Názory k článku Jak můj manžel (ne)prožíval těhotenství

Jeno, to je asi fakt, to me nenapadlo, ze vlastne to nesoutezni prostredi muze byt i nevyhoda - manzelka nema zadnou moznost predvest, ze by byla jeste lepsi sekretarka, tlumocnice nebo kdovico, co je jeho milenka.

S temi granty jsem to uvadela jako priklad, samozrejme, ze ani orel kazdou mys neulovi, uspesnost predatoru je velice mala a pokousi se znova a znova. Jen mi prijde, ze pokud je spatny lovec, tak muze i chcipnout hlady a firma zkrachovat. Ale selhani v praci doma? To nema vnejsi meritka pomineme-li ta, na ktera prijde ta socialka. To je extrem, ze nekdo tak kasle na deti a domacnost, ale normalne ti nikdo nebude kecat do toho, jak maj vsechny ty bundy bejt vyveseny ve skrini a saticky nazehleny. Tak akorat uskoprsa kamaradka muze pustit nejapnou poznamku, to ji pak ale uz nepozves na navstevu a je to. Zkrataka jak si to udelas, tak to mas. Ale firma, ta to musi udelat tak, aby obstala ve vnejsi konkurenci a uspokojila zakazniky. A kdyz ne, tak takovy zivitel rodiny skonci treba dlouhodobe bez prace...

Zasjaj, to s těma vízama je samozřejmě blbý. Z toho, že nemůžu v případě problémů odejít z konkrétní práce a nabídnout svý dovednosti někde jinde, bych byla taky hotová.

Ale co se týká částečnýho úvazku, klidně bych si vyměnila roli s manželem. Je pro mě důležitý, aby děti trávily dost času s rodičema, ale už nelpim na tom, že by to musela bejt primárně matka. Samozřejmě bych tim pádem nedělala to, co oficiálně dělám teď, ale vzala bych práci líp placenou, která se mi taky nabízela, ale nemohla jsem ji vzít kvůli těm dětem.

Oba jsme mimco chteli a nastesti se povedlo s prvni kapkou :) az me zaskocilo ze tak rychle, tesili jsme se na tvoreni :)))
Kazdopadne jsme tomu odolavali, ja prvni vec koupila az kdyz to na me bylo videt a mela jsme po disertacni zkousce -za odmenu. Pak neco pujcila kamaradka a pak jsme objela par kramku i sekacku. A naivne jsme si myslela ze zbytek dokoupim az se to narodi a budu vedet pohlavi apod...to bych ale nesmela kojit kazde dve hodiny vzdy hodinu!! proste naivni predstava.
manzel "vymekl" az v 8 mesici, maloval a budoval apod... Moje pomoc byla uz slusne omezena pupkem a nevolnostmi. I kdyz vzpominam ze jsem v 9 mes suverene vesela zaclony balancujic na topeni abych dosahla na tyc - fuj! Klasicky syndrom pripravy hnizda! A po jakemkoliv stresu nebo jen tak pro vetsi pohodu jsem si zalezala ke komode s vecickama na mimco a prerovnala - protistresove, stereotypni a uzasne!! -doporucuju! nechapu jak kamaradka vydrzela nic nemit pripraveno az do porodu a nechat tu radost na manzovi...
Ovsem muj manzel to klasifikoval: hrabes se v tom jak baba v listi :)

tak to s Váma musím úplně souhlasit. Hlavně to, že taková malá zklamání jsou zrádná.Mluvím z vlast. zkušenosti. S přítelem jsme se po 3letém vztahu domluvili, že založíme rodinu.Mimi se podařilo hned první měsíc.Oba jsme se těšili, nebydleli jsme sice spolu, ale i tak byly první měsíce velice intenzivní-každá sms s pozdravem pro "třešničku".Na UZV se mnou přítel , kvůli velké vzdálenosti našich bydlišť nemohl-asi ani nechtěl.Kdyz jsem byla v 5m, vzali jsme se a začali spolu žít.Byla jsem plná očekávání a těšila se na "povídání s rostoucím bříškem" ale tu přišlo to PRVNÍ ZKLAMÁNÍ.Nic takového nenastalo, najednou zájem o těhot. začal klesat.Dokonce jsem občas slyšela, že s tím břichem vypadám nějak divně. Omlouvala jsem to, že prostě asi není ten "těhotný manžel",ikdyž mi to opravdu moc mrzelo. tak jsem se obcas uchýlila k trapné otázce" jestli se vůbec těší???".Chápu, že v pudu vlastní sebezáchovy těžko mohl odpovědět něco jiného , než , že ano.Pak přišel porod- manžel nechtěl k němu jít, tak jsem to respektovala a nenutila ho.Občas jsem sice zkusila malé citové vidíráníčko.ale stejně jsem věděla, že to nemá cenu.Když se narodil syn, byla jsem straaasně šťastná, manžel si kluka přál. Po zdravotní stránce bylo vše ok, tak dny v porodnici byly nejkrásnější,co jsem zatím prožila.Strašně jsem se těšíla na společné chvíle ve 3.Jenže ony nějak nepřicházely, omlouvala jsem to tím, že se toho prcka bojí,aby mu neublížil.ale i tak to mrzelo-DRUHÉ ZKLAMÁNÍ.Teď je malému rok a manžel sice docela pomáhá, ale pořád se nějak nemůžu zbavit pocitu, že to dělá, protože by měl, nebo že musí.Nešel ani jednou sám ven s kočárkem. Teď si už s prckem hraje, koupe ho.Ale nikdy jsem neslyšela, že ho to baví,nebo něco na ten způsob.Když se zase uchýlím k nějaké trapné otázce, ve smyslu,baví Tě to.Radši už ani neodpovídá.Nikdy jsem neslyšela,jak je to skvělé být tátou, že je rád, že nás má a tak=DALŠÍ ZKLAMÁNÍ. a nejvíc jsem zklamaná sama ze sebe, protože si to mateřství pak také nějak nedokážu užívat bez pocitu provinění,že co bych ještě chtěla,vždyť jsem všichni zdraví a že mi to utíká mezi prsty a já se pořád zaobírám "nesmysly".Jenže to nějak nejde PŘEJÍT BEZ POVŠIMNUTÍ. OMLOUVÁM SE ZA TAK DLOUHÝ TEXT!

Zasjaj,

právě že cokoli "adrenalinového" (kromě toho "profesního adrenalinu") nemusím :). Nesnáším ani horory, ba ani detektivky nemám moc ráda a jako malá jsem právě kvůli tomu "napětí" nenáviděla pohádky (kromě kreslených) :))).