Příběh první - Proč právě já?

Nedělala jsem si hlavu s řečmi doktorů, kteří mě už od puberty strašili, že kvůli své vysoké váze, špatné hladině hormonů a prodělaném zánětu vaječníků budu mít s otěhotněním problémy. Však to znáte, oni toho doktoři napovídají a člověk je zdráv vždy jen do doby, než k některému přijde.... Každý měsíc jsem pečlivě hlídala datum měsíčků a snad pokaždé se konaly plané poplachy, kdy jsem po den zpožděné periodě šílela ráno v koupelně a snažila se silou vůle na test vytlačit tu druhou čárku. Najednou to ale bylo jiné... nepřišlo to už týden a já začala cítit, že se "něco děje". Když jsem se druhý den probudila, neměla jsem pochyb - do rána se mi prsy zvětšily o číslo, a byly velmi citlivé, a v podbříšku jsem cítila mírný tlak, a "něco", co se nedá popsat slovy. I když čárka na testu stále chyběla, "už jsem věděla své". Ze všeho nejtěžší bylo nic neprokecnout a tvářit se docela normálně, pokud to v takové situaci vůbec jde. Tohle prostě nesmím pokazit, protože krásnější dárek pod stromeček pro mou lásku bych si nemohla přát. Ještě rychle zaběhnout k doktorovi, abych se vyhnula trapasu planého poplachu pod stromečkem, a hurá shánět malinké bačkůrky, dudlík nebo jiný vhodný předmět do krabičky na tu slavnostní chvíli. Výsledky naštěstí vyšly ještě před Štědrým dnem, a i když hodnota HCG byla nízká, bylo to tam. Zatím to doktor přičetl krátké době těhotenství, a objednal mě mezi svátky na nové odběry. Ostatně v té době mi nějaké hodnoty hormonů nic neříkaly, natož aby ve mně dovedly vzbudit nějaké obavy.

Vánoce proběhly dle očekávání, bílé bačkůrky v růžové krabičce přišly na řadu jako poslední a ten pocit radosti, kdy jsem mohla přestat dělat tajemnou a radovat se s miláčkem, byl k nezaplacení. Kontrola mezi svátky ale moc velkou změnu nepřinesla, hladina stále nízká a další kontrola po Novém roce. To už ale šlo do tuhého, hodnota něco málo přes sto nevypadala dobře a tak jsem byla odeslána na Bulovku, prý ať si rozhodnou, jestli mi udělají jen nějaké testy nebo si mě nechají na pozorování. Když jsem tam jela, byla jsem ještě pořád v pohodě a nepočítala jsem s tím, že bych už ten den nespala doma. Omyl. Nechali si mě tam, vzali mi krev na HCG a uložili na postel a tím vše pro daný den skončilo. Pořád jsem si tam připadala zbytečně, ale věci nabraly rychlý spád. Druhý den jsem začala mít bolesti, které byly postupně silnější, až se pomalu nedaly vydržet. Šla jsem poprosit sestru do sesterny, aby mi dali něco na bolesti. Marně - prý si nemám vymýšlet, být citlivka, a že oni nejlíp vědí, co mají dělat, a mám si jít zpátky lehnout. Další hodiny svíjení se v posteli, bolesti, bezmoc, vztek. Cítila jsem, že své děťátko začínám ztrácet. Netrvalo dlouho a začala jsem krvácet. Nejprve slabé špinění rychle přešlo v masivní krvácení, velká kaluž v posteli pode mnou vypadala jako z hororového filmu, při postavení se mi po nohách řinuly potůčky krve a na záchodě ze mě lítaly kusy sraženin a tkání. Další bolesti, krev, beznaděj, zoufalství. Šla jsem do sesterny, aby mě doktor prohlédl a zkusili "něco udělat", že strašně krvácím. Na to se na mě znechuceně podívala sestra od stolu a něco žvíkajíc na mě vychrlila: "A co my s tím jako máme dělat? Tak si snad dejte mezi nohy vložku, ne?!" Nepopsatelný šok! Stála jsem v těch dveřích jako opařená a nevěděla, jestli se tomu smát, brečet nebo vraždit. Byla jsem ale tak ochromena nejen tím, co jsem prožívala, ale i tou reakcí, že jsem se nezmohla na jakýkoliv odpor. Rezignovaně jsem se došourala zpět do krvavé postele.

Když ale krvácení neustávalo a bylo mi čím dál hůř, rozhodla jsem se bojovat. Opět jsem došla za sestrou a důrazně si vyžádala, aby zavolala doktora a ten mě vyšetřil, a něco se mnou udělali. Její neochota a znechucenost by se dala krájet. Prý ho tedy zavolá, když tak vyvádím, a mám si na něj počkat v posteli. Přišel. Ale až po několika hodinách, asi kolem desáté večer. To už byla nejen (i navzdory vložkám) celá postel od krve, ale i můj polštář probrečený potoky slz hořkosti. Vyšetření proběhlo tak, že do mě v bolestech doktor vrazil na koze ruku (žádný ultrazvuk, odběry, nic) a v momentě prohlásil: "Nic tam nevidím, počkejte si na zítra, to uděláme odběry a zjistme, jestli jste to konečně potratila." Ano, "konečně". Opět jsem zůstala v šoku, protože jednání typu "ať už to z tebe konečně vypadne, ať nás neotravuješ" jsem skutečně nečekala. Noc jsem strávila v slzách a s vědomím, že maličký už asi nežije a že se nenašel nikdo, kdo by se s tím aspoň pokusil něco udělat. Ráno už jsem byla naprosto vyřízená po skoro probděné noci, plná žalu a zoufalství, a už mi začínalo být jedno, co se mnou bude dál. Ranní testy potvrdily prudký pokles HCG a tak jen doktoři suše a nezúčastněně prohlásili, že už jsem to potratila, a že teď musím jít na revizi dělohy. Že ani nevím, co to znamená, nikdo evidentně neřešil. Jen jedna jediná sestřička nebo snad paní doktorka, ani nevím, co jsem ji ten den viděla poprvé, se mě snažila utěšit, jednala mile a vysvětlila mi, co mě čeká. Těsně před vyšetřením ultrazvukem ze mě v bolestech vyjelo plodové vejce i se zbytky sraženin a vše skončilo s vložkou a ubrousky v odpadkovém koši vedle vyšetřovacího lůžka. Nikdo se tím nijak nevzrušoval. Tenhle pohled mě děsí dodnes ze všeho nejvíc. Pak už to jelo. Injekce, na vozík a cesta na sál. Hrnuly se mi po tvářích slzy jako hrachy, přála jsem si, abych se z té narkozy už nikdy neprobudila, aby se zhroutil celý svět, jako se právě zhroutil ten můj. V předsálí jsem už "výslech" zdravotníka typu na co jsem alergická, jak snáším narkozu a podobně skoro ani nevnímala; co jsem ale zaregistrovala, bylo jeho hrubé okřiknutí: "Co tu řvete, nebulte, nebo vám nezabere narkóza!" - no jeho rozkaz se evidentně minul účinkem, protože pláč až řev, který ve mně spustil, už nešel ničím zastavit. Ani nevím, jak jsem se dostala na kozu, pamatuji si už jen zelenou barvu operačního sálu, nad sebou velká světla, píchnutí do ruky.. a rozkaz: "A teď počítejte!" Snad jen smrt může být milosrdnější než ten nejhlubší spánek. "Jedna, dva, tři,čt y ř ...." Ticho. Tma.

"Halo, vzbuďte se, tak slyšíte!?" Nevím, kde jsem a proč mě smrt odmítla přijmout do své náruče. Naprosto tupý a života prázdný pocit. Snad se mi to vše jen zdá... Chodba, chlad, bouchnutí dveří od výtahu, postel. Ani bolest nevnímám. Nic už není. Prázdno. A opět milosrdný spánek.

Snad nejhorší den mého života. Ano, vím, tohle si říkám ze zvyku snad vždy, když mi není do zpěvu, ale tohle, to jsem si snad skutečně nezasloužila.

Proč právě JÁ? Vím, tyhle věci se stávají, občas se o tom dočteme na internetu nebo v novinách, někdy to zažijeme ve svém okolí u někoho známého, ale jen málokoho napadne, že by to mohl zažít jen on sám.

Vzhledem k "úžasné a ohleduplné péči" místního oddělení jsem se ihned po probrání dospávání z narkózy rozhodla na revers nemocnici opustit. Partner sice nebyl nejdřív nadšený, ale protože z průběžných zoufalých telefonátů a sms věděl, co se tam děje, a sám z toho neměl při mé návštěvě dobrý pocit, nakonec mě podpořil a rozhodl si mě odvézt domů. Pominu-li opět několika hodinové bolesti v sedě na chodbě při čekání na doktora, který by mi jako jediný mohl podepsat revers, nebylo už nic, čím by mi na světě někdo mohl ještě ublížit. Nakonec jsem se až doma z propouštěcí zprávy dozvěděla, že jsem prý údajně byla přijata až po potratu (i přesto, že ještě náběry druhého dne ráno vykazovaly vyšší hodnoty HCG než den předešlý, což znamená že děťátko ještě žilo!). Možná to udělali ze strachu, abych se nesnažila si na jejich "péči" stěžovat, protože jsem před odchodem prohlásila, že si budu stěžovat, že se ho nesnažili zachránit, a vůbec na celé jejich jednání se mnou. Samozřejmě na to už nebyla síla. Tu jsem v následujících dnech a týdnech potřebovala víc pro sebe než jí plýtvat na někoho, komu jsem já a život mého děťátka nestál ani za tu nejmenší pozornost. Bolest sice časem otupí, ale mysl nezapomene nikdy.

Po tom všem jsem se zlobila na celý svět, dávala to za vinu střídavě sobě, všem kolem sebe, i doktorům. Změnila jsem gynekologa, ne že bych ho z toho vynila, ale nechtěla jsem, aby mi docházení k němu to celé připomínalo znovu. Rozhodla jsme se již nikdy na gynekologicko-porodnické oddělení Bulovky nevstoupit (což jsem zatím dodržela a hodlám dodržet snad po celý zbytek života). Ne že bych jim i z dnešního pohledu a s odstupem dávala vinu za smrt mého maličkého - dnes vím, že by se ho ani nepodařilo zachránit, ať bych byla kdekoliv, ale vyním je z toho, jak se ke mně chovali a tak mi už i tak těžkou chvíli ještě zhoršovali svou bezohledností, hrubostí, arogancí a nepochopením. Když už ho nešlo zachránit, mohli se o to alespoň pokusit, ale NEUDĚLALI VŮBEC NIC. Když už by nemohli ani nic udělat, aby ho zachránili, měli mi aspoň snížit utrpení tím, že mi by mi dali něco proti tak silnému krvácení a něco na bolesti - ale to taky neudělali. A pokud by mi, třeba kůli plánované operaci, nemohli dát nic proti bolesti, mohli se alespoň ke mně chovat slušně, to by je nic nestálo, ale neuděli ani to. A tohle jim snad nikdy neodpustím a rozhodně nikdy nezapomenu. Nemluvím ze vzteku ani z nenávisti, ale z pozice poníženého, zraněného člověka, kterému lidská bezohlednost zbytečně ztížila už i tak tragické chvíle života.

Už je to přes tři roky a ta největší bolest pominula, ale na ty chvíle nikdy nezapomenu...

Bohužel, dobrý konec příběhu se zatím nekonal, po dalších třech letech snažení přišlo další, snad ještě větší zklamání... ale to až v dalším příběhu