Chlad umí překonat i náš třídní

Zajímalo mne, jak vypadala její příprava na zkoušky a jak vnímá středoškolské studium na prestižní škole po prvním půlroce.

Jak ses připravovala na zkoušky?

Asi od prosince jsem se učila s mamkou hlavně gramatiku, protože ta mi moc nejde. Slohy a literaturu mám ráda, ale to na zkouškách vědět nepotřebují. Každý den jsem doplňovala nějaké cvičení. Máma seděla vedle mě, a když jsem někde udělala chybu, tak mi vysvětlila, proč je to jinak. Každý den jsem taky psala jeden nebo dva diktáty. Zkusila jsem si i přijímačky z minulých let. Jsou k dispozici na webových stránkách školy. Asi měsíc před zkouškami všem dětem, které se hlásily na gymnázium, nabídla naše paní učitelka Ilona Bartůňková, že s námi bude dělat zkoušky nanečisto. Bylo nás pět a všichni jsme se na gympl dostali.

Za doučování jste platili?

Ne. Dělala to z vlastního zájmu. Přála nám, abychom se tam dostali, a chtěla nám usnadnit přechod ze základky na střední školu. Za to jí moc děkuju.

Kolik dětí celkem dělalo zkoušky a kolik se jich na školu dostalo?

Ze 48 dětí se dostalo na gympl 32 dětí. V Havlíčkově Brodě jsou čtyři základky a z každé páté třídy ve městě se dostalo na gymnázium asi pět dětí. Tři děti jsou z venkovských škol v okolí. To ale neznamená, že jenom tři děti jsou z venkova. Do Brodu nás dojíždí z okolních vesnic asi jedenáct.

Jaký byl pro tebe přestup z prvního stupně rovnou na střední školu?

Nejprve byl „Prima týden“, což je taková seznamka s budovou, učiteli, spolužáky. První týden učení byl těžký. Skoro všichni učitelé nám dali najevo, že se s námi mazat nebudou. Tak třeba přišli do třídy, práskli dveřmi a ironicky popřáli dobrý den. Jedna paní učitelka začala přednášet a myslela si, že si všichni z jejího výkladu děláme zápis. Po chvíli si všimla, že nikdo nepíše. Vysvětlili jsme jí, že to neumíme. To je jedna z věcí, kterou jsem se za první půlrok naučila. Člověk musí dávat pozor, dívat se na její mimiku, a třeba podle pozdvihnutého obočí pozná, co si má zapsat. Nepoužívá žádné obrázky, pomůcky, nic názorného. Taky je tam jeden profesor, který si vezme do hodiny notebook, celou dobu do něj hledí a diktuje při tom zápis. Sice nevím, jestli diktuje zápis z hlavy nebo z notebooku, ale každopádně je to divné. Jedna paní profesorka si nedokáže v hodině zjednat ticho ani pořádek a děláme si, co chceme. Ale už se to řeší přes důvěrnici třídy. Náš třídní při výkladu píše nebo kreslí na tabuli, občas promítá, abychom co nejlépe pochopili látku, a to mi vyhovuje.

Musíš se učit hodně doma?

Když tomu rozumím, stačí mi dávat pozor ve škole. Doma se učím jenom to, co jsem ve škole nepochopila, a samozřejmě píšu domácí úkoly.

Co se ti na škole líbí?

Že jsme skvělý kolektiv, máme výborného třídního, který nám, s čímkoliv potřebujeme, pomůže, že máme školní bufet a taky že jsme mírně jedineční, protože každý se sem nedostane.

Co bys změnila?

Máme šedivou betonovou budovu, která působí nepříjemně. I na chodbách je to od pohledu studené. Kdyby chodby nebyly bílé, ale třeba žluté nebo oranžové, celková nálada ve škole by určitě stoupla. Ale ten chlad umí překonat náš třídní. Dvacet tři dětí mělo na pololetní vysvědčení vyznamenání, a ostatní výsledky byly taky dobré, tak nás pozval na pizzu.

Musela jsi kvůli škole přestat s nějakými svými zálibami?

Mám čas na všechno, co dělám ráda. Hraju volejbal, chodím na keramiku, na zpěv a na výtvarku. Do vesnice, kde bydlím, se vracím autobusem denně v půl čtvrté a ve středu v šest. O víkendech jsem hlavně se svými venkovskými kamarádkami, protože na ně přes týden nemám čas.