| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Rodiče obvykle přísahají, že milují všechny své děti stejně

 Celkem 33 názorů.
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 9:19:03)
....ale vzhledem k tomu, že ony nejsou stejné, nemiluji je stejně.
Starší dcera je mnohem uzavřenější, velice zodpovědná, ale někdy citově studená. Je povahově hodně blízká manželovi - také on si s ní lépe rozumí, než s "potrhlou" mladší dcerou. Tu on často nechápe a já jim musím "tlumočit" :-) .
S mladší dcerou jsme naladěné "na stejné struně" a kolikrát se na sebe jen podíváme a čteme si myšlenky.
NENÍ to o tom, že bych mladší dceru milovala více, jen s tou starší mám občas (často?) potíže komunikovat. Miluji ji velice, byla vytoužené dítě jako ta druhá (na první jsme čekali 6 let, na druhou 7 a je ze zkumavky), ale prostě je jiná než já.
 Kami 
  • 

Re: Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 9:37:47)
Mé děti jsou obě dvě jiné. Jsou od sebe téměř osm let. Nejde je milovat stejně. neříkám, míň či víc ale stejně. Syn téměř dvanáct let autista, ale miláček všech. Má velké charisma, kam přijde, vždy ho všichni milují. Je roztomilý, pěkný... ale autista. Má velmi dobré srdce, s každým naváže hned kontakt, proto je oblíbený. Dcera má čtyři roky, je zdravá, ale... Po tatínkovi velmi uzavřená, zamračená, vážná, nekomunikativní někdy až protivná. Syn si myslí, že miluji víc ji, okolí, že jeho. Miluji je oba dva moc, ale každého jinak. To se prostě nedá srovnat.
 Ropucha + 2 


Re: Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 9:40:24)
Ano, to je podle mě velmi přirozené, že rodič snadněji projevuje lásku k dítěti, které je mu povahově bližší a snadněji se mu s ním komunikuje, snadněji s ním vychází ... Ten vztah zkrátka funguje hladce.
Také miluji obě své děti stejně intenzivně, ale vztah mám s jedním hladký a bezproblémový, zatímco s druhým si musíme hledat k sobě cestu trochu obtížněji. Ale neznamená to méně lásky, jen složitější komunikaci, složitější cestu k porozumění.
 Kahlan+5 


Re: Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 13:52:45)
Tak ja to mam trochu jinak, protoze o neco malo tezsi komunikaci mam s dcerou, ktera je mi v mnohem podobna. Je mene komunikativni nez syn, casto se urazi a nastvava. Ja ji sice rozumim, protoze jako dite jsem se urazela take, ale neni to pro mne kvuli tomu nejak jednodussi. Starsi syn je otevreny, komunikuje, a prestoze je v mnohem spise po manzelovi, ze mne toho moc nema, nemam s nim sebemensi problem. Sice neustale odporuje, ale nikdy se neuzavira do sebe, nestavi kolem sebe zed, je ochotny nejen slyset a poslouchat, a hlavne se neurazi. I kdyz na nej nekdy zarvu, on se nastve, tak za par minut je po vsem, a jde si za mnou normalne popovidat. V tomhle je to proste pohoda. Zatim nejmladsi syn je pohodovy, uplne jiny nez starsi dva, ale vyjit se s nim da zcela bez problemu. Sice se obcas urazi, ale uplne jinak nez dcera, protoze i urazeny, stale stoji o kontakt a chce situaci vyresit. Dcera postavi mentalni neprostupnou zed a je tezke se k ni dostat. Nastesti to neni zas tak casto, vetsinu dobu je velmi pohodova, vstricna a spolupracujici. Ted cekam druhou dceru, tak uz jsem zvedava, s cim se budeme potykat u ni. Jinak mam rada vsechny stejne, ale chovam se ke kazdemu jinak, protoze jsou kazdy jiny. A to je v naprostem poradku.
 Horama 


Re: Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 11:47:53)
Vyjádřila bych to velmi podobně. Stejně jako v běžném životě s něčí povahou vyjdu lépe a u někoho mi totéž dá více práce, je to tak i s mými dětmi. Obě stejně je miluju v tom směru, že si pro obě přeju hezký život, nechci, aby se jim stalo něco špatného psychicky nebo fyzicky, nemůžu ani myslet na to, že bych jedno z nich ztratila, pro obě doufám v život s využitými příležitostmi, ve kterém budou spokojené. Ale nemůžu se k nim stejně chovat, když by to znamenalo diametrálně odlišné výsledky. A když nejsou stejně staré. A bohužel nemohu 100% garantovat, že se některá z holek nebude cítit dotčená, protože bude mít dojem, že ta druhá je milována více. (V ideálním případě budou mít ten pocit obě, že? ~n~)
 kreditka 


Re: Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 13:29:50)
~g~~g~~g~ Cítím to podobně u svých dětí - dcera uzavřená rozumí si spíš s tátou, syn je povahově bližší mě.... nicméně nedala bych ani jednoho ~s~~s~~s~
 x x 


Re: Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 16:08:27)
Já to mám zase tak, že nejstarší je celá po mě tak moc, až mě tím rozčiluje. ~o~~t~
 kreditka 


Re: Miluji své dcery obě.... 

(31.3.2014 20:41:04)
~t~
 Venavella 


ráda je mám stejně, ale... 

(31.3.2014 9:34:34)
Tomu nejstaršímu nerozumím, je to celej můj muž, úžasnej človíček, ale prostě na jiný vlně. Moc nechápu jeho reakce, ale ráda s ním trávím čas. Prostřední je moje alter ego:-) Je mi tak podobnej, vzteká se úplně jako já, má podobnej smysl pro humor a tak. No a mrňous je prostě mazlíček.
Je to něco jako prsty - ať se říznu do kterýhokoliv, tak to bolí stejně...
 withep 


Jsou věci,... 

(31.3.2014 9:39:55)
... které nelze kvantifikovat. Tohle je jedna z nich. Miluju každé své dítě "jinak", ale kvalitativně. A myslím si, že takhle to má většina rodičů.

Za mlada jsem nepřečetla, a teď už bych to nezvládla, Sofiinu volbu. Jak to dopadlo?
 Kami 
  • 

Re: Jsou věci,... 

(31.3.2014 9:53:30)
Sofie obětovala mladší holku, s tím, že si myslela, že se starší kluk zachrání. nezachránil se ani on. Vždy u toho brečím, protože mám obě děti ve stejném věku a nedokázala bych dát ani jednoho. :(
 Ropucha + 2 


Re: Jsou věci,... 

(31.3.2014 10:21:01)
Obětovala dceru? ~8~ ~n~
Já jsem to také nikdy nečetla (a nikdy číst nehodlám), teď se poprvé dozvídám, jak to dopadlo ~:(
Úchylné ... ~n~ Vůbec netuším, jak bych zareagovala já, několikrát jsem si to snažila představit a jen se mi udělalo zle, mám také staršího syna a mladší dceru a tohle je opravdu ta největší krutost, co by mi někdo mohl způsobit ~a~
 kami 
  • 

Re: Jsou věci,... 

(31.3.2014 10:26:18)
On nad ní stál esesák a ptal se jí, které dítě chce zachránit. Ale už to tak přesně nevím, viděla jsem to jednou a stačilo mi to. Ona teda řekla, ať si vezme tu malou a myslela si, že ten kluk má větší šanci se zachránit. Ale musela se rozhodnou během vteřiny. Pak v koncentráku dělala vše pro to, aby toho kluka zachránila, ale stejně se to nepodařilo. Už zase u toho brečím, jen to píšu :)
 Ropucha + 2 


Re: Jsou věci,... 

(31.3.2014 10:49:31)
kami, jojo, já vím, že to snad bylo někde "ve frontě" na plynovou komoru, kde musela ve vteřině rozhodnout, jestli půjdou všichni, nebo obětuje jedno dítě, aby zachránila druhé + sebe, prostě mimořádně důmyslná, odporná, krutá forma mučení, nikdy jsem ani nechtěla vědět, jak to dopadlo ...
 Horama 


Re: Jsou věci,... 

(31.3.2014 11:51:12)
Měla volbu určit jednoho nebo poslat na smrt obě. V tu chvíli člověk vybrat musí, ale té viny, která nebyla jeho, se asi nikdy v životě nezbaví. Celé to "konečné řešení" byla jedna velká zrůdnost.
 Markéta, kluci 12 a 5 
  • 

Re: Jsou věci,... 

(1.4.2014 8:38:04)
Podle mě nikdo neví, jak by se v takové situaci zachoval.
 Betina 


Re: Jsou věci,... 

(31.3.2014 12:33:31)
rozřazovali z transportu židy na smrt a židy do lágru Osvětim Treblinka a ona se
musela během několika vteřin rozhodnout :-( buď si vybere jedno z dětí nebo jdou obě na smrt, neměla čas a tak v té rychlosti zvolila na přežití syna
nikdy se nedozvěděla jak kde zahynul nebo zda náhodou nepřežil a nešel do německé rodiny, po válce už ho nikdy nenašla
to čím prošla a její volba z donucení bylo něco, s čím žít nedokázala ..........
 Yanull & 2 


Re: Jsou věci,... 

(31.3.2014 18:30:21)
Sofia myslím obetovala dcéru, ale syna tým nezachránila. Je aj film o zemetrasení v Japonsku, podľa skutočnej udalosti, kde takto matka tiež obetovala dcéru (tá to ale nejakým zázrakom prežila, bola svedkom jej rozhodnutia a potom "zmizla", s matkou sa stretla až v dospelosti). Presne na túto knihu a film myslím pri podobných otázkach - nedokázala by som sa rozhodnúť. Tá láska je zrejme kvalitatívne iná, pretože deti sú rozdielne, ale pokiaľ ide o intenzitu, necítim žiaden rozdiel (mám dvojčatá).
 Rebeka+2 


Re: Jsou věci,... 

(1.4.2014 8:19:40)
Přesně na Sofiinu volbu často myslím, když narazím na článek nebo debatu tohoto typu. Už jsem si to sama pro sebe rozhodla, kdyby to na mě nědo takto vybalil, snažila bych si nechat si u sebe to "slabší" dítě, tedy to, co má méně šancí se o sebe postarat úplně samo v případě, že by se to s ním vyvinulo nakonec dobře, s tím, že tomu "silnějšímu" bych věřila, že by v sobě našlo možnost mi odpustit. Ale fakt nevím, jestli bych si to takhle rozumově odůvodnila i v té náhlé kruté situaci. No ale opravdu věřím, že ta volba žádnou z nás nikdy nepotká!! :-)
 Mirka 
  • 

Re: Jsou věci,... 

(7.4.2014 5:36:51)
Už jsem nad tím přemýšlela vícekrát, ale ne v souvislosti s knížkou Sofiina volba, ale třeba i při cestování a myšlence na autonehodu. Kdyby mělo umřít jedno dítě, raději bych byla, kdyby obě. Máme dva syny ve věku 6 a 8 let a raději bych byla prázdná úplně a plná vzpomínek, než pokračovat dál v životě s jedním a bez jednoho.
 .Žaba 


Nechovám se ke všem stejně 

(1.4.2014 9:34:43)
Nechovám se ke všem svým dětem stejně, nerozděluji stejně svou pozornost, protože každé dítě má jiné nároky, a jiné potřeby. Snažím se v rámci možností potřeby naplnit, ale taky to nejde na 100%. Stejně si mysím, že od určitého věku nadměrná pozornost dítěti spíš škodí.

Ale zas je zajímavé pozorovat, jak se dětský kolektiv mění v závislosti od toho, které dítě v něm zrovna není. Utlučte mě klackem, ale když v něm u nás chybí jedno konkrétní dítě, tak je v kolektívu větší klid a pohoda. To ovšem nemusí neznamenat, že ho mám za to mín ráda… Po čase mi stejně začne chybět ten ruch...
 mmm 
  • 

Re: Nechovám se ke všem stejně 

(1.4.2014 11:21:18)
Nemiluji sve deti stejne, bohuzel, nesu si neco z detstvi a uz s tim mnoho nenadelam :-(
 cinnamon 


Re: Nechovám se ke všem stejně 

(1.4.2014 21:27:16)
Přesto myslím, že stojí za to o to usilovat. Ani moje matka nemiluje své děti stejně - a z pozice méně milovaného dítěte musím říct, že to dost bolí. Přestože vím, že i ona si cosi nese z dětství, a přestože mě žádala o to, abych to pochopila, nevím, jestli to kdy dokážu - chápu mechanismus, ale citově to nejsem schopná přijmout a odpustit. Máme dobré vztahy, udělala bych pro ni první poslední, ale někde to tam pořád je.~d~
 Jita111 


Re: Nechovám se ke všem stejně 

(2.4.2014 10:41:32)
Mám to se svou mámou stejně~:(. Asi proto se snažím k oběma chovat stejně, a milovat je stejně. Nevím, jak se mi to povede, nechtěla bych, aby se jednou cítili ukřivděně...
 Rha Mantakrea 
  • 

Re: Nechovám se ke všem stejně 

(5.4.2014 19:51:32)
A dokud to nezpracuješ, tak to tam bude. A schopný je člověk přesně na to k čemu se schopný rozhodne být. Odpustit. Tedy zbavit se břemene. Do břemeno neseš Ty sama a jen Ty sama ho můžeš zahodit.

V životě se nám vracejí stejné scénáře tak dlouho, dokud se sami nerozhodneme ten scénář přepsat. Rozpoznat, přijmout a uvědomit si. Pak se ty díry vyplní novými programy.
 cinnamon 


Re: Nechovám se ke všem stejně 

(7.4.2014 18:10:52)
Já na ta rychlá zpracování, efektivní a pokud možno jednorázové odkládání břemen a všeobjímající lásku moc nevěřím. Jsem přesvědčená, že těžkosti mají svůj smysl - a že má svůj smysl i to, že některé nás provázejí dlouho. Pokud se zamyslím nad svými vztahy, mí rodiče patří do poměrně úzké skupiny lidí, které opravdu miluji, a to, že mě něčím zranili, to nevylučuje, nakonec já jsem jim bezesporu taky ublížila některými svými kroky. Není v tom potřeba "vyrovnání účtu", je to jen zkušenost, která bolí. Nemám ambice mít vztahy naplněné jen bezvýhradnou láskou - víc mi vyhovuje akceptování obou stránek života i člověka - světlé i temné, protože je v sobě máme obě. ~d~
 Mirka 
  • 

Re: Nechovám se ke všem stejně 

(7.4.2014 5:52:09)
Taky jsem měla jedno raději. Díky výčitkám (vnitřním, mým), jsem se chovala tak, aby to vypadalo, že mám raději to nemilované. Pak mi babičky a tety začaly říkat opravdu, že můj miláček je to nemilované. Byla jsem svým způsobem ráda, že jsem tu (pro mě hrůzu) věc tak kvalitně zamaskovala. Pak jsem vyhledala odbornou pomoc a téměř po jedné hodině u ní se věci srovnaly. Byla to krásná úleva. Pak to přišlo ještě lehce jednou, tak jsem to vytáhla ještě jednou u psych. a byl klid. Už se to za ty čtyři roky nevrátilo.
 Gabi, 3 kluci 
  • 

Re: Nechovám se ke všem stejně 

(20.12.2014 20:57:24)
Bohužel, u nás v rodině (kluci 12,10 a 3 roky) je na tom opravdu nejhůře prostřední, se kterým nejsou žádné problémy (navíc povahově je celý já za mlada). Malý je ještě malý a potřebuje nás nejvíc. Nejstarší je od malička těžce nemocný a možná i proto zlostný, žárlivý a věčně nespokojený - zabere nejvíce času i energie... Když není doma, je pohoda a klid, ale jak je s ostatními, do pěti minut začnou hádky, rozladění, pak křik atd... Mám ráda všechny, ale mít ráda toho nejproblémovějšího mi dá nejvíc práce...
 Zdena 
  • 

Vztah s dětmi se mění 

(2.4.2014 12:25:02)
Když byly děti malé, měla jsem blíž k synovi, máme velmi podobnou povahu, jsme uzavřenější. Roli hrál i fakt, že byl prvorozený a všechno s ním bylo nové a poprvé. V pubertě mohla mít dcera pocit, že ji mám méně ráda, protože jsem na ni musela být přísnější. Když něco neudělal syn, řekl: "To jsi hodná, žes mi to připomněla.", zatímco dcera začala odmlouvat. Dnes může mít syn pocit, že mám dceru raději, protože s ní máme ty společné ženské zájmy, víc si povídáme. Nevím, jak lze lásku měřit. Ke každému se chovám jinak, ale ráda je mám stejně.
 Myss 


Úplně jiný vztah 

(5.4.2014 17:41:25)
Děti mám věkově hodně od sebe.První jsem měla mladá,nezralá na mateřství.Druhé přesně opačně.S tím prvním,přestože byl prvorozený prakticky nemáme vztah.Ani dobrý ani špatný.Žádný.Mladší je vymazlené dítě,se kterým se hodně potřebujem.
 Rha mantakrea 
  • 

Láska... Láska je stav bytí, ne vztah. 

(5.4.2014 19:42:48)
Jaka malá jsem přistoupila na hru mé maminky a poslouchala ji na slovo. Později jsem se jí vzepřela a šla si svojí vlastní cestou a moje maminka mi napsala. Vždycky jsem v tebe vkládala veškeré naděje, že se o mě postaráš a bratra jsem nenáviděla, protože mi připomínal tátu a ty mi uděláš tohle.
V dospělosti jsem si začala klást otázku, kdybych měla více dětí zda bych je měla všechny stejně ráda. Poté, co jsem si kladla otázku za otázkou si dnes mohu odpovědět ano. Přišla jsem totiž na to, že láska kterou každý hledáme v okolí se v okolí najít nedá, protože my sami jsme tou láskou. Začala jsem tedy více pozorovat a přestala jsem soudit a okolí sledovala jako film v televizi. Postupně ze mě opadávalo všechno, co mě kdy tížilo a když se podívám na druhé, vidím sebe. Pak jsem pozorovala dál a z jiného úhlu a říkala si já miluji a moc, ale co mi vadí na tomto člověku? Vadí mi na něm to, že mě neposlouchá. Aha, já neumím naslouchat sobě, druhým.A začala jsem to zpracovávat. A tak dále, a tak dále. přišla jsem na to, že naše ego s námi někdy pěkně točí a soudí a posuzuje a proto pak děláme to, co děláme a vybereme si svého miláčka. když se staneme pozorovatel a to, co nosíme na krku začneme používat, kde máme, přestaneme srovnávat, soudit a zjistíme, že láska je v nás samých a že milujeme všechny a bezpodmínečně a nikoho méně a nikoho více. Pokud mám nějaké otázky, zklidním se, ustálím se ve vlastním středu a pak si dávám odpovědi. Nehledám odpovědi z venku, ale jdu si pro ně do sebe. Láska je totiž stav bytí a ne vztah. Takže dnes miluji - sebe a když sebe, tak všechny a bez rozdílu a většinou je to tak, že kdo chce, tak se se mnou baví a kdo nechce, tak ode mě utíká pryč. Miluji - milovat. V ničem jiném to není, než se skamarádit s egem, shazovat ze sebe slupky a umět našeho drahého egouška zaměstnat, aby nám byl v našem životě platný a k užitku ne na bolehlav a plkání o druhých lidech, a srovnávání a posuzování. Když jsem se jednou ptala na to, jak vlsatně využívat to, co nosíme na krku, tedy hlavu, přišla mi odpověď mého vyššího já: "Nemyli a budeš vědět a když už budeš vědět, tak i to, kdy a jak myslet." <3
 Mirka 
  • 

Re: Láska... Láska je stav bytí, ne vztah. 

(7.4.2014 5:41:01)
Chudák tvoje máma, jakej vnitřní život žila.. Přeju, ať nežiješ jen pravej opak jejího.
 Sadalsuud 


láska není výchova ani péče... 

(6.4.2014 12:15:14)
Ano, miluju všechny své tři syny stejně. Přísahám :-)
Miluju je stejně intenzivně, stejně bezpodmínečně. Autorka zaměňuje lásku s výchovou, resp. způsobem výchovy, a s péčí. Každý můj syn je pochopitelně úplně jiný. Každý přišel na svět úplně odlišným způsobem, každý má jinou povahu, jiné potřeby, jiné reakce... Proto na každého z nich reaguju jinak, jinak ho vychovávám. Na každého totiž platí něco jiného. Jeden potřebuje neustálý kontakt, druhý je raději sám s knížkou, třetí neposedí ani na židli, ani na klíně. Jeden poslechne napoprvé, druhý po dobrém ani po zlém - až na zařvání, třetí mě vytrvale ignoruje. A mohla bych pokračovat do nekonečna... nic z toho nemá vliv na skutečnost, že bych je nevyměnila za nic na světě a že bych si mezi nimi nedokázala vybrat "toho nejmilovanějšího". Vybrala bych nejklidnějšího, nejpohyblivějšího, nejtulivějšího, nejžravějšího, nejsamostatnějšího... jejich vlastnosti a povahy nemají co dělat s mou láskou. Ano, ke každému z nich mám jiný vztah, protože každý se narodil v jiném období mého života a jako se měním já a nabývám zkušeností, mění se i mé výchovné metody, priority, míra péče. Nechápu, co to má podle autorky společného s mou láskou k nim. A přísahám, že vím, že kdybychom mezi sebe přijali i dítě cizí, milovala bych ho úplně stejně ~;)

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.