Nudíte se doma na rizikovém těhotenství? Vdejte se! :o)

Svatbu jsme už někdy loni v létě plánovali na letošní jaro. Nestanovili jsme si žádné přesné datum, líbil se nám březen, je to první jarní měsíc, už bývá hezké počasí a působí na nás optimisticky. Když jsme zjistili, že je Schovánek na cestě, s termínem svatby jsme nijak nehýbali. Březen se nám stále ještě líbil a vdávat se s bříškem nepovažujeme ani jeden za ostudu.

Po novém roce jsem začala obtelefonovávat pražské radnice s dotazem, kdy nás mohou v březnu oddat. Vrhla jsem se do toho s nadšením a optimismem, vždyť o co jde, objednávat svatbu více než dva měsíce dopředu na libovolnou sobotu, že? Po několika málo telefonátech jsem zjistila, že je vše mnohem komplikovanější, než se mi na první pohled zdálo. Většina pražských oddacích síní oddává v pátek, některé i ve čtvrtek a jenom několik málo "extrémistů" oddává i v sobotu. A to jenom každou druhou nebo třetí sobotu v měsíci, některé fungují jenom liché týdny, jiné jenom sudé…. Když už jsem náhodou narazila na někoho, kdo v sobotu pracuje, tak měli objednací lhůtu půl roku dopředu a více (např. na Libeňském zámečku). Zato mi nabízeli termíny jako 15:30 ve čtvrtek, v 8:00 v pátek a podobné. Začínala jsem propadat beznaději, že nás nikdo neoddá, že se budu vdávat s mrňouskem na rukách, případně že se vezmeme až v době, kdy půjde Schovánek do školy :o)

Nakonec mě napadlo začít volat i na úřady mimopražské. Uspěla jsem hned napoprvé, v Roztokách u Prahy jsem narazila na velmi milou paní matrikářku, která mě ujistila, že samozřejmě oddávají v sobotu, není problém se objednat, nic není problém, vše si můžeme domluvit, jak chceme a bude to. Chvíli poté jsem ale zjistila, že mám neplatnou občanku a paní matrikářka mi vysvětlila, že nás v takovém případě neoddají. Poprosila jsem ji, ať je tak hodná a rezervuje nám termín svatby, že se určitě vzít chceme a že to neodvoláme, jen ať s námi počítá. Ten samý den jsem šla podat žádost o novou občanku s pocitem, že se vyřizuje měsíc, že se zase vše oddaluje kdovíkam a že je vše v pytli.

Podala jsem si žádost o nový občanský průkaz a opravdu sympatický a trpělivý pán u okénka mi vysvětlil, že mi novou občanku vydat nemůžou, protože mi chybí na papírech razítko od soudu. Popsal mi, kam si mám pro razítko jít, kdy mi ho tam dají, že to nic nestojí a dělá se to na počkání. Všechno mi pro jistotu zopakoval a já celou dobu stála u toho okénka jako hromádka neštěstí a přemýšlela, jestli budu brečet hned, nebo až za chvíli.

S pláčem jsem to vydržela až domů, kde jsem brečela a brečela Jirkovi na rameni. Mezi zoufalými vzlyky jsem mu vysvětlila, že se mi nic nestalo, nic mě nebolí, občanku si půjdu vyřídit zítra a dostanu ji do týdne. Jednoduše řečeno, že se nic neděje a jenom potřebuju brečet. Mno, normálně by mě taková situace na úřadě nejspíš naštvala, možná ani to ne. Zdá se, že co jsem těhotná, beru si některé věci víc k srdci. A víc brečím. Ale taky se častěji směju :o)

Ještě složitější, než výběr oddací síně se ukázal výběr šatů. No já vím, většina těhotných v pátém měsíci je sotva mírně obtloustlá :o), ale já měla i podle paní doktorky bříško hodně velké. K tomu jsem měla před otěhotněním konfekční velikost 34. Už v prvním svatebním salonu jsem zjistila, že přes bříško se vejdu do velikosti 42. Ta je mi ale přes prsa a v ramenou tak veliká, že mi padá. Nevadí, v Praze přece existuje svatební salon, který se specializuje na mateřské svatební šaty. Alespoň tak to inzerují ve Zlatých stránkách. Představovala jsem si, že budou mít plné stojany šatů těhotenského střihu, ze kterých si budu vybírat. Byla jsem dost nepříjemně překvapená. Nabídli mi sice několikatery šaty, bohužel většinou klasického střihu a ani do jedněch jsem se nevešla. Pokud jsem trvala na tom, že mi šaty nebudou padat z ramen a nebudou mi velké přes prsa, nezapnula jsem je přes bříško. Ani maličko nepřeháním, skutečně mi nepadly ani jedny.

Stále ještě jsem nepropadala zoufalství, v Praze je přece několik svatebních salonů, to by bylo, aby alespoň jeden neměl šaty na bříšku natolik nařasené, abych se do nich vešla. Ale návštěvy ve všech salonech probíhaly podle následujícího schématu:

"Dobrý den, máte šaty pro těhotnou nevěstu?"

"Jistě, jenom nám slečno ukažte bříško a něco vybereme."

Rozepnula jsem paleto a ukázala bříško s našim pětiměsíčním obříkem :o)

"No, tak to bude trošku problém, ale podíváme se, co bychom vám mohli nabídnout, aby se bříško pěkně schovalo"

"Ale já nechci bříško schovávat, nestydím se za to, že čekáme miminko"

Donesli jedny, dvoje, … patery šaty. Já si všechny vyzkoušela a do žádných se nevešla.

"A proč pořádáte svatbu na poslední chvíli? Kdybyste přišla dřív, nebyl by to problém."

"Jsem se v pátém měsíci…"

"No to je divný, zrovna včera (minulý týden, před čtrnácti dny.. apod.) tu byla slečna v pátém měsíci a skoro to na ní nebylo poznat, měla úplně maličké bříško."

Kupodivu jsem po této větě ani jednou nevypěnila, i když jsem párkrát měla namále :o) Pravděpodobně jsem jediná v Praze, která se vdává s velkým bříškem a nechce ho schovávat. Na prstech jedné ruky by se daly spočítat salony, kde jsem nebyla. Nakonec jsem se naštvala, obešla tři obchody s látkami, koupila si 4 metry saténu v holubiččí barvě a šaty jsem si ušila doma.

Ostatní zařizování kolem svatby proběhlo bez problémů. V den D jsme před polednem dorazili do Roztok na zámek a chvíli po poledni jsme byli manželé :o) Celý obřad byl moc pěkný, oddávající hezky mluvil, hudbu jsme si donesli sami. Slavnostní oběd a celodenní veselí se odehrávalo v jednom pražském klubu. Až do půlnoci jsme se dobře bavili, tancovali ostošest a bylo nám fajn. Jen jsem si všimla, že se zadýchávám mnohem dřív, než obvykle - přece jenom dýchám za dva :o)

Pohyby Schovánka jsem v těchto týdnech už dobře cítila, několikrát denně si zatančil čardáš, dokonce i Jirkovi se ho podařilo několikrát nachytat. A druhý den ráno po svatbě mě Schovánek vzbudil tím, jak moc kopal. Pravděpodobně se mu svatební veselí tak líbilo, že pokračoval v tanci i ráno :o)