Schovanka nebo Schovánek?

Při poslední návštěvě poradny, na přelomu 18. a 19. týdne se při měření a vážení ukázalo, že přibírám mírně podprůměrně (zatím cca 5 kg), ale bříško mi roste nadprůměrně. V grafech v těhotenské průkazce mám váhu pod čárou, rozměr bříška se ale dotýká horní hranice.

Paní doktorka mi dala žádanku na ultrazvukové vyšetření, které máme absolvovat kolem 20. týdne těhotenství a má vyloučit případné vývojové vady mrňouska. Nejblíž od domova máme Fakultní Thomayerovu nemocnici v Krči a Ústav péče o matku a dítě v Podolí.

Po mých zkušenostech s Krčí jsem si vybrala Podolí. Telefonicky jsem se objednala (lhůta 10 dní) na úterý mezi 10 a 11 hodinou. Přišli jsme cca v 10:30, čekárna byla plná maminek, a nějakou chvíli se nic nedělo. Dlouhou chvíli jsme si s Jirkou krátili na chodbě prohlížením fotek miminek z 3D ultrazvuku. Fotky byly jedinečné, miminka vypadala jak vyfocená foťákem na oranžovočerný film. Oba jsme se moc těšili, jak za chvíli uvidíme obličejíček Schovanky a představovali jsme, že se bude šklebit stejně roztomile jako miminka na fotkách.

Pak začaly fungovat obě ultrazvukové ordinace najednou, sestřičky vyvolávaly maminky jménem a postupovalo to docela rychle. Ordinace v Podolí nejsou přímo zařízeny na návštěvu tatínků při vyšetření (vždy se jedna maminka svléká a jedna obléká společně za plentou, za kterou vidíte ode dveří), ale sestřičky byly velmi ochotné a v obou ordinacích organizovaly střídání tak, aby se tatínci mohli přijít podívat na miminko a přitom neokukovali cizí maminky :o) Asi by to měla být samozřejmost, že se vyšetření může zůčastnit i tatínek, ale tohle byl úplně první UZ, u kterého směl být i Jirka.

V Podolí se nám dr. Mrázek věnoval, s Jirkou si u monitoru pěkně popovídali o tom, kde má Schovanka hlavičku, páteř, stehenní kost, srdíčko a další nezbytnosti. A nakonec se nás zeptal, jestli chceme vědět, co že to vlastně čekáme. Chtěli jsme to vědet, samozřejmě že ano. Pan doktor neřekl nic, pěkně natočil sondu a co myslíte? Měl ho tam! :o) Je to Schovánek! Jirka říkal, že i on laickým okem poznal chlapečka. Já sice neviděla nic, u monitoru byl pan doktor s Jirkou, ale v tomhle budu chlapům věřit, určitě poznají, co vidí :o)

A jedno úplně maličkaté rozčarování, v Podolí sice mají 3D ultrazvuk, který dělá fotečky miminek jako do rodinného alba, ale používají klasický 2D ultrazvuk. Jirkovi to nedalo a zeptal se pana doktora, proc nevyužívají techniku, kterou mají k dispozici.. Doktor vesele odvětil, že to běžně nedělají. A stejně vesele dodal: "Víte, ono je to nové a já to ještě ani neumím..."

Ještě jsme pana doktora poprosili o snímeček, dostali jsme hned dva z profilu. Nejdřív celého Schovánka a potom jenom hlavičku. Takže už víme, jaký má nosík a můžeme přemýšlet, po kom je :o)

Období mezi 18. a 20. týdnem těhotenství bych nazvala obdobím velkého růstu bříška. Už jsem nadobro vyrostla ze všeho "normálního" oblečení, ani ty nejširší lacláče, které jsem nosila, nedopnu. Pořád mám dojem, že Schovánek leží v pozoru, nožičkama se mi opírá o páteř a nataženýma ručičkama o pupík, aby měl dost místa. Nevadí, konečně nastal čas maminkovského oblečení. Hned v 18. týdnu jsem si ušila jedny šatičky, druhé velmi sympatické džínové jsem si koupila a dostala jsem od kamarádky těhotenské lacláče. Je to paráda, přesedlat ze škrtícího a všelijak omezujícího oblečení do něčeho pohodlného. Všechny tyhle věci vypadají velmi široké, mohly by mi vydržet až do konce těhotenství.

Pravděpodobně i nové oblečení přispělo k tomu, že se v těchto týdnech cítím jak znovuzrozená. Jsem plná energie a elánu, pořád mám chuť něco podnikat, někam chodit a něco dělat. Trošku se mírním, abych miminku nějak neublížila, ale záchvatům činorodosti neodolám. Tuhle jsem se ráno vzbudila s pocitem, že udělám něco skvělého pro vzhled našeho bytečku a rozhodla se, že umyju okna (tento nápad jsem měla naposledy asi před rokem... :o)). Pak jsem se trochu uklidnila a umyla jen jedno okno. Velké, panelákové, šroubovací a špinavé až k neprůhlednosti. Ale i po jednom okně jsem toho měla plné kecky, přece jenom se unavím dřív a rozhodně se nechci přepínat.

Dalším důsledkem mých přebytků energie je plavání. Paní doktorka mi sice plavání důrazně nedoporučila, zejména proto, že bych mohla ve sprchách nebo u bazénu uklouznout, spadnout a něco si udělat, ale uklouznout, spadnout a něco si udělat mohu doma ve sprše ještě o něco snadněji. Chodíme plavat všichni tři, já, Jirka i Schovánek do bazénu v Podolí. Zázemí bazénu je sice zašlé až běda, sprchy i záchodky vypadají ušmudlaně, ale pravidelně tam potkávám paní s hadrem nebo hadicí, jak čistí podlahy. Takže doufám, že alespoň základní hygienu tam dodržují a při troše štěstí nic nechytnem. Nejvíce mi v Podolí vyhovuje, že mají dva bazény, menší venkovní a větší krytý. Plaveme většinou dopoledne v krytém bazénu. Výhodou je, že je opravdu velký, plave se tam převážně na šířku, takže se lidé rozprostřou a nedochází ke kolizím. Dopoledne je plavání velmi klidné, chodí tam hodně důchodců, ti si klidně plavou ve své dráze a nehrozí, že by mi nečekaně skočili ze břehu na hlavu.

V diskusi tady na Rodině jsem si kdysi přečetla povzdechnutí některých nastávajících maminek, že na ně lidé v bazénu divně koukají a že jim to vadí. Asi mám štěstí, ale nevšimla jsem si, že by na mě někdo zíral a tvářil se, že maminky s bříškem do bazénu nepatří. Ano, jsem v Podolí výjimka, jinou s bříškem jsem ještě nepotkala, a je pravda, že si mě lidé víc prohlížejí. Aby ne, jak často vidíte těhotnou s velkým bříškem v plavkách? Ale nemám dojem, že by to byly odsuzující pohledy, spíš je to zvědavost. A ve sprchách jsem se setkala jen s příjemným chováním. Do Podolí chodí plavat fůra starších paní, jsou ke mě velmi pozorné, už několikrát mi uvolnily nejlepší sprchu, dokonce mi jednou půjčily šampón, umyly záda, popovídáme si o miminku a je to fajn :o)

Někdy ke konci 18. týdne jsem začala cítit první pohyby Schovánka. Nejdřív to byly úplně nesmělé pohyby, nebyla jsem si jistá, jestli je skutečně cítím, jestli to není jen nějaký pohyb vnitřností. Nejlépe bych to popsala jako malé, velmi jemné zaklepání něčeho uvnitř bříška. V 19. týdnu už byly pohyby jasnější, v bříšku jsem cítila klepání, když jsem si položila ruku na bříško, tak nebylo cítit skoro nic. Když mi položil ruku na bříško Jirka, Schovánek ztuhnul a ani se nehnul. Teď, ve 20. týdnu, Schovánek kope a kutá jako malý permoníček, je to naštěstí skřítek neposeda a proto se už i Jirkovi podařilo ho přistihnout. S prvními pohyby miminka jsem zažila jednu chvilkovou nepříjemnou příhodu. Byla jsem sama doma a když začal Schovánek kopat, položila jsem si ruce na bříško. V tom jsem ho ucítila pod rukama, jak se mi něco v bříšku pohlo a nejsem to já... na chvíli mě popadl záchvat paniky a odporu, že mám v břiše vetřelce, že se ve mně něco cizího hýbe, něco, co nemůžu ovlivnit. Byl to opravdu nepříjemný pocit, naštěstí trval jen chvilinku a nevrátil se, od té doby poslouchám a hladím našeho permoníčka ráda pokaždé, když se začne hýbat. Jak se zdá, i při té nejlepší teoretické přípravě mě těhotenství a miminko pořád může něčím překvapit :o)