Od článků na internetu k vydání knihy!

Bylo to moje první tak dlouhé volno od doby, kdy se narodil můj první syn. A to už je víc jak čtyři roky.

Můj starší syn je postižený. Ani ten mladší není zcela v pořádku. Poslední dva roky o svých dětech píšu články na internet pod pseudonymem Žlababa.

Našlo se pár lidí, kteří mi psali, že je mé články baví, ať vydám knihu.

...

„No, ano, vydám knihu!“, tetelila jsem se tehdy tím pomyšlením.

Ale když jsem se pokoušela najít vydavatele, začalo se zdát, že se mi nepodaří žádného redaktora přesvědčit, aby si zaslanou ukázku alespoň přečetl, natož, aby vydavatelství uvažovalo o vydání knihy. Navíc s takovým tématem!

Celá roztřesená jsem volala do jednoho velkého vydavatelství, zda je ukázka, kterou jsem zaslala mailem, zaujala.
„A co je to za žánr?“ vyhoukl na na mne ženský hlas. Asi redaktorka, říkám si.
„Žánr? To fakt nevím,“ reaguju překvapeně. „To byste si musela přečíst...,“ dodávám.
A ona zas, unaveně, jako by tuhle větu říkala dnes už popadesáté: „No je to detektivka nebo historický román nebo co to je?“
„Je to o tom, že mám postižené dítě.“

Dlouhá pomlka.

„No,...“opatrně dodává, „ to asi u nás neprojde.“

...

„Kdy už bude knížka?“, psali mi lidi. Pomalu jsem přestávala věřit, že se to podaří. Že bych mohla já, která jsem nikdy nic nevydala, vydat knížku, navíc s tématem postižených dětí.

Je to přece veselá knížka! Jak o tom vydavatele přesvědčit?

Pak se mi jedna redaktorka ozvala. Ukázku četla a líbila se jí. Ale pro vydání je krátká. Mám napsat ještě jednou tolik. Pak by mohla vydání knihy prosadit na redakční radě. Ta příští bude za tři měsíce. Dodala ale, že texty již zveřejněné na internetu, budou možná problém. Vydavatelům se nechce vydávat něco, co si lidi mohli přečíst na internetu.

…

Moje pětidenní volno. Konečně jsem mohla nerušena svými dětmi probírat tu spoustu „internetového“ textu, znovu všechno číst a opravovat. Konečně jsem dokončila knihu. A události v naší rodině dostaly takový spád, že kniha má už požadovaný rozsah.

A druhý den, když už bylo vše hotovo, se zjevil. Vydavatel mé knihy.
„Já vám to vydám“, řekl. „Zapomeňte na redakční rady a nějaké schvalování. Pošlete mi finální text a za měsíc je kniha na stole.“

A najednou se v mém okolí objevili další lidé, kteří mi s technickou přípravou knihy začali pomáhat. A co víc! Odvedli práci na knížce zdarma nebo jen za symbolický honorář. Jinak by kniha zřejmě vyjít nemohla.

Knihu, která se jmenuje „Maminko, nezpívej“ vydávám pod svým skutečným jménem Jana Makovcová.

Kniha vychází v září 2009 a už v prvním zářijovém týdnu si ji budete moci koupit v mém obchodě U Žlababy na adrese obchod.postizenedeti.cz, u vydavatele na www.almi.cz, ale také v knihkupectví.

Oficiální anotace:
Jana Makovcová: Maminko, nezpívej (vydává Miloš Palatka – ALMI, 2009)
Nakladatelství ALMI vydává knihu české autorky Jany Makovcové, matky dvou malých dětí. Jedno z nich je postiženo autismem, dětskou mozkovou obrnou a epilepsií. Ani druhé není bez problémů.
Kniha „Maminko, nezpívej“ je současný a skutečný příběh. Jana Makovcová popisuje rané dětství svých synů i to, jak vnímá svět kolem sebe její autistický syn. Čtivou formou seznamuje čtenáře s životem rodičů, vychovávajících „začarované“ děti. Je to příběh o mateřské „dovolené“, lásce a naději. Kniha, napsaná s nadhledem a humorem, není určena jen rodičům a příbuzným postižených dětí, nepochybně osloví i ty, kteří mají děti zdravé.

Autorka má svůj blog www.postizenedeti.cz.