Co mě naučila moje nenarozená dcera

BYLO MI JEDNADVACET,

když jsme s mužem čekali naše první miminko. Mladý pár plný očekávání, nový byt, červený kočárek schovaný u rodičů (pro jistotu, prý, že před narozením nemá být doma, nosí to smůlu), pokojíček se pro ni postupně připravoval, už jsme věděli, že to bude slečna. Pletla jsem maličké svetřík a čapku, abych si v osmém měsíci umocnila své těšení, žehlila malé oblečky a těšila se. Už zbývá jen osm týdnů a bude tady. Už aby to bylo! Těším se, ale i bojím. Cítím obavy, zda zvládnu porod, šestinedělí, budu se umět postarat? Zvládneme být rodina? Snad ano. V těšení se i obavách z nového plynuly dny.

Ten večer jsme byli s mužem oba doma, bylo už před půlnocí, když jsem pocítila silné děložní stahy, nebolely, trvaly asi hodinu a pak vše utichlo. Nemohla jsem usnout. Že by poslíčci? Je to divné, cítím se jinak. Něco se stalo, něco není v pořádku. Necítím její pohyby. Musím do porodnice, nechám se prohlédnout, jen pro jistotu. Snad jen spí. Cestou už mi není vůbec dobře, tušení budoucího, mám strach. Nespí. Uvnitř mého břicha je to jiné, jiný pocit. Jsem nervózní a bojím se, že mi řeknou, co už tuším.

Vaše miminko nežije! Doktor mi podává fotku, kterou právě udělal na ultrazvuku.

Hlavička leží na hrudníčku malého tělíčka a srdce nebije. Cítím, že jsem mimo, dívám se na doktora, ale nemůžu, nechci uvěřit.

Proč? Co se stalo? Co bude dál? Sděluji manželovi smutnou zprávu v čekárně. Je poslán domů a já hospitalizována. Jsem sama.

Porod byl velmi bolestivý, vyvolaný, trval celý den. Na jeho konci jsem cítila, jak rodím malé nožky, opírají se mi o stehna. Byl to můj poslední kontakt s ní. Pak sestra zatlačila na mé břicho a tělíčko vyšlo. Bylo ticho. Všichni na porodním sále mlčeli. Můžu ji vidět? Nebylo mi dovoleno se rozloučit. Je třeba ji odnést a mě uspat, kvůli porodu placenty, spěchá se. Ještě jméno, to kvůli úmrtnímu listu. To je změna, před pár dny jsme ještě byly spolu, povídala jsem ti…

Probouzím se na pokoji. Cítím se strašně sama. Během dne se mi obrátil život. Cítím obrovskou lítost, bolest. Proč, proč jsem to nezvládla zrovna já? Prý přetočený pupečník, nedostatek kyslíku a živin. Ale proč se to stalo nám a zrovna teď? Moje šestinedělí, regenerace mého těla i ducha šla velmi ztuha. Mléko teklo proudem, trvalo dva měsíce, než laktace ustala. Bolelo mě srdce a měla jsem pocit, že mi nikdo nemůže rozumět. Trvalo mi dva roky, než jsem se cítila lépe.

TOTO JE MOJE ZKUŠENOST,

kterou jsem prožila před dvaadvaceti lety. Co bych doporučila ženám, které se dostanou do podobné situace?

Není lehké radit, protože jsme každá jiná, jsme individualitami s vlastním životním příběhem a způsobem myšlení. Pokusím se nabídnout svůj pohled.

Nejdůležitější je umět přijmout fakt, že se událo něco, čemu zatím nerozumím, s čím nesouhlasím. Proto se prosím na sebe nezlobte a neobviňujte ani okolí.

Snažte se přijmout, co se vám děje a věřte, že v pravý čas budete znát důvod. Pokud to neuděláte, stále se obviňujete a zlobíte se na sebe, nejste schopna vykročit a uvidět jiné souvislosti, novou šanci. Jste v začarovaném kruhu a cítíte pouze bolest a ztrátu.

Je dobré věřit, že nikdy nejste sama. Můžete vyhledat pomoc zkušeného terapeuta, psychologa, léčitele. Sdružení Dlouhá cesta pomáhá ženám i celým rodinám vyrovnat se s takovou zkušeností. Dnes vím, že nic se neděje náhodou. Volíme si události, které nás učí být sami sebou. Někdy jsou to tvrdé lekce, abychom se probudili a začali žít vědoměji, následovali své srdce, svou duši.

I já jsem se mnohému naučila, vyhledala pro sebe pomoc, četla knihy a dávala si vše do souvislostí. Pracovala jsem na sobě, cvičila jógu, učila se relaxovat, meditovat a naslouchat svému tělu i nitru. Zjistila jsem o sobě, že si moc nevěřím a moje obavy a negace příliš nepomáhají šťastným koncům. Od základu jsem změnila svůj postoj. Změnila jsem své myšlení. Moje sklenice už byla napůl plná.

PO TŘECH LETECH SE NÁM NARODIL CHLAPEČEK.

Porod trval necelou hodinu. Přišel na svět v klidu a tichu, v přítmí a bez pláče. Jeho oči byly dokořán otevřené a potkaly se s mýma a tátovýma. Úžasný zážitek a pochopení, že díky proměně, kterou jsem si (ze začátku nedobrovolně) prošla, nabídla jsem se těhotenství i porodu z té lepší stránky.

S pochopením, že těhotenství je dar a být ženou je krásné. Že můžu být dobrou maminkou a mám k tomu všechny předpoklady. Že můžu odložit své obavy a staré zvyky a těšit se volně ze svého syna, kterého budu provázet na jeho cestě. Během dalších pěti let se nám narodili ještě dva zdraví kluci.

Naše nenarozená dcera mě naučila víc. Vážit si sebe, vztahu s mužem, naučila mě mít respekt k dětem a věřit své intuici, neřešit malichernosti. Je to už dvacet let a tak jí i sobě můžu s pochopením všech souvislostí poděkovat. A není jistě náhoda, že mne životní zkušenosti přivedly až k práci duly, kterou s pocitem radosti a naplnění již několik let vykonávám.