Názory k článku Bít či nebít aneb: Libo-li náčiní vhodné k mydlení dětí?

Všude se píše,jak rodiče mučí své děti.Myslel někdy někdo na to,jak děti přivedli matku do blázince?Mám dvě děti,holka 8 a kluk 3.Obě děti jsou docela v poho,ale jak jsou spolu,tak máme doma blázinec.Bití,řvaní,hádání na denním pořádku.Tatínek jezdí kamionem,tak matka musí zvládat vše sama.Což o to,práce mi nevadí,ale to psycho!!!!Někdy to nevydržím a dobiju je,ale za pár minut se zas hádají,větší bije menšího,řev,hádky,holka řve že mu nic nedělá,mezi tím slyším rány,jak ho tluče......Navíc byl manžel dva měsíce bez práce,katastrofa,neřvali jen děti,ale on řval na ně,to kvůli všemu,pohrát si s něma nehodlal.Od tý doby mě vše bolí,pořád dokola,jednou to podruhý tamto,výkyvy nálad.Doktoři zatím nic moc nezjistili,já se začínam obávat,že to bude psychyka.Co teď?Kdo koho potrestá? Mám je bít,a jak moc?Co je správné?Mě rodiče nebili,a když to u nás vidí,tak mě nadají(at na ně neřvu).Hlídat je nechce nikdo,a když jo tak řvou na ně taky.Zamotanej kruh.

Najlepší je bít když už to musí být vařečkou ono to po zatku jen rukou opravdu moc nebolí a Terezka se jen směje po hlavě je blby tam se něco může stát.Nejlepší je vařečkou kalhoty dolů a na holou tak vydím kolik můžu podle zabarvení kůže na zadečku.Pak si dáva lepší pozor aby nedělala co nemá.

Zdravím všechny rodiče. Já jsem byla dítě, které matka hodne casto ne placala, ale mlatila vařejkou, páskem, židlou, vším co ji prislo pod ruku,někdy (dost casto)jsem ani nechapala za co...To vsechno delala s velkym hnevem jako kdyby ten vztek, busenim do me, chtela ze sebe vymlatit. Zlomila o mně několik velkych vařeček,nastipla mi ruku, nekolikrat mi hnula čelistí,škrtila mě,kopala do mě. Postupne jak jsem rostla, jsem si ty rany uvedomovala cim dal vic...nekdy k tomu stacil i byť sebemensi duvod, treba ze jsem nechtela misku ze stolu odnest hned ale az bude reklama...za to o me prerazila varecku. Nekdy mi davala takovy rany ze jsem mlatila hlavou az o zed...porad me mlatila do hlavy...a jeste k tomu mi rikala takovy hnusny veci ktery cloveka fakt zaboli ze me uplne po psychicke strance dodelala.Mno a postupne jsem se od ni citove vzdalovala a vzdalovala.V jednu chvili jsem ji nenavidela za to co mi dela. Nechapala jsem jak me muze mlatit a nadavat mi do vseho mozneho a za pet minut za mnou prijit a oslovit me treba Andrejko...atd.
Momentalne mi je 17 a kdyz se mne snazi treba obejmout tak k ni citim odpor,zanechala ve mne hodne velky psychicky rany. A kdyz si ted vzpominam na ty fyzicky tak jeste ted citim tu bolest...treba jsem si myslela ze ty rány a nadavky prestanou kdyz zhubnu i kdyz merim 178 a vazim 63kg ale doufala jsem tak ze to tak aspon trochu prestane tak jsem prosla anorexii pak bulimii, nekolikrat jsem se pokusila o sebevrazdu, take to bylo kvuli tomu ze me muj bracha zacal sex.zneuzivat.
Mno vytahli me z tohoto nakonec 2 psychologove a muj přítel, kterí mi strasne moc pomohli a momentalne se snazim travit s matkou a bratrem co nejmene casu.

Kdyz tak premyslim nad tím az jednou budu mit sve 2 deti (Erička a to druhe jmeno jeste nevim :-)), tak nad timto problemem,bít ci nebit, hodne casto premyslim.
Ja mam takovy pocit, ze nad kazdou situaci, kdy by si opravdu zaslouzili, tak ze se mi vybavi ty odporne vzpominky na me detstvi....

Jířo,

jasně, OK, já Tě rozhodně nehodlám nutit, abys své děti plácala ;o))

Ale myslím si, že jednak je rozdíl (a dítě to jako rozdíl vnímá), mezi tím, když ho plácne máma nebo táta, nebo když ono plácne někoho jiného.

A taky nechci, aby si moje dítě myslelo, že plácnout jiné dítě je VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ tabu. To vštěpovali mně a výsledek byl, že jsem se vůbec neuměla bránit a mnohdy jsem leccos schytala. Byla bych velice ráda, kdyby se mé dítě naučilo, že pokud mu někdo jiný ubližuje, JE V POŘÁDKU SE BRÁNIT, eventuelně bylo schopno VRÁTIT ránu. NE SI ZAČÍNAT a terorizovat jiné, ale NENECHAT SI VŠECHNO LÍBIT.

Evka má na to náhodou podle mě docela zdravý názor.

Ty si fakt myslíš, že "dítě nedělá rozdíl mezi plácnutím a mlácením"?

Když mám pocit, že plácání moje dítě ponižuje a že na ně zabírá něco jiného, tak samozřejmě použiju něco jiného. Jsou děti, které jsou takto citlivé, a jsou jiné, které se otřepou a vezmou to skutečně jen jako důraznější upozornění.

Navíc, už jsem to tu někde psala. Rozdíl mezi tím, proč neplácnu svého manžela nebo kolegu a proč občas plácnu své dítě, je v tom, že dospělého nemám co vychovávat, nebyl mi k tomu svěřen, kdežto to dítě ano, a já jsem povinna dělat to, co umím, abych mu stanovila nějaké hranice.

Ostatně ta analogie s "větším a silnějším" není tak docela mimo mísu. My dospělí si taky nemůžeme dělat úplně co chceme, a když to zkusíme, tak nás někdo větší a silnější (třeba stát) taky vezme pěkně po letech.