Timo Parvela je známý finský autor knih pro děti. Přednedávnem vyšel v překladu Alžběty Štollové první díl veselé a vtipné série příhod holčičky Elly a jejích spolužáků.
Chodil jsem do školy v Jyväskyle, což je středně velké město uprostřed Finska. Moje škola byla úzce propojená s pedagogickým ústavem a budoucí učitelé si tam zkoušeli jak učit. Proto jsem měl skutečně hodně učitelů a poznal jsem spoustu zajímavých učitelských osobností. Náš pan učitel se vyznačoval mrožími vousy a tím, že klidně podřimoval vzadu ve třídě na pohovce, kterou si tam sám dotáhl, zatímco nás učil praktikant. Že by to vysvětlovalo finský úspěch ve srovnávacích testech PISA?
Vůbec ne. Učitel Elly a jejích kamarádů připomíná především mě samotného. Já jsem totiž taky vystudoval učitelství a byl jsem na praxi právě v té škole, kam jsem dřív sám chodil.
Chodili jsme do bazénu poblíž naší školy. Ve Finsku je plavání povinné. Šatny se nacházely v jednom z podzemních pater a jednou se tam ve zdi objevila díra. A za tou dírou se otvíral betonový tunel vedoucí kamsi do útrob země. Při další návštěvě bazénu jsme měli já a moji dva kamarádi v brašně baterky. Když se ostatní už vrátili do školy, my jsme rozsvítili svoje baterky a vlezli jsme do tunelu, který nám připadal strašlivě dlouhý. Notnou chvíli jsme se proháněli mezi syčícími a šumícími trubkami, dokud jsme nenašli žebřík a poklop, kterým jsme se dostali ven. Ocitli jsme se v malé temné místnůstce. S napětím jsme otevřeli dveře a… stáli jsme ve školní tělocvičně! Z příhody plyne ponaučení, že všechny tunely vedou do školy.
Samozřejmě. V té době každá třída jezdívala aspoň jednou na delší školní výlet a na několik kratších. Seděli jsme v autobuse, a než se autobus stačil rozjet, spořádali jsme bonbony, které jsme si vzali k svačině. První spolužák se pozvracel, ještě než autobus odjel od školy.
Za všemi kamarády, kteří v sérii knih o Elle vystupují, je nejspíš možné vystopovat moje spolužáky. Tiché, upovídané, akční i ty rozvážné. Pořád jsme nacvičovali nějaké divadlo, které jsme pak hráli na školních slavnostech. Ten učitel s mrožím knírkem byl skvělý organizátor oslav a měl dobré vztahy s místní továrnou na limonády. A tak jsme vždycky na každou slavnost dostali spoustu bedýnek osvěžujících nápojů. Sám jsem se po třech limonádách pozvracel do květináče. Jako děti jsme vůbec hodně blinkali.
Vtipný a zajímavý příběh, který jim bude připadat známý a snad je přiměje číst dál. Napsal jsem skoro sto knih a naučil jsem se, že nikdy nemůžu vědět nebo předem odhadnout, co si v nich čtenář najde. Dvě děti pochopí tutéž větu nebo tentýž příběh úplně opačně. To je ta nesmírná radost, kterou knihy nabízejí – teprve čtenář je může dokončit, a navíc každý po svém!
Kdyby byl tip, jak na to, aby všechny děti četly, už dávno by s ním někdo přišel. Čtení je především společenská záležitost. Knihy by měly být všude v běžném životě vidět: doma, ve škole, v médiích, v rukou rodičů a v knihovničkách. Když knihu vidíte, je snazší pro ni někoho nadchnout. Naopak neviditelnou knihu doporučíte těžko.
Medvídka Pú, Správnou pětku a knížky od Astrid Lindgrenové.
Těhotenství |
Dítě |