Dítě s cukrovkou v mateřské škole

Jednou ze základních živin, která nám pomáhá fungovat a dává nám potřebnou energii, je glukóza. Je to hlavní cukr, který je obsažen v lidské krvi a bez něhož bychom prostě nemohli žít. Pokud se v těle nějak „porouchá“ metabolismus glukózy, dostaneme cukrovku.

U dětí se setkáme s diabetem I. typu, který vzniká proto, že tělo „omylem“ zničí beta-buňky slinivky břišní produkující inzulin, tedy hormon, který je nezbytný pro zpracování krevního cukru. A prvními příznaky, jež vedou k diagnóze, bývají únava a neustálá žízeň. Léčba cukrovky obnáší pravidelné měření hladiny cukrů v krvi a podávání inzulinu. Laici si často myslí, že součástí léčby cukrovky je i speciální dieta. Ano, děti s cukrovkou nemohou jíst pořád, ale jejich jídelníček se od jídelníčku zdravých dětí liší pouze v tom, že jednotlivé dávky jídla musejí být přesně navážené a dítě potřebuje jíst v pravidelných intervalech. Malí „cukrovkáři“ si dokonce mohou někdy dát bonbon, ale tento „výstřelek“ se pak musí vyvážit v celkovém objemu jídla, které v daném časovém intervalu zkonzumují. A cukrovka také rozhodně neznamená, že by dítě nemohlo chodit do školky. Své o tom vědí Jana Přečková a Veronika Buroňová, maminky předškoláků s cukrovkou.

Zajímalo mě, jaká omezení a jaké potíže přináší jejich dítěti diabetes. „Nedá se hovořit o dietě, spíše se musíme naučit pracovat s výměnnými jednotkami a s potravinami. Já jako matka jsem se snažila Adélce vysvětlit, že ji o nic neochudím, že může i sladké, jen to musím spočítat a dát v určenou hodinu pro příjem sacharidů. V praxi to znamená, že jí k večeři třeba uberu čtvrt jednotky rohlíku a dám jí místo toho gumového medvídka. Dcera sní, co má, jsem spokojená a i ona je ráda, že dostala dobrůtku. Nakupujeme jen potraviny, na kterých je uvedeno složení sacharidů, abychom se mohli zorientovat a dopočítat. Samozřejmě musí mít určitý řád v závislosti na dávkování inzulinu. Nicméně inzulinový program nám lékařka ‚ušila na míru‘, tedy přihlížela k tomu, jaký měla dcera režim dne před propuknutím nemoci,“ vysvětluje Adélčina maminka Veronika Buroňová. Jana Přečková, jejíž syn Mirek je také diabetik, o léčebném režimu říká: „Mirďa nemůže jíst, kdy chce a co chce. Může jíst jen v přesně stanovenou dobu. Vše, co mu připravíme, musí sníst. Před každým hlavním jídlem si musí změřit glykemii (odběr malé kapky krve z prstu) a píchnout inzulin. Glykemii si Mirďa umí změřit sám, ale inzulin si píchnout zatím neumí. Takže musíme před obědem přijít do školky a inzulin Mirkovi píchnout. Pokud by cítil hypoglykemii, musí okamžitě přerušit právě prováděnou činnost a vypít sladký nápoj nebo se najíst.“ Zní to zdánlivě jednoduše a určitě se za tím skrývá dlouhá doba nácviku a možná i nějaké to nervování, zda Mirek všechno zvládne.

Vstřícnost pomáhá

Protože Mirek i Adélka chodí do školky, byla jsem zvědavá, jak probíhalo umístění malých diabetiků do školního zařízení. „Mireček onemocněl v dubnu druhého roku své docházky do mateřské školy. Do konce školního roku již do školky nechodil. Všichni jsme si museli zvyknout na nový režim. V srpnu jsme se setkali s paní učitelkou a kuchařkou a všechno jsme si vysvětlili. Paní učitelka byla velmi vstřícná a v Mirkově cukrovce vůbec neviděla problém. Taktéž paní kuchařky. Zapůjčili jsme do školní kuchyně digitální váhu, protože jídla musejí být přesně odvážená, a každé pondělí od nás paní kuchařky dostávají jídelníček, ve kterém je napsána hmotnost porcí, které má Mirek dostat,“ popisuje ochotný přístup Mirkovy školky Jana Přečková. V Mirkově případě určitě sehrál pozitivní roli fakt, že Mirka už ve školce znali, byl „jejich“ a to, že onemocněl cukrovkou, byla sice nepříjemná komplikace, ale mateřská škola se k ní postavila čelem. U Adélky to bylo jinak, nemoc propukla před tím, než měla nastoupit do školky, a Veronika Buroňová zaznamenala určité váhání a neochotu.

Nicméně nakonec se to podařilo a ten rozpačitý start, v němž jistě sehrály svou roli i obavy pedagogů z toho, jak si poradí s péčí o dítě s cukrovkou, přešel v rozumný kompromis. „Adélka dochází do školky na čtyři hodiny denně. V 9.30 jí jdu změřit glykemii, v 10 hodin má svačinu a o půl dvanácté si ji vyzvedávám s tím, že si ji opět změřím, aplikuji inzulin a s obědem jdeme domů. Takže navštěvuje školku jen asi na tři hodiny, ale vzhledem k tomu, že se jí tam moc líbí, jsem i za to ráda. Školku jsem si vybírala v místě bydliště, dívám se na ni z oken a v případě potřeby mohu během tří minut doběhnout,“ líčí maminka předškolačky Adélky.

Rodiče obou předškoláků s diabetem si pochvalují velmi kladný přístup učitelek, které mají jejich děti ve třídě. „Stravování není problém. Učitelky dohlížejí nebo pomáhají Mirkovi při měření glykemie, a pokud má hypoglykemii, podají mu sladké pití nebo jídlo. Pokud je jídlo na školním jídelníčku pro Mirka nevhodné (obsahuje příliš mnoho sacharidů nebo je pro nás exotické a neznáme počet sacharidů), musíme řešit situaci tím, že zůstane doma,“ říká Jana Přečková. I Veronika Buroňová hodnotí přístup Adélčiny učitelky s nadšením. „Díkybohu jsme se dostali do dobrých pedagogických rukou! Paní učitelka se hned zajímala o možnost práce s glukometrem s tím, že mi odpadne běhání tam a zpátky. Sama řekla, že ji to z profesního hlediska zajímá a chce se to naučit, protože těchto dětí neustále přibývá. Napsala jsem jí manuál, jak a co dělat při různé úrovni glykemie a kdy podávat svačinu, a věřím, že časem to vypilujeme do dokonalosti a já budu mít určitou jistotu, že tam menší krize zvládnou bez mého zásahu. Děti rychle pochopily, že Adélka má ‚skřítka cukrovku‘ a že musí jíst jindy. Paní učitelka pochválila dceru i mě, říkala, že je vidět, že k sobě s dcerou máme blízký vztah a že díky tomu se Adélka velice rychle naučila, že jí jinak a jindy než ostatní děti, a není s tím problém,“ vypráví.

Podaná ruka

Do života mateřských škol patří různá divadelní představení, výlety či školy v přírodě. Jak zvládají děti s diabetem tyto „mimořádnosti“? „Pokud měly děti ve školce divadelní představení nebo nějakou akci zasahující do doby svačinky, Mireček se nasvačil během představení v době, kdy potřebuje jíst,“ popisuje Jana Přečková. „Učitelkám nedělá problém podat mu jídlo v jiné době, než ho podávají ostatním dětem. Také na výletě Mirďa jedl prostě za chůze. Paní učitelka mu ochotně držela krabičku s jídlem.“ Adélka je ještě malá a školy v přírodě, divadla a výlety zatím neabsolvovala. „Z toho, jak s námi paní učitelka spolupracuje, mám dojem, že v tom nebude problém. Buď budu s Adélkou jezdit na školní akce jako doprovod, nebo to zvládnou sami. To vše ještě ukáže čas,“ říká Veronika Buroňová.

Do mateřské školy dítě chodí mimo jiné i proto, aby si našlo kamarády, seznámilo se s vrstevníky. Jak ostatní děti vnímají, že mají spolužáka s nějakým handicapem? I na to jsem se zeptala rodičů dětí s diabetem. „Myslíme, že děti vůbec nevnímají Mirkův handicap. Občas se prý zeptají, co to má nebo proč, například když měl zaveden senzor pro kontinuální měření hladiny cukru v krvi,“ vysvětluje Jana Přečková. A podle Veroniky Buroňové ostatní děti také v její dceři nevidí dítě s handicapem. „Podle toho, co vím, to děti vzaly velmi dobře. Budou se společně dívat na pohádku, kterou Adélka dostala v nemocnici a kde se vysvětluje, co to je cukrovka,“ říká. A dodává, že ji velmi těší i přístup rodinných přátel. „Naši kamarádi, a že jich máme spoustu, se nám naprosto přizpůsobili. Když mají ostatní děti svačinu, Adélka si jí nevšímá, protože ví, že jí musím nejdříve ‚schválit‘, co může sníst. A všichni znají její glukometr a vědí, co a proč děláme. Dokonce jsme dostali i narozeninový dort s rozpisem všech surovin a váhy, aby si malá taky pochutnala. Jen jsem to přepočítala a bylo,“ usmívá se Veronika Buroňová.

Naše společné povídání obě maminky zakončily pochvalou. „Oceňuji hlavně pevné nervy paní učitelky. Přece jen je to stres, když má Mirďa hypoglykemii, aby vše zvládli,“ připouští Jana Přečková. A co říká na adresu Adélčiny školky Veronika Buroňová? „Jsem moc ráda, že mi dceru nakonec přijali, že Adélčina učitelka je naprostý profesionál a hlavně úžasný člověk, který chápe, v jak nelehké životní situaci jsme se jako Adél čini rodiče ocitli, snaží se co nejvíce naučit o cukrovce a podle toho, jak k ní dcera přilnula, to musí být i velice výborný pedagog! Adélka se každý den těší do školky, každý den chodí s kartičkou na krk se značkou motýlka, kterou dostala na přivítání do třídy, aby věděla, kam patří! Pořád se ptá, kdy už konečně půjde zase do školky! Jsem ráda, že nejsou problémy ani s nošením obědů domů, paní kuchařky vaří výborně, na internetu je jídelníček na celý týden, můžu se dopředu připravit na možné nesnáze, třeba si i něco uvařit, když si nejsem jistá, a když je požádám, oddělí mi brambory, těstoviny, rýži od masa a omáček, abych to měla co nejjednodušší a nemusela jsem při počítání výměnných jednotek ‚střílet od pasu‘.“

Cukrovka určitě není banální záležitost, ale děti, které touhle nemocí onemocní, potřebují stejně jako jejich vrstevníci společné zážitky, které jim nabízí mateřská škola. Měření glykemie a dávkování jídla je skutečně věcí zvyku a děti se to velmi rychle naučí samy. Jsou malé a nepřemýšlí o tom, proč zrovna ony mají cukrovku. Navíc jejich dieta je založena na přesném dávkování běžných jídel a jejich rodiče v naprosté většině výborně spolupracují se školní kuchyní i s učitelkami. Proto stojí za to nevidět v cukrovce kontraindikaci pro vstup do školky. Zkusme to.