, souhlasím.
Já jsem prostě nepochopila, jak by třeba tobě mohlo pomoct, že rodiče se k tobě chovali určitým způsobem proto, že k nim se zase rodiče chovali určitým způsobem kvůli tomu a tomu důvodu.
Vždyť přeci rodiče se k nám chovají nějak z důvodu, že se k nim zase rodiče chovali nějak zase z jiného důvodu... 
Taky když jsem se o to zajímala, nepochopila jsem, k čemu mi bude informace, že to, co zažívám, zažívala i moje babička, ale neuměla se s tím vyrovnat a tak to zažíváme ještě i my, pravnoučata. Já jsem si stejnosti situace všimla, aniž bych musela na rodinné jít. Jen ale nevím, k čemu mi ten samotný fakt, že to vím, je
|
| Margot+1 | 
|
(6.3.2012 17:02:24)
Aby člověk odpustil?
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(6.3.2012 17:04:44)
Margot,
odpustit je hrozně snadné, ale zapomenout dost dobře nejde.
Podívej, když to vezmu za sebe, já nemám pocit, že bych svým rodičům měla něco odpouštět, prostě se chovali tak, jak se chovali, protože asi ničeho jinýho nebyli schopný. Není to ničí vina, prostě se to stalo.
Ale ani sebevětší "odpuštění" ani žádná racionalizace tě nezbaví těch následků, které to všechno, co se dá tak snadno odpustit a dokonce i pochopit mělo.
|
| Margot+1 |
|
(6.3.2012 17:08:52)
Monty, to jo, ale odpuštění je pořád lepší než doživotní nasr.anost.
Tobě tedy nechybí odpuštění, ale smíření a přijetí. Na to jsou experti budhisti
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 17:13:22)
Margot,
ne, mně nechybí nic... smířila jsem se s tím, že věci jsou dané a že to nezměním, i kdybych se stavěla na hlavu.
Ale to neznamená, že mne to občas nemůže pekelně srát.
|
|
|
| Holahej |
|
(6.3.2012 17:10:31)
Monty, to je přesné. Já nikomu odpouštět nepotřebuju, taky to beru, že rodiče dělali, jak nejlíp uměli. Ale já jsem díky tomu nějak zformovaná a to prostě ani případným odpuštěním, kdyby bylo potřeba, nezměním.
|
|
| Xantipa. |
|
(7.3.2012 0:12:04)
Ale na druhou stranu - můžeš změnit vzorec svého chování. A to jde - nepřebírat traumata či zkušenosti rodičů, ale vzít si z nich to dobrý a zbytek nechat být nebo se změnit. Dle mýho názoru se nedá zabránit, aby z mého chování zase nemělo problém moje dítě - když se to blbě naskládá. Myslím,že v otevřených vztazích se lépe žije, protože se o všem mluví, katastrofa je to, jak je to ve vztahu s mými rodiči. Tam je všechno, jen ne rovný chování a otevřenost a bohužel - účelová úprava faktů.
Jenže v tomhle mi pomáhá internet - to je pro mě taková terapie a ne nějaký guru, který mě vede až k prapraprababičce a hledání jejích traumat.
|
| Xantipa. |
|
(7.3.2012 0:22:43)
A navíc - třeba na mě navalilo dětství hodně traumat - nic dramatickýho, žádný znásilnění, týrání, rozvod rodičů apod.
Ale staly se prostě věci, které ve mně zůstaly. A pak v dospělosti jsem je potřebovala zpětně pochopit, zpracovat a těch traumat se zbavit. Ale to nešlo. Zjistila jsem, že svým způsobem to jsou traumata i našich a oni vyznávají taktiku - zavřu oči, nic nevidím, tak se nic neděje. Když jsem o tom chtěla mluvit, tak jsem se dozvěděla - ne, to není možný, to si nemůžeš pamatovat, takhle to nebylo...... A jak to teda bylo a proč to bylo, proč jsem se zachovali tak a tak, musel být důvod. A jak to končí - ne, nic se nepamatuju. Takže zpracovat to musím sama a nějak se toho zbavit a jít. Ale když neznám pozadí, moc mi to nejde. Asi potřebuju slyšet omluvu /řekla bych/, něco ve stylu - jo, udělali jsme to tak a tak proto a proto, asi to byla chyba, ale to vidíme teď, promiň. Jenže tohle nikdy neuslyším, vím to. A vím, že důslekem toho všeho bylo, že jsem jim ubližovala, i to vím a i jsem zkoušela sama to vysvětlit a omluvit se, ale bez zpětný vazby to nejde, bohužel. Chápu, že děti dělají určité věci jako reakci na chování svých rodičů. Tak to je, děti jsou čisté a my je popisujeme. Ale moji rodiče tohle nechtějí uznat a je jim úplně jedno, že to, co jsem udělala, následovalo až po tom, co udělali oni. Ne, staví to tak, že oni udělali to, co udělali proto, abych já se nechovala určitým způsobem a přesto to nepomohlo, protože já se tak chovala.
Nevím, zda je to z tohoto pochopitelné.
|
| babiki | 
|
(7.3.2012 0:28:38)
Xantipo me pri cetbe tveho prispevku napadl napadl Philip Larkin
This Be The Verse
They fuck you up, your mum and dad
They may not mean to, but they do.
They fill you with the faults they had
And add some extra, just for you.
But they were fucked up in their turn
By fools in old-style hats and coats,
Who half the time were soppy-stern
And half at one another""s throats
Man hands on misery to man.
It deepens like a coastal shelf.
Get out as early as you can,
And don""t have any kids yourself.
|
| Xantipa. |
|
(7.3.2012 0:34:03)
Máš překlad? Moje angličtina není na takovém výši, abych si s tím poradila
|
| Ropucha + 2 | 
|
(7.3.2012 9:58:31)
Xantipo, stručně řečeno je to o tom, jak se špatná výchova předává z generace na generaci (a řešení, jak to zastavit, je asi raději děti nemít).
|
| Xantipa. |
|
(7.3.2012 11:11:28)
Anett - já si to dala do překladače, ale právě mi nebylo z toho krkolomnýho překladu zcela jasný, jak to bylo myšleno.
Tak jo, pochopila jsem to správně.
|
| Vlasta | •
|
(7.3.2012 14:30:21)
volně by mohl být překlad takhle:
Todle je báseň
Zmrvěj tě, tvá máma i táta,
možná nechtě, ale prostě je to tak,
naplněj tě vlastníma chybama
a dodaj navíc extra nalejvák.
Ale i je stejně předtím zmrvili
hlupáci voháknutí někdy v pravěku, no vážně děs,
co byli jednu chvíli sladký jako med
a druhou půlku času po sobě šli jak kočka a pes.
Jeden člověk předává mizérii druhýmu,
a je čím dál hlubší, tak příkop nekopej,
vypadni tak rychle, jak jenom to jde,
a sám si žádný děti nedělej.
|
|
|
| Tylity | 
|
(7.3.2012 11:18:26)
...je to o tom, jak se špatná výchova předává z generace na generaci (a řešení, jak to zastavit, je asi raději děti nemít).
Svěřím se s jednou věcí - tento týden jsem udělala objev. Má nejmladší dcera se chová, jak bych ani ve snu nepředpokládala. Její starší sestra ve své rodině opakuje model naší rodiny a prakticky ještě precizuje moje chyby (vše pro rodinu, vše pro děti, sebeobětování matky, která se nakonec stává doslova rohožkou na otření bot a at udělá, co udělá - není to dost dobré a je to málo...) - má nejmladší dcera se začala chovat jako muž - tedy ona je ta, která vyžaduje a nic nechce dávat.. nepasuje se do role matky, ale naopak do role otce, despoty. Ona se o nikoho starat nikdy nebude - a je v tom, jak to praktikuje nepřekonatelná. Ona si prostě trvá na svém - je neuvěřitelná, nikdo s ní nehne.
Tedy může se stát ještě něco nepředvídatelného :) a všechno může být jinak (tak ty děti nakonec budeme moci mít i do budoucna :) )
|
| Ropucha + 2 |
|
(7.3.2012 13:56:32)
Tylity, samozřejmě, že každý jedinec se s výchovou svých rodičů vyrovná po svém. Někdo bezděčně opakuje stejný model, někdo se vůči němu naopak vymezí a zachová se přesně naopak. Já např. se cítím být ten druhý případ, formulovala jsem si v průběhu let, co podle mě rodiče dělali špatně a dávám si velký pozor, abych se ke svým dětem chovala v dotyčných záležitostech jinak. Je to pro mě určitá terapie, projít si to dětství jakoby znovu a lépe prostřednictvím mých vlastních dětí, a dělá mi obrovskou radost, když vidím, jak to funguje, jak jsou děti šťastné přesně z toho, z čeho bych byla bývala šťastná i já. (Ale určitě dělám zase jiné chyby, které nevidím, protože každý rodič se sice snaží, jak nejlépe umí, ale něco mu vždycky unikne, nikdo není dokonalý.)
|
|
|
|
|
|
| Clairka |
|
(7.3.2012 8:00:08)
Xantipo, taky jsem kdysi marně čekala na nějaký "promiň" od rodičů, které ho se ale nikdy nedočkám. S tím můžu žít, necítím k rodičům žádnou zášť. Co mi vadí je, že mi rodiče dávají sežrat to jaká jsem.... ale že jsem taková kvůli tomu jak oni se na mě podepsali, už nevidí. Já jsem si to nevybrala, nechci taková bejt, ale stalo se.
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(7.3.2012 8:30:29)
No, mně se matka cca před 12ti lety v lehké opilosti omluvila za to, že mne mlátila jako psa a dokonce byla schopná takové sebereflexe, že mi i řekla proč. Úplně mi to stačí, nic víc od ní nečekám. Je mi jí líto, protože má velice problematickou povahu a sama si dělá "zle", ale víc pro ni udělat nemůžu, každý pokus o zlepšení vztahů skončil na jejím dětinském sobectví.
Otce neřeším vůbec. Ten snad ani jinej být nemůže, jeho otec se na něj taky vykašlal a dokonce ho snad poté, co ho v dospělosti vyhledal poprosil, ať už za ním nikdy nechodí a nekontaktuje ho, protože on má jinou rodinu, která neví nic o tom, že má někde nějaké další dítě a "zkazil by mu život".
Dokonce ani netoužím po nějakém bezvýhradném přijetí nebo bezpodmínečný lásce. Té mám dost od syna a je to celkem velká zátěž stran odpovědnosti.
Jediný, co jsem od života fakt chtěla a co mi chybí ke spokojenosti je partnerský vztah založený na společném sdílení. On se mnou chtěl být ledaskdo, ale buď tak, že všechno zařídím já a on se poveze nebo všechno zařídí on a povezu se já. A to mi prostě nevyhovuje. Pro mne je maximální možná představa "romantiky" to, že jdu s někým společně vybírat třeba křeslo do pracovny nebo povlečení na postel. Když jsem naposledy s někým sdílela společnou domácnost, tak jsem brečela při drhnutí podlahy po malířích, protože jsem tohle chtěla jednou zažít v páru a ne tak, že mi bude oznámeno "bude to takhle, protože já vím nejlíp, jak to má být a na tom, co chceš ty až tak moc nesejde". To je jediný místo, kde mne tlačí bota.
A není to řešitelný žádnou psychoterapií ani sebezpytem, je to řešitelný jen tím, že by se to stalo.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(7.3.2012 8:51:58)
Val,
no a přesně takový model vztahu nechci, proto jsem z něj odešla. I když jinak na něm nebylo celkem nic "špatně". Mne nebaví být ani submisivní, ani dominantní, podle mne je vztah o něčem jiném než o udílení nebo vykonávání příkazů. Kdyby mne naplňovalo poslouchat příkazy, šla bych k armádě... kdyby mne naplňovalo je udílet, tak dělám dominu.
|
|
|
| Xantipa. |
|
(7.3.2012 9:43:19)
Tak já se snažím odpustit, zapomenout nelze, ale přece jen, jsou to mí rodiče a nedělali to jistě ve zlém. Dělali chyby jako je dělá každý. Ale bohužel ne každý je ochoten přiznat, že ty chyby dělal. A asi kvůli té nenaplněné potřebě po vysvětlení situace prostě s mými dětmi hodně mluvím, chci, aby věděly, že mi mohou říct i pro mne nepříjemné věci, protože já je neodbydu, že nemají nárok, ale jsem schopná říct - ano, udělala jsem to proto a proto nebo tohle dělám kvůli tamtomu, zpětně vidím, že to nebylo dobré řešení, omlouvám se, odpusť mi to. A i když třeba nezapomenou, tak mohou pochopit, smířit se s tím a odpustit.
Chci, aby věděly, že mohou kdykoli jít svou cestou a není nutný nic dělat takhle jen proto, že se to přece takhle dělalo vždycky.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Xantipa. |
|
(6.3.2012 17:03:36)
Tak já to vím, k čemu to je - pochopit je a odpustit jim.
Jen neumím se chovat jinak ke svým dětem s ohledem ke svým zkušenostem.
Třeba - díky problémům dcery ve škole neexistuje, abych přehlédla a nechala být ve škole něco, co mě zavání šikanou, kdežto jiný by to neřešil.
A už jsem založila možná negativní linii pro svoje děti - buď to budou vidět stejně a nic se nebude dít a nebo jim časem může připadat, že jsem všechno MOC řešila a tím jim komplikovala vztahy s kolektivem
|
| Holahej |
|
(6.3.2012 17:07:32)
Xantipo, ale já se na nikoho nezlobím, nikomu to nemám za zlé. Prostě taková byla situace.
Já jsem taky hodně řešící typ, ale před dětmi se to snažím řešit v klidu, aby jen viděli, že řešíme nějakou situaci, tak jako příklad, jak to řešit.
|
| Petra | •
|
(6.3.2012 17:25:28)
Odpuštění...hmm
tak mě napadá jedna věc, v některé rodině jsou natolik patologické vzorce, že je tohle k ničemu. Největší problém je třeba když ti lidé jsou ještě naživu a z nějakého důvodu k nim nejde ustřihnout úplně kontakty - třeba žijící rodiče.
Ale každý kontakt se odehrává v jistém duchu a v jejich režii a jejich dítě spíš deptá, ale nemá sílu, nebo nechce z nějakého důvodu ty kontakty useknout úplně.
Oni jiný scénář vzájemného kontaktu nepřipustí. Pak třeba nastolí manipulaci, vydírání - takhle by třeba dopadla snaha si nahlas některé věci odpustit a vyříkat v některých rodinách. Hrajou tam roli věci jako vinna, trest, vzbuzování permanentních výčitek svědomí.
Odpustit jde snáž s osobami, které už nejsou naživu, nebo se kterými se nestýkáme.
Styk s některými osobami, co nás poškodili je spíš setrvalé obnovování si traumat.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 17:31:57)
V mojí rodině byly natolik patologické vzorce, že každý, kdo do toho jen trochu vidí a měl to "štěstí" je poznat nechápe, jak je možný, že nejsem na antidepresivech nebo rovnou v blázinci na "dóžo".
Paradoxně s tím až takový problém nemám - s tím, co bylo. Myslela jsem si totiž, že to, co bude, mi to bohatě vynahradí.
A ono prd.
|
|
| Oggová | 
|
(6.3.2012 17:52:01)
Monty, ale ty máš ty problémy dnes právě proto co bylo dřív.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 17:53:27)
Oggi,
ale to, co bylo dřív už jaksi nelze změnit, že.
|
| Oggová |
|
(6.3.2012 17:54:17)
Monty, změnit ne, vyrovnat se s tím ano.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 17:58:53)
Oggi,
ale vyrovnaná jsem s tím dávno. To jsou dvě zcela odlišné věci. Mně nezpůsobuje problémy nevyrovnání se s příšerným dětstvím, ale nemožnost mít normální zdravej partnerskej vztah a domov.
|
| Oggová |
|
(6.3.2012 17:59:22)
Monty, když myslíš.
|
| Elíláma | 
|
(6.3.2012 22:09:46)
Monty: "Oggi,
nemyslím. Vím."
Tak to v tom případě o sobě víš víc, než o sobě vím já   Já bych si to netroufla o sobě říct ani po 5 letech analýzy. Naopak
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(7.3.2012 8:18:52)
Elííí,
no vidíš, a já si troufnu říct, že se znám fakt docela dobře. A celkem mi k tomu pomáhá i to, že v očích lidí, kteří mi jsou blízký je ten obraz hodně konzistentní, dá se z něj ve spoustě věcí vycházet. Taky mi ze života zmizelo jen hodně málo lidí, a když už někdo ano, byl tam vždycky jasný důvod.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Elíláma |
|
(6.3.2012 20:28:58)
hm,nevidím důvod, proč se učit odpouštět rodičům, když to přijde samo, fajn, ale podle mě na terapii jde spíš o to, zjistit kde a v čem a proč to dělá paseku, případně si znovu/prožít některé pocity, lásku, nenávist, strach...
Nemyslím si, jak tu bylo psáno, rodiče nás zformovali a taková jsem a nenadělám nic, nezměním. Pokud by to tak bylo, je půl národa ne odstřel z milosti
Naopak, člověk když dospěje, měl by být osobnostně nezávislý na tom, co kdy jak posrali rodiče, stát se sám sebou, ne zdrceným produktem zasr.aného života.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 20:32:52)
Elííí,
můžu tě ujistit, že po x marných pokusech nebýt zpackaným produktem po.raného života ti to v ideálním případě bude jedno. V nejméně ideálním si půjdeš hodit mašli.
|
| kosatka2 |
|
(6.3.2012 20:36:21)
Mě už teda vůbec přijde hustý uvažovat o sobě jako o produktu...
|
| Elíláma |
|
(6.3.2012 20:38:37)
kos: jj...
|
|
|
| Elíláma |
|
(6.3.2012 20:39:09)
Monty: no, mamka to začíná mít pod kontrolou v 52 letech, ty jsi ještě mlíčňák 
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 20:56:08)
Elííí,
mně už je to hlavně jedno.
Nikdo nemůže mít všechno - no a já očividně nemůžu mít vztah a domov.
Ale zas jsme se synem zdraví, takže se i tohle dá nějak přežít.
|
| *Niki* | 
|
(6.3.2012 20:57:37)
monty, já myslím, že mnozí všechno mají
Jako já to nejsem, ale pracuju na tom. Za pár životů, jako když to najdu
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 20:59:28)
Niki,
mnozí všechno mají, jo, asi jo. Budiž jim to přáno.
Já to nemám a nemůžu mít, takže to holt musím nějak přežít.
|
|
|
| kosatka2 |
|
(6.3.2012 21:09:17)
Vztah "mám" a snad i jiný důležitosti. Když jsem se po x-tý stěhovala (skoro každý rok jinde poslední leta), uvědomila jsem si, že už pocit domova nemám v bytě, domě či ve věcech, ale sama v sobě. Jsem doma všude kam si lehnu, nebo taky nikde. Říkám si, že takhle asi žili nomádi, pastevci, obchodníci z hedvábné ztezky. Takže poslední roky žiju v holobytech, nemá cenu si to tam extra upravovat a citově se vázat, když mě stejně časem čeká odchod. Nemá cenu hromadit věci, když pak bude větší vopruz se stěhováním. Na "domov" jsem rezignovala.
Kupodivu to teď začlo vypadat,že by v budoucnu mohl nějaký domov být nastálo. No to by bylo pro mě typický - najít to, až když už to přestanu hledat a přestanu po tom toužit.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(6.3.2012 21:15:27)
Omlouvám se, že jsem dneska trapně sentimentální.
Když se matka podruhý rozvedla, slibovala mi, že si u ní v novým bytě můžu udělat svůj pokoj. Resp. půl pokoje. To mi bylo patnáct. Kreslila jsem si x týdnů plánky, vybírala si věci, chodila po obchodech... samozřejmě nebylo nic.
Od tý doby si strašně moc přeju jednou zažít to realizovat. Ideálně s někým, koho budu mít ráda. Zažít to, že budeme něco plánovat, budovat, zařizovat. Je to možná pitomost, ale mně to chybí. Od těch patnácti se mi pořád vrací sen o bytech, který si prohlížím a kde "plánuju".
Sedmnáctkrát jsem se stěhovala.
Teď jsem si zase prožila ten sen, že budu něco plánovat a zařizovat... a zase přišlo hnusný probuzení.
Potřetí to riskovat nebudu. Smířím se s tím, že mi to prostě není dáno. Ale to neznamená, že to nebude bolet.
|
| tylity | •
|
(6.3.2012 21:20:04)
Monty, stav se na kafe.. mám tě ráda.
|
| Elíláma |
|
(6.3.2012 21:56:09)
"Monty, stav se na kafe.. mám tě ráda."
Monty, stav se na kafe.. mám tě taky ráda.
|
|
|
|
| Margot+1 |
|
(6.3.2012 22:01:15)
taky jsem se mnohokrát stěhovala, v dětství jsem celý první stupeň prožila každý rok v jiné škole.
Někde jsem četla, že člověk má domov v čase - a to je velká pravda. Zrovna tento týden jsme měly s mámou možnost projít se po domě, kde kdysi bydlela babička - a najednou zjistíš, jak jsou vzpomínky jiné. I když - třeba ta stará známá klika byla hodně zvláštní..............
|
| kosatka2 |
|
(6.3.2012 22:18:09)
Můj jedinej dávnej domov, kde jsem pěknou část dětství žila, zbořili. Kus čtvrti se mělo přestavět na moderní bytové domy. chodila jsem pak okolo těch cihel, kde jsme ještě předtím šťastně žili. sešlo se to ale tak blbě, že pak následovalo neveselé období. o stěhování a o vzpomínkách na domov "tenkrát" se mi zdá dost často. pro mě je vidina domova takový bezčasí - nikdo mě nebude vyhánět pryč, můžu zůstat, jak dlouho chci a nenastanou okolnosti pro nedobrovolný stěhování.
|
|
|
|
| Nana*81 | 
|
(6.3.2012 21:21:00)
Být vyrovnaná se sebou, si myslím znamená, být sama se sebou nějak v mírovým režimu.
Mně v tomnakonec pomohlo tak nějak se uvolnit ve smyslu vys*at se na to, neřešit to všechno a uklidnit se, ale ten boj se sebou má taky v životě svoje místo ne? Všechno to vyrovnávání se sebou může i trochu trvat a trochu bolet, já bych se nehnala do nějakých terapií, které slibují naprostou nápravu, a mmch zmíněné rodinné konstelace, to mi nepřipadá pro každého, já si vůbec nedovedu představit, že by mi to nepřipadalo k smíchu, jak jako lidi zastupujou tvý rodinný členy a teď se sdělujou pocity..
Clairko, jak se mít rád? Někdy sem si říkala: I toho psa, i nějaký ty hnusáky lepáky lidi lze mít rád, tak proč né i mně, proč to nezkusit? A že má člověk chyby zřejmě vzniklé z pěkně pos*aného dětství? Mno, dokonalí, to bysme teprv byli nesnesitelný!
Taky se hrdě hlásí k těm co mají někdy (většinu případů) fóbii z telefonování.
|
| tylity | •
|
(6.3.2012 21:29:25)
nana
rikam lidem v praxi - poxvalte se, on to nikdo za vas neudela..
:)
je to dulezite.
byla jsem u lekarky, na vysetreni. a byla jsem zdrava - rikam lekarxe, ja mela takovy straxh.. a ona - je to OK, udelejte si radost, bezte, nexo hezkeho si kupte.. je to treba..
Byla to mox moudra zena :) je to velka pravda - nauxit se byt na sebe hodna, nauxit se rozmazlovat sam sebe.. hm? :)
Zkuste to, vsexny..
jo.. fakt nefunguje.. to jedno pismenko.. :)
omlouvam se..
|
| Elíláma |
|
(6.3.2012 21:57:19)
tylity: písmenko? A jaký? Prozraď!
|
|
|
|
| Elíláma |
|
(6.3.2012 21:54:27)
Monty, Monty...
když tomu budeš věřit a hlavně to všude říkat, lidi ti uvěří a tak se také stane. Vždyť jsi nevěřila ani tomuto vztahu... jak by mohl vyjít?
Kdybych byla pošahanej kouč, začala bych halekat: chceš být šťastná? Opravu stojíš o to, mít vztah nebo doufáš, že jsi předurčena ho nemít? Jak moc o chceš? Co pro to uděláš? Jedůůůůů, jedůůůů, ukaž jak moc!
|
|
|
| *Niki* |
|
(6.3.2012 20:56:21)
Ellí, to souhlasím.
Já se od toho odpuštění ale před mnoha lety odpíchla, teď už to vidím pochopitelně zas jinak, není CO odpouštět, ale ve dvaceti jsem na to šla takto
Je jedno, jak mě formovali či ne, už dlouho jsem na tom dost nezávislá, jsem dospělá, sama se rozhoduju, co z toho je mi platné i dnes, a co ne.
To je dost úleva i pro život, že v sobě člověk křivdy nemusí živit a být, jakým ho nasměrovali, což je kupodivu pro mnohé lidi překvapení
|
| Elíláma |
|
(6.3.2012 21:50:17)
Niki: a o tom to je!!! Skvěle! 
|
|
|
|
|
| Nana*81 |
|
(6.3.2012 21:10:49)
Elíí, jenom půl národa? ))))
Ty jsi optimistka DDD;-)
|
|
|
|
|
|
|
|
zazvonila jsem a řekla o co mi jde a taky že tam budu tak dlouho stát dokud mě nevezme
V její náručí
VědaFest 2024Praha 6 
Slavnost královny JohankyPříbram 
Rusalka na VysokéPříbram 
25. ročník sečení luk na SolániVsetín 
O PalečkoviKutná Hora 
VědaFest 2024
Slavnost královny Johanky
Rusalka na Vysoké
25. ročník sečení luk na Soláni
O Palečkovi
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)