Jen čtení před spaním nestačí

Pokud děti neobklopíme knihami a nebudeme jim sami čtenářským vzorem, nemůžeme čekat, že získají vztah ke knihám.

Budeme si povídat o čtenářské pregramotnosti. O co jde? Co tento termín znamená?

Jedná se o soubor postupně se rozvíjejících předpokladů pro čtení a psaní u dětí v době do šesti let věku, které respektují veškerá vývojová specifika daného období. Může to vyvolat dojem, že se snažíme děti naučit číst a psát, ale tak to není, jde o vytváření předpokladů pro čtenářskou gramotnost. Čtenářská pregramotnost tedy zahrnuje rozsáhlý komplex dovedností a kompetencí, které ovlivňují další gramotnosti. Čtenářskou pregramotnost chápeme v souvislosti s celoživotním učením, navazuje na ni potom počáteční čtenářská gramotnost, na ni pak čtenářská gramotnost a v dospělosti funkční gramotnost.

Rozvíjení čtenářské pregramotnosti jistě nespočívá jen v prohlížení knih, že? Co dalšího můžeme dětem nabízet?

Hodně záleží na rodičích a v mateřské škole na osobě pedagoga a také na vedení školy. Aby dítě mohlo projevovat zájem o knížky, o písmenka a o grafickou stránku věci, mělo by být obklopeno knihami, nejdůležitější je tedy podnětné čtenářské prostředí. Předpokladem je dobře vybavená dětská knihovna a to, že se doma na předčítání a čtení dbá a že mají děti doma mnoho knih. Pokud však děti nemají čtenářskou podporu v rodině, měla by to mateřská škola kompenzovat. Znamená to, že by se měla mateřská škola snažit obklopit děti knihami, časopisy a jiným čtivem s tématy, která je skutečně zajímají, a zároveň jim nechat možnost vybrat si knihu podle vlastního výběru.

Příkladem může být čtenářský koutek, místo, kde dětem může být předčítáno. Neměl by chybět prostor s knihami a časopisy uloženými v knihovničce, na poličkách nebo v přepravkách v počtu osm až deset knih na jedno dítě, a měly by to být knihy kvalitní. Knihovna by měla být odstupňována tak, aby na knížky dosáhly i ty nejmenší děti, a nahoře mohou být knížky pro pedagogy a knihy, které dětem obvykle nepůjčujeme, třeba encyklopedie. Mělo by to být místo pohodlné na prohlížení, předčítání a čtení, kde mohou být polštáře, pohovka, maňásci a další rekvizity. Chceme-li děti motivovat ke čtenářství a podpořit u nich potěšení z četby, měli bychom jim nabídnout také klid a vhodné místo ke čtení či prohlížení knih, možnost se „začíst“, ponořit se do příběhu a vychutnat si ho. Čtenářský koutek by měl být umístěn u okna, kde je dostatek světla. Součástí čtenářského koutku by měly být i další artefakty podporující předčtenářské dovednosti. Důležitý je i výběr knih. Pedagogové mají občas tendenci prosazovat klasické dětské knihy ve starších vydáních, což je jistě v pořádku, ale je dobré zařazovat i nové, kvalitní knihy s tématy, která děti zaujmou, vycházejí v inovované úpravě a ve formátu, který se dětem dobře drží.

Co dalšího můžeme udělat pro to, abychom podpořili vztah dětí ke knihám?

Čtenářský koutek je možné využít i k dalším činnostem, například můžeme zorganizovat „křeslo pro hosta“ a zvát prarodiče dětí, aby dětem předčítali. Podobně můžeme pozvat i obyvatele domovů pro seniory. Můžeme s dětmi hrát námětové hry na knihkupectví nebo na knihovnu. Setkala jsem se také s aktivitou „léčení knih“, kdy si děti hrály na lékaře. Jedno dítě vybíralo knihy, které jsou nějak „nemocné“, mají například potrhané stránky nebo obal, a děti pak knihy „léčily“, různě je hladily nebo opečovávaly. A pak si knih mnohem více vážily, šetrně s nimi zacházely. Děti si také mohou vytvořit vlastní knihu. Stávají se přitom autory, ilustrátory a grafiky, tvoří si přebal, vytvářejí příběh…

Motivovat děti k budoucímu čtenářství nestačí jen čtením před spaním, ale je důležité pracovat s knihou při řízených i polořízených činnostech, klást dětem při čtení vhodné otázky, vtáhnout je do procesu čtení; využívat příběhy k dalším doprovodným činnostem. Měli bychom si uvědomit, že bychom dětem neměli podsouvat odpovědi na naše otázky, ale být s nimi v dialogu.

U jak starých, respektive malých dětí již musíme myslet na budoucí čtení?

Ideálně od narození. Můžeme jim nabízet knížky-hračky, leporela, listovat si s nimi knihami, když nám sedí na klíně, číst jim, vyprávět, ukazovat jim ilustrace, obrázky, ale také to, jak se ke knihám chovat. Důležité je také to, abychom si my sami před dětmi četli. Některé výzkumy již mluví o prenatálním rozvoji čtenářské pregramotnosti – plod vnímá například to, co mu čtete, intonaci, barvu hlasu. Lékaři také doporučují předčítat či vyprávět příběhy nedonošeným dětem již v porodnici.

Například v Chorvatsku existuje již od roku 1996 projekt Book for babies – kniha pro miminka. Všechny novopečené maminky získají v porodnici sadu dětských knih pro miminka a batolata s metodikami pro rodiče, jak číst dětem a utvářet v nich vztah ke čtení, památeční knihu na fotografie miminka a průkazku do knihovny.

Do mateřských škol nyní chodí i děti, které zatím nedosáhly třetího roku života. Jaké činnosti může učitelka nabízet této věkové skupině?

Především je třeba na tyto děti mluvit, vyprávět jim příběhy. Rozhodně je dobré, aby i tyto děti byly obklopeny dostatečným množstvím vhodných knih, například leporely nebo „wimmelbuchy“, v překladu „hemžící se knihy“, kde není text, ale jen obrázky. Jeden zdařilý wimmelbuch od Rotraut Susanne Bernerové, jejž vydalo nakladatelství Paseka, obsahuje obrázkové příběhy Jaro, Léto, Podzim, Zima a Noc. V těchto knihách děti pokaždé najdou něco nového. Skvělé zkušenosti máme například s přeloženými knihami Petra Horáčka. Již těmto dětem má smysl vyprávět, předčítat, listovat knihami, povídat si nad fotkami a ilustracemi. Rozhodně se již v tomto věku učí porozumět konvencím, ke kterým patří orientace knihy, orientace na stránce, čtení zleva doprava atd.

Co dalšího patří k rozvoji vztahu ke čtení?

Dětem nemusíme jen předčítat, ale také vyprávět, můžeme knihy dramatizovat, využívat interaktivní čtení, tedy čtení, během kterého se učitel snaží o aktivní zapojení dětí. Charakteristické je pro ně používání doprovodných gest a pohybů. Například v okamžiku, kdy dítě vidí na stránce v knize velkého slona, může učitel roztáhnout ruce k označení „velký“, když mluví o velkém slonovi. Učitel by měl ovládnout strategie rutinního interaktivního čtení. Je vhodné vyzdvihovat spojitosti mezi obrázky a textem, vytváření pauz, aby dítě mohlo doplnit příběh, pokud pohádku slyšelo mnohokrát atd. Je vhodné používat přehnanou intonaci a přízvuk během čtení k vyzdvižení důležitých částí textu. Užitečné se jeví i to, pokud učitel rozvine herní aktivity na téma z knížek, které s dítětem sdílí, a mluví s ním o příbězích, které slyšelo. Tyto příběhy se dají vhodně zařadit i do společných denních aktivit.

Člověk si něco snadněji zapamatuje, je-li řeč doprovázena pohyby a dalšími zážitky. Proto se doporučuje zvláště v mateřské škole využívat četbu propojenou se zážitky, dramatizací, s využitím prstových maňásků nebo prstového divadla. Můžeme využít i loutky z ponožek či maňásky vlastní výroby, magnetické či loutkové divadlo. Důležité je klást důraz na tvořivý vztah dítěte k četbě, na způsob, jakým se ono samo stává spoluúčastníkem čteného.

A co starší děti v mateřské škole? Jak jim pomoci, aby se jejich čtenářská pregramotnost rozvíjela?

Možná je například práce s klíčovými obrázky, časovou a logickou posloupností obrázků – dějů, příběhů, událostí apod. Nabízí se také práce s ustálenými prvky, což jsou určitá očekávatelná opakování, která čtenáři potvrzují jeho čtenářskou zkušenost, pomáhají mu orientovat se, udržují souvislost mezi tím, co už zná, a tím novým, s čím se v četbě setkává. Ustálenost se projevuje na různých úrovních: u slov, vět, odstavců, v celkové kompozici, ale i ve vizuálních prvcích – ilustracích, grafickém zpracování, typu použitého písma atd.

Práci s knihou bychom měli prokládat doprovodnými aktivitami – pohybovými, výtvarnými apod. Přípravu v jeden den bychom neměli předimenzovat aktivitami s knihami. Je třeba volit „správné knihy“, tedy poskytovat texty přiměřeně náročné ve vztahu k vyspělosti dětí a jejich charakteristikám, zájmům apod. Musíme dát dětem možnost sdílet zážitky, myšlenky. A platí rovnice nadšený učitel = nadšené děti.

Je možné již v předškolním věku během činností, o nichž se bavíme, odhadnout, že by některé dítě mohlo mít například dyslexii?

V některých činnostech může pedagog tušit riziko dyslexie, ale diagnostika vždy patří do rukou odborníků.

Mnozí rodiče pro své dítě vyhledávají jiné než klasické mateřské školy, volí například lesní pedagogiku. Lze čtenářskou pregramotnost rozvíjet i v lese?

Rozhodně, číst si s dětmi nebo rozvíjet u nich čtenářskou pregramotnost nemusíte jen v budově mateřské školy ve čtenářském koutku. Písmena jsou všude kolem nás, a příběhy také. Děti mohou například tvořit svůj příběh, vyrobit si vlastní papír a poté z něj i knihu.

Další možností je projekt, v němž využíváme různé druhy knih, které se nám tematicky hodí. V projektu často dochází v činnostech k integraci čtenářské, matematické a přírodovědné pregramotnosti s dramatickými, pohybovými, hudebními a výtvarnými činnostmi. Projektová výuka učiteli umožňuje komplexní přístup k rozvoji gramotnosti. Projekty mají výhodu, že jsou pojaty komplexně a různorodost činností ovlivňuje celou osobnost dítěte. Učení formou projektů má pozitivní vliv na dítě vzhledem ke globálnímu vnímání světa v předškolním věku. Obsahy činností si lépe zapamatují a snadněji pochopí souvislosti. Myslím si, že hodně důležité je také ukazovat dětem svět v souvislostech. A propojení knih s životem je ideální příležitostí. Je důležité, aby děti pochopily, že se přes knihy mohou něčemu naučit.

Existují nějaké výzkumy, které se zabývají právě čtenářskou pregramotností?

Existuje celá řada výzkumů, které se zabývají tématy, jež bychom mohli zařadit pod čtenářskou pregramotnost. Mezinárodní výzkumy PIRLS a PISA například uvádí, že předčítání knih před zahájením povinné školní docházky má pozitivní vliv na školní výsledky žáků. Dále například existují mnohé výzkumy, které dokazují, že děti z rodin s vyšším socioekonomickým statusem mají doma více knih, častěji chodí do knihovny. Tyto děti také dosahují lepších výkonů ve fonematickém uvědomování, rozpoznávání a znalosti písmen, psaní slov, receptivním slovníku a gramatice. Mnohé výzkumy se zabývají vývojem jazyka a čtenářské gramotnosti a vlivem rodinného prostředí na utváření schopnosti číst a psát ve škole.

Existují také výzkumy, které se zabývají vizuálními texty a tím, jak je chápou děti. Ukazují, jak sofistikovanými čtenáři ilustrací jsou již malé děti, které například rozumějí různým stanoviskům, analyzují nálady, zprávy a emoce. Také si všímají, že teplé barvy signalizují mír, klid, lásku, studené třeba nebezpečí, znovuzrození nebo život. Umějí také dobře číst čáry a tahy. Šikmé tahy značí pohyb a bezpečí, špičaté a ostré čáry nebezpečí nebo bolest, klikaté a oblé čáry zase bezpečí a klid. Pokud je například postava, představme si třeba psa, namalována oblými křivkami, děti poznají, že se jedná o hodnou, dobrou postavu. Naopak kočka, která má naježené chlupy, tedy je znázorněna ostrými čarami, pro děti značí nebezpečí.

Souvisí čtenářská pregramotnost s dalšími gramotnostmi? Mám na mysli třeba matematickou…

Rozhodně. Nejen s tou matematickou, ale také například přírodovědnou, nebo třeba písařskou, jazykovou či mediální pregramotností, které se někdy samostatně vydělují. V mateřských školách tomu hodně napomáhá práce v projektech, možnost pracovat multidisciplinárně. Existuje například krásná kniha Hravouka z nakladatelství Běžíliška s podtitulem Přírodozpytecké vyprávění o myšce, kterou zájem o přírodu dovedl až k sepsání vlastní knihy o přírodě. Tato kniha ideálně propojuje čtenářskou gramotnost a pregramotnost s přírodovědnou.

Ale naprosto běžně a přirozeně dochází propojení s matematickou pregramotností, například necháme-li děti třídit knihy podle zadaného pravidla, případně je vybídneme, aby samy roztřídily knihy na základě libovolného klíče.

Může mít dítě, u něhož se nepodaří tyto schopnosti dostatečně rozvinout, nějaké obtíže ve škole?

Jak jsem již říkala, na čtenářskou pregramotnost navazuje gramotnost čtenářská. A ta je považována za základní gramotnost, která nejvíce koreluje s úspěšností v životě a na pracovním trhu. Děti, které čtou v raném školním věku, a pochopitelně i v pozdějším, jen tak pro radost, dosahují lepších čtenářských výsledků a lepšího porozumění čtenému.

Co je důležité pro to, aby děti získaly vztah ke čtení a knihám?

Domnívám se, že nejdůležitější je vzor dospělých – rodič, sourozenec, paní učitelka –, kteří čtou doma, ale také třeba venku, v dopravních prostředcích. Kteří nedrží v ruce jen mobilní telefon nebo tablet, ale dobrou knihu. Aby si děti uvědomily, že knihy jsou pro některé lidi důležité, ideálně pro ty, kterých si váží a vnímají je jako svůj vzor. Potom dítě samo knihu vyžaduje.

Předčítání knih je oblíbená aktivita zejména v anglicky mluvících zemích, v Nizozemsku, Finsku, Rusku a Německu, ale například díky kampani Celé Česko čte dětem je důležitost předčítání vnímána i u nás. Výzkumy jednoznačně ukazují, že předčítání knih před zahájením povinné školní docházky má ve všech sledovaných zemích pozitivní vliv na školní výsledky žáků. Čím častěji rodiče svým dětem v předškolním věku četli, tím lepších výsledků žáci dosáhli. S narůstajícím počtem hodin čtení rodičů roste i výsledek ve čtenářském testu jejich dětí. Je vhodné číst dětem nahlas náročnější knihy. Čtení lehce nad současnou úrovní slovní zásoby dítěte rozšiřuje jeho schopnost domyslet si význam. Brzy začne samo nová slova aktivně používat.

Důležitá je také podpora čtenářů-mužů. Zahraniční i domácí výzkumy ukazují, že chlapci čtou výrazně méně než dívky a že dětem čtou především matky. Nesmírně důležité je také sdílení zážitků a prožitků z četby – o radosti, ale také otázkách, které děti k četbě mají. Velký význam má i společné čtení knih jako rituál, který buduje citové vazby. V ČR je kladen malý důraz na čtení pro potěšení a radost. Děti málo motivujeme číst si jen tak, mají méně příležitostí volit si knihu podle vlastního výběru.

Výzkumy dokazují, že existuje významná souvislost mezi zájmem o čtení, čtenářskou gramotností a vzdělávacími výsledky žáků i dospělých. Potěšení z četby a vnitřní potřeba číst je jednoznačně předpokladem pro rozvíjení čtenářské gramotnosti. Někdy se ukazuje, že ještě lepší je vyprávět dětem příběh vlastními slovy, než ho dětem číst.

Pomoci mohou také knihovny, mateřská centra, semináře pro rodiče, literární kavárny, ve světě třeba i pediatři podporují rozvoj čtenářské pregramotnosti, zejména apelem na rodiče. Je samozřejmě důležité dětem nabízet vhodné knihy, kvalitní, o kterých víme, že by je mohly zaujmout svým tématem, zpracováním. Na druhou stranu bychom již od útlého dětství měli dětem nechat volnou ruku při výběru knih, protože například výzkum PIRLS 2011 ukázal, že žáci, kteří si vybírají knihy „náhodně“ nebo čtou knihu oblíbeného autora, dosahují lepších výsledků než ti, kterým knížky vybírají rodiče nebo ti, kteří čtou to, co jejich spolužáci.

Jaký máte vy sama vztah ke knihám? Co jste ráda četla jako malá?

Knihu miluji a pěstuji lásku ke knihám také u svého dnes sedmiměsíčního syna. Je odmalička obklopen knihami, stejně jako já, když jsem byla dítě. On má zatím nejraději svého jmenovce Františka Hrubína. Já jsem měla nejraději Karafiátovy Broučky a Heidi, děvčátko z hor. Zde jsem si později uvědomila, jak jsou důležité čtenářské rituály, emoční a fyzický kontakt s blízkou osobou, příjemné místo ke čtení apod. Broučky mi četl děda vždy, když přišel z práce, mohla jsem si mu sednout na klín tak, abych dobře viděla do knihy, a tak jsme si četli. Heidi, děvčátko z hor miluji zase proto, že je to silný příběh, a byla to kniha tatínkova dětství, tu mi zase četl on. A potom samozřejmě babiččiny pohádky vyprávěné před spaním. Když tak nad tím uvažuji, právě tyto pozitivní a citové zážitky se mi dnes spojují s nejoblíbenějšími knihami.

A protože věřím, že děti mají být obklopeny kvalitními knihami, a že má smysl třeba darovat knihy těm, kteří nemají možnost být jimi obklopeni, pravidelně přispívám na kampaně, jejichž účelem je např. darovat dětem jejich první knížku.