Když první tání cestu sněhu zkříží

Máme za sebou už čtyři a půl měsíce zimního počasí - sníh napadl 1.listopadu a od té doby se prakticky udržel. Leden a únor se vyznamenaly mrazy mezi

–20 a –30 stupni, za které by se ani daleká Sibiř nemusela stydět. Nejhorší mrazy jsou sice za námi, ale v březnu a dubnu přicházejí veliké sněhové nadílky, takže začátek jara je ještě více než měsíc v nedohlednu.

Poslední dobou se už ale polední teplota často vyšplhala nad nulu a při pohledu na vodu kapající z rampouchů šlo věřit tomu, že jaro je vážně na někde cestě. Neumím si to racionálně zdůvodnit, ale jedno vzácné odpoledne, kdy jsem doma zůstala úplně sama, jsem si pustila trochu zaprášenou kazetu Brontosaurů. A přistihla jsem se, že zpívám z plných plic a vzpomínám a vzpomínám…

Vlastně všechno začalo tím, když jsem se v prvním ročníku gymnázia přihlásila do turistického kroužku. Přihlášku mi přinesl k podepsání kluk, který se představil jako “Bobr” a místo podání ruky mi “zalomil palec”. Zatímco s turistickým oddílem jsme prochodili křížem krážem překrásné slovenské hory (tenkrát ještě “naše”), Bobr mi ukázal tramping.

Nejsem historik a tak nemohu hodnotit, jak významnou roli trampské hnutí v Čechách sehrálo, v osmdesátých letech ale bylo relativně populární. Byl to svým způsobem jeden z protestů proti společnosti, nebo alespoň útěk od ní. Pro řadu lidí to znamenalo opravdu hodně, možná bez nadsázky i smysl života, já vzpomínám na několik hezkých let. Slova jako – osada, potlach, Sázava, Brdy, Svojšice mají pro mě stále ještě svoje kouzlo.Vzpomínám na obřad zapalování ohně, na nespočetné cesty vlakem, kdy obyčejně nechyběla kytara, na atmosféru county bálů, na tichá rána v lese.Trampská hymna Vlajka mi uvízla v paměti natolik, že když jsem po letech vedla skautský oddíl a u slavnostního ohně jsem měla začít zpívat skautskou hymnu, začala jsem úplně nevědomky: “Vše tone v snách…”.

Pro naše to tenkrát musel být šok. Představa, že pustím šestnáctiletou dceru na celý víkend někam do lesa s “kdo-ví-kým”, není příjemná (víc to chápu dneska, když už mám vlastní dceru). Ale jako ve všem ostatním mi celkem věřili a měli i snahu dozvědět se o toulání po lesích víc. Z peří, které mi babička drala do výbavy, mi maminka ušila spacák, na půdě jsme našli starý ledvinový pás na chladné noci a mohla jsem si objednat vysněné nejpohodlnější boty na světě -“farmářky”. Ne, nebyla jsem “dokonalý tramp” – místo zelené košile jsem nosila modrou, místo usárny obyčejný batoh a místo celty kus igelitu. Ale nikomu to moc nevadilo.

Po létech jsem pochopila, že vlastně není nutné vandrovat s šátkem kolem krku a s domovenkou na rameni, že ta pravá svoboda je v tom „hodit si batoh na záda a jít cestou necestou“. A za to jsem trampingu vděčná. Já vím, existuje spousta jiných cest, jak tohle objevit, ale tahle byla ta moje.

Paradoxně jsem se pak zamilovala do kluka, který hrál závodně tenis a nikdy nespal ve stanu natož po širým nebem. Naše první (a poslední) putování jen tak s batohem na zádech byl přechod Šumavy. Pavel dlouho vzpomínal na poštípané obličeje od komárů, na večeře v podobě ešusu s kolínky smíchanými s rybičkami z konzervy, na noc, kdy nás probudily dešťové kapky na obličeji, na puchýře přes celé chodidlo (zkrátka neměl na nohou farmářky). Naše svatební cesta byla veliké dilema – prochodit Vihorlat s batohem na zádech a nebo procestovat Řecko s pohodlím hotelů (mimochodem, Řecko vyhrálo a lhala bych, kdybych řekla, že jsem toho někdy zalitovala). Pak začaly přicházet děti a všechny naše další cesty zahrnovaly už střechu nad hlavou (nebo alespoň stan) a já se přiznávám, že bych ani neměla odvahu vydat se s nimi „jen tak“ s batohem na zádech. Trvalo to několik let, než kluci dorostli věku, kdy mají dost fyzických sil jít na pořádný výšlap (naší brzdou je teď už jen Terezka). To ale ještě neznamená, že budou ochotni na ten výšlap jít. Naše děti (ostatně jako každé děti v jejich věku) milují sice volný prostor - lesy, louky a kopce, ale mají jen jinou představu, jak s tím prostorem a svobodou naložit. Buď běží napřed tak, že se člověk bojí, že je ztratí, nebo je zaujme zajímavá kláda, z balvanu je překážková hráha, vymyslí nějakou hru, začnou sbírat kameny do sbírky…Znáte to. Z dlouhé trasy je pak kompromis. Slibujeme si s Pavlem, že si nejvíc cestování užijeme až v důchodu ( i když možná každý z nás má o tom trošku jinou představu).

Vlastně ani nevím, co se s trampingem v Čechách stalo. Po roce 1989 asi zmizel společný důvod protestu, písničkáři začali zpívat tak nějak jinak, řada kamarádů vrhla svoje síly na obnovující se skauting a naše generace teď vychovává vlastní děti. Kdo ví…

Moje maminka mi čas od času píše, že potkala Bobra ve měste, a nosí moje farmářky do lesa na houby, tatínek si opsal písničky z mých zpěvníků a zařadil je do svého kytarového repertoáru, a mají doma snad všechna CD, které kdy bratři Nedvědi vydali.

Já vím, nevrátím čas zpátky, a vlastně ani nechci. I kdybych se vrátila na známá místa se známými lidmi, bylo by všechno úplně jiné.To dnešní povídání je opravdu hodně nostalgické. Já si jen uvědomila, že bych chtěla zase jednou usínat s pohledem na hvězdy probleskující mezi větvemi stromů a probudit se cinkáním ešusu o kameny, jak se někdo snaží na ohni uvařit první ranní čaj. A možná, že teď v březnu nejsem sama, kdo na to myslí….