O pokladech za devatero horama

Musím se přiznat, že poslední dva týdny jsem si po večerech chodila číst vaše polosoukromé povídání na diskusi Náhradní rodina. A určitě jsem nebyla sama. Hezky se to totiž četlo. Já vím, zní to absurdně, ale je to tak. Kdyby se za slzy zklamání platilo, tak jste dneska asi milionářky, a přesto vaše povídání bylo plné humoru, velikých psů a optimismu. Držíte jedna druhou a ukazujete celému světu, že jen fňukáním si člověk nepomůže.

Chodila jsem se pak kouknout na ty svoje spící poklady a nejednou mi připadaly ještě pokladovější. Je to pěkně sobecké, když to tak řeknu, ale vážně jsem to tak cítila.

Přemýšlela jsem, jak Vás něčím povzbudit. Ne, nemám tříkilové miminkovský vonící uzlíčky na rozdávání ani nemám moc změnit všechny nesmyslné dlouhé čekací lhůty a nechci vám začít vyprávět historky o příbuzných a známých, které taky čekaly a čekaly, až se dočkaly příběhu se šťastným koncem, protože to zatím ještě nejsou vaše příběhy...

Často si víc vážíme věci, za které jsme museli bojovat a o kterých jsme dlouho jen snili, než těch, které nám samy spadly do klína. To není fráze, tak to zkrátka v životě chodí. Takže teď vím, že až se i v těch vašich příbězích bude psát šťastný konec, budete hrozně prima mámy. Budete malicherné problémy vidět opravdu jen jako maličké a naopak malé radosti budou mít velikost Sněžky. Mnohem víc než kdokoliv jiný si totiž budete uvědomovat, že je miliónkrát lepší mít doma ten svůj poklad se všemi jeho nedostatky, než ho nemít vůbec.

V pohádkách se často ty největší poklady nenacházely za humny, ale chodilo se pro ne přes devatero kopců a devatero řek. Hrozně moc bych vám všem přála alespoň sedmimílové boty na tu cestu...