tisk-hlavicka

Přijeďte si pro mě...

22.8.2012 Rodná Kateřina Děti a my 17 názorů

Stesk po rodičích a důvěrně známém prostředí je něco úplně normálního.

Ještě pár dní a je tu cesta na letní tábor! Co když se dítěti bude stýskat?

Chvíle těšení střídá hektické balení všeho potřebného i úplných nesmyslů a shánění posledních důležitých věcí: pláštěnka? Máme. Holinky? Jsou malé! Kde je druhá polovina ešusu? Kolik máme přibalit papírových kapesníčků a kam jsme to uklidili ten spacák?

Prvňačka Evička, čerstvá skautka, se zprvu hodně těšila. Teď ale z počátečního nadšení mnoho nezbylo. Zdá se, že ji něco trápí. Je zamlklejší, pořád se drží blízko maminky a ujišťuje se, že nikam neodejde. I rodiče začínají mít trochu podivný pocit. Jsou sice rádi, že se dcerka rozhodla letos poprvé opustit bezpečí rodiny a odjet s ostatními dětmi na tábor - a dokonce na čtrnáct dní - ale přece jen… Není ještě příliš malá? Nikdy nebyla od rodičů pryč déle než na víkend, a to ještě spala u babičky a navíc s oblíbenou sestřenicí. Teď to bude přece jen něco úplně jiného - sama se skoro cizími lidmi, na místě, kde to nezná.

Radost, těšení … a stesk

První letní tábor… Většina dětí nejdřív zajásá.

Budou konečně bez dozoru bdělých rodičů a prarodičů! Čekají na ně dobrodružné výpravy, plnění bobříků, noční hlídky. Budou sedět u táboráku.

Možná se dokonce nebudou muset každý večer mýt jako doma (aspoň to tak vypadá z vyprávění starších a mazáků) a jestli se jim povede tak jako několika kamarádům z oddílu se na pár hodin úplně ztratit v lese a živit se jen borůvkami a jahodami, dokud je zbytek tábora nenajde, bude to prostě nádhera.

Ale je tu jedno velké „ale“. Co když, až bude večer usínat, se jí začne stýskat? Rodiče tam nebudou, kdyby si ublížila nebo měla strach, aby ji utěšili. Když se bude na někoho zlobit nebo bude smutná, bude na to sama… většina dětí si se na cestu těší a tenhle zádrhel si napoprvé předem úplně neuvědomuje. Dokonce i ti navenek nejodvážnější a nejsebevědomější nejsou ušetřeni stýskání, i když to nemusí dávat najevo.

Stesk jako důležitá zkušenost

Stesk po rodičích a důvěrně známém prostředí je něco úplně normálního. A nejen to, stesk, když ovšem není tak intenzivní, že dítě úplně rozloží a znemožní mu prožívat na táboře i pozitivní věci, ho mnohému naučí. Dítě by z takové zkušenosti s (ne příliš dlouhým) odloučením, steskem a jeho překonáváním mělo vyjít posílené.

Smutek před odjezdem je totiž úplně normální reakce na nadcházející odloučení. Neznamená to, že když se dítě před odjezdem na tábor nebo na školu v přírodě najednou „zasekne“ a dostane strach, je to důkaz toho, že by ještě nikam jezdit nemělo. Výroky typu: „Vždyť nemáš proč brečet,“ „Chováš se jako malej“ nebo třeba „Tak si teda rozmysli, jestli tam chceš vůbec jet,“ nejsou úplně namístě a dítěti ani nám moc nepomohou.

Když se dítě rozpláče, je to proto, že potřebuje, aby se odplavil zármutek z nadcházejícího loučení a aby se snížil stres, který vlivem očekávané změny vzniká. Kdyby teď na poslední chvíli před odjezdem nakonec zůstalo doma, možná by se všem na krátkou chvíli ulevilo. Jenže… nejspíš by začalo brzy v duchu litovat, že nikam nejelo, a nejpozději na první poprázdninové schůzce by se asi necítilo úplně dobře mezi kamarády, které spojily společné zážitky z léta. Jestli jeli všichni, jen ono zůstalo doma, bude se možná pár týdnů muset snažit, aby si zase vybojovalo svou pozici. A není vůbec vyloučeno, že se naučí další lekci o tom, že před obtížnějšími úkoly v životě je nejlepší předem utéct, a to se projeví i na jeho sebevědomí.

Co můžeme udělat předem?

První věc, která je na nás rodičích hned na samém počátku úvah o letním táboře (nebo také o škole či školce v přírodě), je opravdu zvážit, jestli je naše dítě na tak dlouhé odloučení opravdu zralé. Budeme muset možná bojovat mezi snahou dítko ochraňovat od všeho špatného a stresujícího na jednu stranu a potřebou sobě i okolí dokázat, jak samostatné a odvážné dítě máme.

(A pak je tu ještě, přiznejme si, někdy touha po týdnu nebo čtrnácti dnech „odpočinku“ od dítěte nebo třeba otázka, co s dítětem, když rodiče musí do práce a babičky nejsou po ruce).

Když si opravdu myslíte, že vaše dcerka nebo syn jsou ještě na čtrnáctidenní odloučení učení nepřipravení, přemýšlejte o tom, jestli by nestálo za to, aby se k táboru přidali až na druhý týden, případně odjeli o týden dřív. Jsou-li vedoucí rozumní a vstřícní, neměl by to být takový problém. Nejsou-li, pak k stačí vysvětlit, že musíte v polovině tábora nutně odjet (kamkoliv), a nechcete dítko připravit o úplně celý tábor…

Znáte vedoucí? A pojedou kamarádi?

Další důležitý moment, který může mnohé ulehčit, je to, jak dobře se znáte s vedoucími tábora (a to i pro pocit bezpečí vašeho podomka… když jste třeba s celým oddílem a ostatními rodiči vyrazili před odjezdem na tábor na víkend na vodu, nejen, že vedoucí poznáte „v akci“, ale i dítěti se může svět oddílu a rodiny tak trochu propojit: je to v pořádku, máma se kamarádí s oddílovou vedoucí…). Zároveň je dobrá znát kamarády svého dítěte, vědět, kdo z nich pojede také, a vůbec si být jistí, že zrovna vaše dítě nepojede na tábor jako outsider. Třeba jen proto, že do oddílu nastoupilo později a ještě si nenašlo kamarády, nebo protože jeho přátelé na tábor nepojedou. Některé děti se spřátelí rychle a bez problémů, i když vyrazí s partou dětí, které se vzájemně předem vůbec neznají. Jiné ale ne, a s tím se musí počítat.

Pozor na vyčerpání!

Jeden z populárních omylů, který bohužel přetrvává v mnoha oddílech a u mnoha vedoucích, je přesvědčení, že když děti pořádně zabaví a zaměstnají od rána do večera (a v noci pokud možno také), nedají jim čas na to, aby se jim stýskalo. Tedy, ono to někdy a u někoho fungovat opravdu může. Ale platí to snad jen u konstitučně silnějších dětí a rozhodně to velmi škodí dětem, které jsou úzkostnější. Skutečné vyčerpání (pramenící třeba i z velkého nedostatku spánku, kdy se malé děti v noci střídají třeba na hlídce) vede jen k tomu, že mechanismy zvládání zátěže, které dítě má, a které mu pomáhají situaci dobře zvládnout, vlivem únavy ztrácí sílu a dítě se propadne do opravdové úzkosti nebo deprese. Jen si uvědomme, jak plačtivé a v nepohodě bývají menší děti, když se pořádně nevyspí… šestiletý nebo sedmiletý školák na tom není o mnoho lépe. A trvá-li taková zátěž čtrnáct dní, „rozhodilo“ by to i nejednoho dospělého.

Zachovejte klid a rozvahu

Je to sice těžké, ale přesto se o to pokoušejte. Snažte se před dítětem nemluvit o svých pochybnostech („Co když tam nastydne?“ „Bůh ví, jestli ho vezmou k doktorovi, kdyby se něco stalo…“). Proč ho zbytečně strašit předem? Naopak takové barvité líčení vlastních (nejspíš pedagogicky ne zcela vhodných) zážitků z táborů nebo škol v přírodě může být dobrá motivace. Snažte se vyvarovat infarktových situací na poslední chvíli „Proboha, nechali jsme na chatě krosnu i s karimatkou!“ a shánění třeba bot nebo oblečení nenechávejte na poslední den. Je to sice banální věc, ale v praxi to tak bývá (potvrzeno vlastními zkušenostmi, a mnohonásobně).

Něco z domova s sebou

Místo strašení, bědování nebo litování (případně tvrdých výchovných výroků) začněme jednoduše. Určitě bude dobré, poveze-li si dítě s sebou něco z domova. Plyšák (pozor ale, aby to nebyl ten úplně nejoblíbenější, jestli se bojíme, že se mu někde pod hromadami věcí v týpí natrvalo zatoulá) je základ. A pak něco dalšího, knížku, oblíbený polštářek.

Když víte, že se dítěti bude nejspíš opravdu stýska stýskat, může pomoci jednoduchý trik pro vynalézavější lézavě rodiče, osvědčený v mnoha případech: na každý den schovat někam do kufru nebo do batohu jednu úplně malou „blbinku“, označenou datem datem, kdy si ji smí otevřít. Malinké plastové zvířátk zvířátko, přívěšek na klíče, minibaterka, píšťalka, vlčí „zub“ z moduritu navlečený na koženém řemínku, malý bloček na zapisování zážitků, lupa (pozor na podpalování lesa), hračka z kindervajíčka, balíček žvýkaček…fantazii se meze nekladou. Aspoň bude každý den na c co se těšit.

Když to nejde, není to ostuda ani tragédie

Domluvte se s vedoucím, že jestli se bude Domlu vašemu dítěti stýskat opravdu moc a nadmíru, vašem dají vám včas vědět. Pokud nemá dítě u sebe mobil, je dobré, abyste se s vedoucím dohodli, že mobil vám může dítě po dohodě zavolat. Tak nejlépe poznáte, jak na tom doopravdy je, a můžete se dohodnout, jak často se vám bude ozývat.

A jestli nic z toho nepomůže a všem je jasné, že se dítě jen trápí a nic z tábora nemá, je určitě namístě, abyste pro něj přijeli. Není to ani neúspěch nebo selhání dítěte, jen je možná v tuto chvíli ještě na dlouhé odloučení od domova příliš nezralé. Nic mu nepředhazujte a dávejte si pozor i na to, co může zaslechnout při vašem hovoru s jinými lidmi: předčasný odjezd není ani ostuda, ani trest za neschopnost. Ať máte pocity jakékoliv, ani vy si nic nevyčítejte. Dejte dítěti pocit, že mu důvěřujete a příště to bude určitě lepší. Vždyť zatím můžete nenápadně trénovat - občas přespí u babičky nebo u kamaráda, pojede na dvoudenní výpravu… Prostě všechno má svůj čas.

Jak udržujete spojení? Za „našich časů“ byla jediná možnost spojení s dítětem poštou, a ti obzvlášť šťastní se mohli dovolat třeba do budovy, ve které sídlila část vedoucích. Většinou ale bylo spojení dost obtížné. Dodnes vzpomínám na dvě vydařené školy v přírodě kdesi na východním Slovensku, kdy jsme nesměli ani zatelefonovat domů (budka byla v dosahu, ale hlídaná) a psát jsme směli jen korespondenční lístky nebo pohledy, aby je mohl dozor přečíst a případně zcenzurovat a vrátit k přepsání. Dopisy se posílat nesměly, a k našim skutečně hrdinským kouskům tak počítám chvíli, kdy jsme podnikli diverzní akci u místní poštovní schránky - část dětí odvedla pozornost a my ostatní jsme rychle naházely dopisy se skutečnými zážitky do schránky, hlava nehlava. Přišlo se na to, ale už bylo pozdě… Dnes se řeší spíš to, zda dát dětem mobil s sebou nebo ne. Jednoznačná odpověď není. Někteří vedoucí tvrdí, že dětem, které mají mobil, se víc stýská, respektive že se stýská těm, které ho nemají a nemohou volat. A že se špatně dobíjí (to je ovšem pravda). Na druhou stranu, když se děti mezi sebou domluví, je mobil docela dobrá pomoc právě pro ty, které by jinak celou dobu probrečely… A nezapomínejme na dopisy!!! Rozdejme příbuzným pokyny a pišme, pišme, pišme! Starý dobrý poštovní trik je docela účinný…

Názory k článku (17 názorů)
Trochu pozdě Inka 22.8.2012 8:41
*Re: Trochu pozdě madlenka07 22.8.2012 13:29
**Re: Trochu pozdě Zufi. 22.8.2012 16:10
**Re: Trochu pozdě Zdena 23.8.2012 8:54
*Re: Trochu pozdě Horama 22.8.2012 14:39
Originální a přitom snadné řešení Lampion911 22.8.2012 13:44
*Re: Originální a přitom snadné řešení Inka 22.8.2012 14:4
**Re: Originální a přitom snadné řešen... Lampion911 22.8.2012 16:11
***Re: Originální a přitom snadné řeš... MajdulkaF 22.8.2012 16:22
****Re: Originální a přitom snadné ř... Lampion911 22.8.2012 17:59
***Re: Originální a přitom snadné řeš... Pole levandulové 22.8.2012 16:45
****Návštěvní den ANO! Monika. 22.8.2012 17:27
****Re: Originální a přitom snadné ř... Kreaty 23.8.2012 7:53
*****Re: Originální a přitom snadné... Pole levandulové 23.8.2012 9:23
vzpomínky a realita caira (Vojta1/03,Mates11/04) 23.8.2012 7:8
Cenzurovaná komunikace hokkaid 23.8.2012 15:16
syn má 9.a odloučení by určitě nedal Myss 25.8.2012 21:13




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.