tisk-hlavicka

Neučme děti bezmoci

„Tohle nezvládneš.“ „Na to nestačíš.“ „Ty jsi ale nemehlo.“ Tyhle věty slýchal Michálek už od dětství.

Naučená bezmocnost je pojem, který v psychologii zavedl Martin Seligman. Pokud si člověk osvojí tento přístup k životu, nechce se mu pouštět do různých úkolů, protože „přece ví, že to nezvládne“.

Psycholog Seligman tento pojem vytvořil ještě jako student během sledování pokusů na psech, které by dnes jistě proběhnout nemohly. Sledované zvíře dostávalo elektrické impulzy, kterým nemohlo nijak zabránit. Ať dělalo, co dělalo, impulzy se opakovaly, takže se nakonec uchýlilo k apatii a nezkoušelo nic. Seligman pak spojil naučenou bezmocnost s poznatky o dvou lidských typech: jeden se řídí tím, co mu říká vnější prostředí, a druhý své chování řídí vnitřními, osobnostními vlivy. K tomu, aby se u člověka vytvořila naučená bezmocnost, pak můžeme značnou měrou přispět už v jeho dětství.

Tohle nezvládneš

„Tohle nezvládneš.“ „Na to nestačíš.“ „Ty jsi ale nemehlo.“ Tyhle věty slýchal Michálek už od dětství. Přehnaně ochranářský přístup jeho rodičů plynul z toho, že sami byli velmi opatrní a chtěli hošíka uchránit zklamání, nebo snad dokonce i úrazu. Cokoliv chtěl chlapec vyzkoušet, byly kolem toho podobné řeči, a on se pak nakonec začal bát i sám. První jízda na koloběžce byla provázena úzkostnými výroky, které nakonec vedly k tomu, že se radost z nového a neznámého proměnila v obavy. A pak se dokonce předpověď naplnila, protože najel na kamínek, ztratil rovnováhu a upadl. Obyčejné odřené koleno se stalo tragédií a o tom, že by posléze chlapec vyzkoušel třeba jízdní kolo, nebylo ani řeči.

Podobné příběhy ale známe i z prostředí mateřských a základních škol, zúzkostňování není jen doménou rodičů. Pokud máme ve třídě dítě, které například není tolik obratné jako jeho spolužáci, můžeme jej postupně v dobré víře natolik zrazovat od klasických dětských experimentů, že se nakonec naučí, že bezpečnější je sedět v koutě nebo vzadu a o nic se nepokoušet.

Dlužno poznamenat, že nic z toho dospělí nedělají naschvál. Vede je k tomu možná jejich vlastní naučená bezmocnost, případně shoda nepříznivých událostí, kdy se jim nebo někomu z jejich okolí stalo něco nepříjemného. A protože mají zájem na tom, aby se dítěti vedlo co nejlépe, a chtěli by ho ochránit nepříjemností, zvolí nevědomky tuhle strategii.

Ty to dokážeš!

Jaké strategie vedou k tomu, že se nakonec naučíme optimismu a budeme se cítit šťastní, což jsou další koncepty psychologa Martina Seligmana? Úplně jednoduchou možností je povzbuzování a podpora. Můžeme vyjít z poznatků o zóně nejbližšího vývoje, které formuloval psycholog Lev Semjonovič Vygotskij. Říkal, že „to, co dnes dítě vykonává s pomocí dospělého, bude v blízké budoucnosti provádět samostatně. Zóna nejbližšího vývoje pomáhá tedy vytvářet prognózu o dynamickém vývoji dítěte“. Pokud bychom stavěli jen na tom, co již dítě dokázalo, nepodporovali bychom to, co je ve vývoji zásadní, tedy postup vpřed.

Jak bychom mohli přepsat příběh hocha Michálka, o kterém se zmiňujeme výše? Možná by stačilo, kdyby si ustrašená maminka zkusila nechat svůj strach „pro sebe“ a řekla mu jednoduché: „Ty to dokážeš!“ Podpořila by tím jeho radost z nového pohybu, který je zábavný a navíc poslouží jako socializační prvek, protože na koloběžce jezdí Honzík i Péťa odvedle, a když Míša nový pohyb dobře zvládne, mohou po náměstíčku drandit ve třech. Případný pád nemusíme nijak dramatizovat, protože odřené koleno se za chvíli zahojí, a z Míši bude během chvilky stejně zkušený koloběžkář, jako jsou jeho kamarádi.

Nebezpečí přehnané opatrnosti

Přehnaná opatrnost a následně bezmocnost vypadá na první pohled, alespoň pro druhé, bezpečně. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Tenhle postoj je ale pro toho, kdo nic nedělá, dost nebezpečný. Od něj je totiž blízko k pocitu, že na svůj život nemáme žádný vliv, že musíme pasivně přijímat vše, co přinese, protože sami nic nedokážeme.

Lidé, kteří si osvojí naučenou bezmocnost, pak životem proplouvají tak, jako by jeli autem, které za ně všechno dělá samo. Nemohou zahnout doleva, když se volant otočí doprava, protože na to nemají žádný vliv. Ve chvíli, kdy tento postoj přetrvá do dospělosti, z bezmocného dítěte vyroste „panenka v koutě“, kterou ale nikdo nenajde. V partnerských vztazích i v zaměstnání se pak setkáme s přeopatrným člověkem, který sám nic nerozhodne a bude pasivně čekat, co za něj udělají jiní.

Na koho je dobré myslet?

Některé děti mají vrozenou zvýšenou opatrnost, do ničeho se nepouštějí po hlavě a známe je jako ty „hodné děti, co nikdy nezlobí a o kterých málem nevíme“. Právě tyhle děti si ale mohou velmi snadno vyvinout postoj naučené bezmocnosti. Zvlášť u nich tedy mysleme na to, že postupné „otužování“ může přispět k tomu, že se dítě doslova probudí. Možná začne i trochu lumpačit, což ale v tomto případě rozhodně není na škodu.

Dalšími „adepty“ naučené bezmocnosti mohou být naopak děti velmi výrazné, živé, samostatné… ovšem až trochu moc. Jejich „zlobení“ nám může za chvíli začít vadit a ve snaze nějak je usměrnit se uchýlíme k tomu, že je začneme napomínat, zakazovat jim různé aktivity, až se děti zklidní příliš. I když je práce s těmito „živochy“ někdy náročná a vyčerpávající, musíme myslet na to, že jistá živost a veselí k ranému dětství prostě patří. Pokud je dítě výrazně pohyblivé a nevydrží v klidu, můžeme z něj udělat „třídního poslíčka“, dítě, kterému se „pusa nezastaví“, nám zase může pomáhat při dramatizacích a podobných aktivitách.

V určitém ohrožení jsou i malí vrození pesimisté. I když si dětství spojujeme s bezstarostností, setkáváme se s dětmi, které jsou prostě ustarané, mají obavy z toho, co bude, aniž by je v tom někdo podporoval. Zejména u nich mysleme na to, že je třeba je povzbuzovat a nabízet jim úkoly, které pro ně budou (zvládnutelnou) vývojovou výzvou.

Kdo další je náchylný na naučenou bezmocnost? I když to bude znít jako paradox, jsou to děti s nadprůměrnou inteligencí. Ty totiž někdy ve skupině vrstevníků nemají šanci uplatnit své nadání, pro některé dospělé jsou až tak speciální, že je vnímají jako podivíny. A pokud se nadání začne vnímat jako podivnost, dítě se buď začne snažit chovat se „normálně“, tedy jako ostatní, nebo udělá to, co je nejbezpečnější, tedy nebude dělat nic. Proč by se snažilo, když to k ničemu nevede?

I děti s potenciálem vývojové poruchy učení nebo dyspraxie mohou časem ztratit vnitřní motivaci. „Nic se jim nepovede“ už z podstaty jejich poruchy, a to, o co se pokusí, nemusí vždycky dopadnout tak, jak by chtěly. A pokud se nikdy nedočkají pochvaly za obrázek, postavenou věž z kostek nebo panáčka z kaštanů, proč by se snažily?

Samozřejmě musíme myslet i na děti integrované, které vzhledem ke svému postižení také zvládnou méně než jejich vrstevníci, případně zvládají věci jinak než oni. Zejména pokud je dítě s postižením „prostě hodné, zabaví se samo a vlastně o něm ani nevíme“, může nastat situace, kdy se mu přestane dostávat důležitých stimulů a dítě, jehož vývoj je už tak odlišný, prostě ustrne a nepostupuje dále.

Na sebedůvěře záleží

Aby se dítě dokázalo vymanit z naučené bezmocnosti, nebo se do ní – ideálně – vůbec nedostalo, můžeme mu pomoci cvičením sebedůvěry. Při něm nejprve dítě musí poznat samo sebe, proto zařazujeme aktivity, které mají tento sebepoznávací prvek. Až když dítě ví, co umí a dokáže, můžeme s tím dále pracovat.

Sebedůvěru podpoříme i tím, že budeme dětem svěřovat různé úkoly. Je přitom dobré myslet na to, abychom si nevytvořili systém oblíbenců a pak dětí, na které zapomínáme. K tomu se osvědčuje jednoduchá pomůcka. Napíšeme si nebo vytiskneme seznam dětí ve třídě a děláme si u každého z nich čárku ve chvíli, kdy ho oslovíme. Snadno tak během několika dní zjistíme, kdo uniká naší pozornosti. Je také dobré zamyslet se nad uspořádáním herny nebo třídy a nad tím, zda tam není nějaké slepé místo, kde se nám děti „schovají“.

Nejdůležitější je ovšem myslet na to, abychom sami nebyli bezmocní a dokázali čelit výzvám, které nám život přináší. Pokud budeme dostatečně optimističtí a brát věci s humorem, děti to od nás odkoukají, ani nebudeme vědět jak.

Článek vyšel v tištěné verzi časopisu Informatorium 3-8, který vydává Portál.

INFORMATORIUM 3-8 je časopis pro výchovu a vzdělávání dětí od 3 do 8 let v mateřských školách a školních družinách.
Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.