Nechci říct, že by to byl doma s dětmi nějaký horor, bylo to hezké období, ale po letech už byla trochu znát únava materiálu a cítila jsem, že už mi pomalu začíná měknout mozek. Bydlíme s dětmi v malé vesnici, kde v zimě potkám v místním obchůdku dva důchodce a jednoho psa, takže ke konci mateřské už jsem byla ve stavu, že výlet do města kvůli nákupu byl vrcholným kulturním zážitkem. Když jsem se vrátila do práce, tak jsem žasla, jaký tam byl úžasný klid! Nikdo nezdrhal na chodbu a ven na ulici, nikdo se mi nesnažil nalít kafe do klávesnice, žádné rvačky o autíčka… – prostě balzám na nervy. První nadšení z práce sice trochu zchladlo, ale pořád chodím do práce relativně ráda. Tento týden jsem se dokonce přihlásila na další vzdělávání v mé profesi. Bude trvat minimálně půl roku a bude zakončené zkouškou. Dokonce mi i po několika letech zvýšili plat. To nám celkem hodí, protože po mateřské nám trvalo rok, než jsem se vyhrabali z nejhorších finančních problémů. Splácet toho sice máme pořád dost, protože máme rozestavěný dům, ale už aspoň nemusím uvažovat, jestli koupit dětem nové boty nebo benzín do auta, jestli si můžeme dovolit kurz plavání atd.
Včera jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Naprosto neplánovaně, selhala antikoncepce.
Až mě zarazilo, jak moc jsme z toho oba dva s manželem nešťastní. Přitom na kluky jsme se těšili, oba ale byli plánovaní a očekávaní. Včera jsme do noci spolu probírali, co dál. Manžel o další dítě vůbec nestojí, je mu čtyřicet, přijde si už na miminko starý. Oba se bojíme, jak by jsme další dítě ustáli finančně, kdybych zase tři roky zůstala doma (jesle a tím pádem dřívější návrat do práce nepřipadá u nás v úvahu, protože u nás jesle prostě neexistují). Já si přijdu v práci jako podrazák. Když jsem se vrátila z mateřské, musel kvůli mně odejít kolega, který mě zastupoval, a teď po roce řeknu šéfovi, že může znovu hledat někoho dalšího? Nehledě na to, že je nás v práci málo, každý má spoustu práce a přijmout nového člověka a zaučovat ho, znamená vlastně ztrátu dvou pracovních sil po dobu zaučování, což je minimálně čtvrt roku. A vzdělávání, to můžu zabalit rovnou, to nestihnu, protože je k tomu nutná terénní praxe na vedlejším oddělení – už se vidím, jak v době porodu běhám s lesníky po lese.
Co dál? Manžel navrhuje přerušení, ale moje rozhodnutí bude respektovat. Já potraty obecně nezavrhuji, ale vnitřně bych se s tím vyrovnávala jen hodně těžko. Miminku už bije srdíčko, jsem asi v pátém týdnu. Co když si budu celý zbytek života vyčítat, že jsem ho připravila o šanci žít? A neublížím rozhodnutím přivést ho na svět jeho starším bráškům, když nebudou moci chodit na všechny kroužky, kurzy a školy v přírodě, kam by rádi, protože na to prostě nebudeme mít? Řešili jste někdy podobný problém? Co vy na to? Vnitřně jsem rozhodnutá, že ho nedám, ale dělám dobře?
12.9.2008 Metty ()
Napište nám svůj názor k tomuto článku...
| |
