V této době jsme se s diabetem docela naučili žít, jezdíme na výlety na kole, chodíme po horách a teď se chystáme k moři. I když je hodně náročné tuhle nemoc zvládat a žít s ní, tak nás hodně stmelila a prostě jdeme ruku v ruce celá rodina dál!
4.2.2007
Dneska je tomu právě měsíc, co Honzík dostal svou první dávku inzulínu. Když píšu tato slova, stále mi běhá mráz po zádech.
21.12.2006 byl Honzík s manželem na pětileté prohlídce. Celá rozlítaná před Vánocemi jsem jim sebou nedala ranní moč. Jelikož měl Honzík prohlídku až na 10 hod, tak už byl po snídani a když se vyčůral u paní doktorky, měl cukr v moči. Paní doktorka nám doporučila omezit sladkosti a hned po Novém roce přijít na kontrolu nalačno. Koupili jsme si proužky DIAPHAN, tak jsme věděli, že cukr v moči má stále a čím víc toho snědl, tím víc cukru v moči bylo, ale ráno bylo vše v pořádku. Hledali jsme na internetu, co by to mohlo být, doufali jsme, že to bude jen přechodná nemoc ledvin.
2.1.2007 jsme šli hned ráno na krev a moč a paní doktorka nám řekla, že nás hned s výsledky z laboratoře pošle do nemocnice na vyšetření. Trochu nám to zamotalo hlavu, protože jsem chtěla být s Honzíkem v nemocnici, nevěděla jsem, kam dát naší dvouletou dceru Terezku, ale naštěstí Jarda dostal v práci volno a tak jsme se u dětí střídali. První den to byla taková rekreace od běžných činností doma. Honzíkovi vzali znova krev a moč, ale jelikož nic nejedl, neměl zvýšenou hladinu cukru v krvi ani v moči, tak jsme tam byli jako hypochondři. Dokonce už jsme měli naplánované CT ledvin, ale jako první nás čekal glykemický test, kdy Honzíkovi vzali krev a pak vypil skleničku s glukózou a pak mu brali po 1 a 2 hodinách krev. Pohoda po obědě, Honzík usínal, já jsem si četla nějaký hloupý ženský časopis a v tom přišel za námi pan primář. Začala jsem se celá klepat, protože jsem věděla, že teď to přijde. Jarda měl poradu, tak jsem na to byla sama. Diagnóza diabetes mellitus 1.typu. Moje první otázky byly: Bude si píchat? Bude moci sportovat? Pan primář mi vše s velkou trpělivostí vysvětlil, léčbu konzultoval s dětskou diabetoložkou MUDr. Vávrovou, která nás poslední den našeho pobytu v nemocnici navštívila. Bylo mi hrozně. Brečela jsem manželovi do telefonu. Nechtěl tomu věřit. Honzík vykulený z toho, proč brečím ....
4.1.2007 dostal Honzík svou první dávku inzulínu. Pan primář natáhl do injekce 1 j. actrapidu, protože pero pro nás ještě neměli. Honzík to nesl móóóc statečně. Od té chvíle ho jen a jen chválili. Jelikož jsme diabetes odhalili v "začátku", pícháme jen 3x denně 1 jednotku actrapidu a noční inzulín nemáme. Zatím.
5.1.2007 jsem hned ráno píchala inzulín já, ještě stříkačkou s jehlou, v poledne už jsme měli pero, tak jsem píchala perem a večer píchal manžel. S Honzíkem jsme udělali dohodu, že půjde domů, až si sám píchne a ten náš bobeček si píchl hned třetí den, tedy 6.1.2007, a byli jsme tam pak ještě 3 dny. Trochu nevýchovně jsme mu za každý úkon slíbili nějaký peníz, ale vždy jen, když dokázal něco nového. Celkem nás to přišlo asi na 50 Kč, což je proti všem těm problémům absolutní sranda. Ještě musím Honzíka moc pochválit. Na pokoji s námi ležela paní Květoňová s Patričkem a bohužel je taky diabetička. Řekla nám spoustu věcí z praktického života. Honzíkovi poradila, že si má píchat glykemii sám, že to míň bolí a hned od druhého dne si sám píchá všechny denní glykemie. Ovšem někdy to píchne tak, že nevyteče ani kapička.
6.1.2007 jsme šli odpoledne domů na vycházku, to byla paráda... Jen mě trochu sebralo pomyšlení na všechna ta úskalí diabetu - oči, ledviny, nohy, ... jak musím být přísná a důsledná atd atd atd
8.1.2007 za námi přišla paní doktorka Vávrová a zahrnula nás literaturou a pomůckami k léčbě diabetu. Povídala si s námi dlouho a vše nám ukázala a vysvětlila několikrát. Jarda ji přesvědčil a dokonce nás pustila domů. Byla jsem tak mimo, že jsem nemohla sbalit honem honem všechny věci. Doma jsme válčili víc v klidu, ale přece jen s větším strachem, že když se něco stane, nemáme lékaře za zády, ale bylo to úplně v klidu. Hned druhý den jsme se vypravili podívat se do školky, kde to už všichni věděli a byli z toho v šoku. Na doporučení paní doktorky se měl Honzík co nejdřív vrátit do všech svých aktivit. Ze školky jsme šli do keramiky, kde chodí i Lidka Fuksová s dětmi a její starší chlapeček Vojtík má diabetes a je na dia-pumpě. Lidka byla šokovaná, že Honzík má diabetes a vzala nás tam pod ochranná křídla, když Honzík prožíval jednu ze svých prvních hypoglykemii a já se mu bála dát něco sladkého a násilím do něj rvala mandarinku... No! Tak asi. Pak jsme Fuksovi navštívili doma a zjistili, že jsou to moooc prima lidi, kteří se naučili s diabetem žít a zvládat ho, jak nejlépe to jde. Dozvěděli jsme se spoustu věcí a doteď se jich ptám na každou věc, která mi není jasná. Díky za takové lidičky.
15.1.2007 šel Honzík poprvé s diabetem do školky. Paní učitelka byla úžasná. Hned se brala k píchání glykemie a před obědem už brali krev s Honzíkem sami. Paní kuchařka se trochu bála vařit pro Honzíka, ale zjistila, že může jíst vlastně vše kromě sladkých jídel, tak se trošku uklidnila, ale stále je moooc pozorná, aby Honzíkovi nedala něco nevhodného. Paní vedoucí stravování mě úplně dostala, protože se zajímala o VJ, o to, kolik toho má a v kolik hodin dostat, no prostě úžasné. Druhý den paní učitelka píchla Honzíkovi inzulín. Nevěřila jsem, že vše jde tak hladce. Až moc hladce. Po poradě s paní ředitelkou paní učitelky už nebudou píchat Honzíkovi ani glykemii ani inzulín. Jen v nějaké krajní nouzi. Vlastně mi to moc nevadí. Je to veliká zodpovědnost píchat někomu inzulín a chci to mít pod kontrolou, protože je to moje dítě. Stačí mi vědět, že v případě nouze by mu píchli. V karate jsme zažili dobrou srandu. Oznámili jsme vedení, že Honzíkovi zjistili diabetes a píchá si a když mu bude ve cvičení zle, tak ho mají nechat najíst se a napít a trenér se mě zeptal, jestli mu má píchnout inzulín.... No! Ještě, že Honzíkova trenérka je zdravotní sestra u záchranky. Taky ji to velice pobavilo.
4.4.2007 ... a máme za sebou první čtvrt rok ... V domácí laboratoři aplikujeme americké metody lean lab. Měříme minimum vzorků, šetříme prsty a peníze. Celkem jsme za tu dobu napíchali kolem 450 odběrů krve a 270 dávek inzulínu. Držíme se průměrem kolem 7,0 - jen aby to vydrželo co nejdéle! Objevují se zase nové a docela geniální nápady - beta buňky enkapsulované v polyetylenglykolu (PEG) ... už aby to bylo i pro lidi a ne jen pro laboratorní myši!
No a v této době jsme se s diabetem docela naučili žít, jezdíme na výlety na kole, chodíme po horách a teď se chystáme k moři. I když je hodně náročné tuhle nemoc zvládat a žít s ní, tak nás hodně stmelila a prostě jdeme ruku v ruce celá rodina dál!
Skok