Názory k článku Geny nebo výchova?

Milá Lizzie, právo být v rodině má KAŽDÝ, kdo se do ní narodí. Neříkám, že také každý musí být všemi akceptován (a často ani v praxi nebývá). Holt, přátele si volíme, do rodiny se rodíme ...

Khonová, teď jsem si to přečetla a mylím, že to fakt výborný rozbor daného tématu.

Moc hezký článek. Ono to s geny a výchovou není jednoznačné ani u biologického potomka, co když dítě skvělých rodičů bude po černé ovci rodiny strýci Albertovi? Ale vážně: já zkrátka nevěřím, že je někdo genetickou výbavou determinován natolik,že z něj musí být například narkoman nebo zločinec. Človek ale určitě může mít v genech větší sklony k závislosti na návykových látkách nebo třeba k agresivitě. U biologického ani adoptivního potomka geny nezlomíme, ale můžeme se snažit rozvíjet to pozitivní a usměrňovat to negativní. Já vím, je to hezká teorie, Ale co až mě za pár let bude vytáčet vzdorující puberťák ještě víc, než mě občas vytočí náš devítiletý lumpík? Je to jen normální živý kluk a je ho občas dost, jako asi každého. Snad bude stačit hodně lásky a ještě pevnější nervy.

Článek se mi moc líbil, moc, děkuji autorce. Také jsem si svého času pohrávala s myšlenkou osvojení dítěte. A jako asi každý, přemýšlela nad tím, co má větší význam geny či výchova? Po pravdě řečeno, dodnes to nevím, sama mám dvě vlastní děti a někdy mě naprosto vyvedou z míry tím, jak jsou odlišné ode mě či manžela. Nebo jak jsou odlišné od toho jak sami sebe vnímáme? Na druhou stranu výchova...výchova usměrňuje to, co jim bylo dáno do vínku. U vlastních dětí máme výhodu, že je známe od počátku zrození, máme dost času se s nimi seznámit a pak v pravý čas zvolit správné výchovné postupy, vytvořené idividuálně každému dítěti na míru, protože každý je trochu jiný, že, a na každého zabere něco jiného, že? Ale adoptované dítě k nám přichází anonymně, čím přichází později tím míň máme možností ho skutečně poznat a může se stát jak píše autorka, že se tolik bojí, aby se nevrátilo spátky do děcáku, že hraje jen svou roli člena rodiny. Myslím si, že takovém případě nezbývá než dítě zahrnout přízní ať je jakékoliv, má za sebou etapu života do které nepatříme a do které nikdy patřit nebudeme, musíme ho jen přímout takové jaké je, se všemi jeho chybami, nic nepotřebuje víc, než bezpodmínečnou lásku svých nových rodičů. Možná se to časem srovná a nebo taky ne. Přílišná očekávání se v přípdech adoptovaných dětí, ale nakonec ani u těch vlastních, asi moc nevyplácí...když budeme chtít mít kolem sebe jen samé perfektní lidi, zůstaneme sami, ani my nejsme chodící splněná přání našich rodičů, manželů, přátel.

Milá Maceško, dokázali jste se svou rodinou ujít obrovský kus cesty. Z Vašich příspěvků mám ale občas pocit, zřejmě proto, že ho mám často i u sebe, že snažíte být dokonalá i za cenu popření některých svých pocitů. Jak tady některé moudré holky psaly, Vaše dcera je v pubertě. Vás chování Vaší dcerky zranuje a přijde mi, že často hledáte chybu u sebe, že nejste dostatečně tolerantn, že jste jí dostatečně neporozuměla apod. Ale z Vašich příspěvků je znát veliká empatie a láska ke svým dětem, tak se tolik neobávejte. Tolik se snažíte být pro děti tou nejlepší mámou, až oni si možná myslí, že unesete všechno. Viz když jste psala článek o tom, jak dcerka utekla od rodiny a vy až po dlouhé době při hledání pejska jste posbírala odvahu jí říct, jak hodně Vás to zranilo.

Jaká by to byla cesta životem, kdyby neměla zatáčky a karamboly? Asi bychom se pak nevyvíjeli, jen zakrněli.

Samozřejmě jsou to mé dojmy z Vašich článků, určitě je skutečnost v mnohém odlišná. Ale mnozí Vás tady chválí, obdivují (právem) a já měla pocit, že možná potřebujete i trochu zrcadla:-)
Hondě štěstí.