| Simona 30, syn 7 let | •
 |
(22.8.2002 12:41:10)
Děkuji za článek o poporodní depresi. Sama jsem zažila tu nejhorší formu, která je popisována jako laktační psychóza, i když já sama jsem to v době, kdy mne postihla, vůbec nechápala. Nikdy předtím jsem neměla psychiatrické potíže. Po návratu z porodnice u mne nastaly psychické komplikace, které však pozorovali pouze moji nejbližší. Já jsem žila v přesvědčení, že všechno co dělám (např. umývání oken ve čtyři hodiny ráno apod.)je normální. Jediné, co mi bylo divné, že jako bych pořád slyšela v hlavě pláč dětí, tak jako v porodnici. Rozvinulo se to tak, že jsem skončila na psychiatrické klinice. Dodnes si říkám, proč to muselo postihnout právě mě. Na miminko jsem se těšila jako každá nastávající maminka. Asi jsem ze začátku přeceňovala fyzické síly a málo jsem odpočívala už v porodnici. Ale ono bylo těžké odpočívat, když jsem byla na vše sama. Přístup sester byl ne zrovna přívětivý. Když jsem se obrátila o pomoc či radu, bylo mi řečeno, že jsem na "roomingu" proto, abych se starala, takže jsem po dobu pobytu v porodnici prakticky vůbec nespala a žila ve strachu. Strašně mě teď zpětně mrzí, že jsem syna nemohla kojit a dodnes, když vidím kamarádky, které kojí, je mi do breku. Říkám si, že to byla asi jakási daň za naprosto bezproblémové a šťastné těhotenství. Mám však velký strach mít druhé dítě.
Už bych se snad smířila i s tím, že bych stejně nemohla kojit, ale mám obavy, aby se to neopakovalo. Už kvůli manželovi a rodičům, kteří si prožili svoje. Maminka se mi o kluka šest týdnů starala, chodila do práce na odpolední směny a to vše se strachem, jestli se vůbec dám dohromady. Nechci, aby to museli prožívat znovu, i když bych strašně chtěla mít ještě holčičku.
Ale mám fantastického kluka, a co by za to někteří dali.
|
| irena (Míša5/00+Maruš3/03) | 
|
(24.8.2002 13:17:08)
Milá SImčo, a já díky za reakci. Víš, jsem v trochu podobné situaci - taky se trochu bojím "aby se to neopakovalo" - s tím rozdílem, že už další mimi čekám (v březnu). Je to hodně zvláštní - strašně moc se na to malé těším (i na porod-kde si doufám prosadit svoje nebo ještě lépe dojet do Vrchlabí:-) a taky na kojení, z jehož rychlého ukončení - možná i trochu zbytečného(?) jsem se dodnes úplně nevzpamatovala. Na druhou stranu mám ale obavy, jak to budeme všechno zvládat - zároveň přestavujeme domeček /což snad do zimy bude/, muž dělá na jaře zkoušky a já mám pořád problémy se spaním :-((
Strašně se za to stydím, ale mám problém usnout s Miškou v jedné místnosti (až se malé narodí, budou jí bez 2,5měs. 3 roky)... Říkám si, že jsem možná nezodpovědná. Na druhou stranu, kdybych čekala ještě další roky, nemuselo by to být lepší... Sama jsem jedináček, takže bych nerada, aby totéž "postihlo" i moje dítě. Od Míšiných asi 4 měsíců chodím k psychologovi, což trochu pomáhá. Osobně hodně doporučuju jógu (záleží ovšem, kdo jí učí) - jako prevenci psychických obtíží, pobyt v přírodě a všechny možné sporty.
Laktační psychózu, o níž píšeš, měla moje mamka po mém narození. To nás jistě obě dvě dost ovlivnilo, proto moje žadonění o sourozence nebylo nikdy vyslyšeno, máma se bála... Dnes už to chápu, jen možná je zbytečné se tolik bát. Je nutné asi počítat s tím, že se to bohužel může opakovat. Včas nasadit případně nějaké léky (mělo by to snad jít i ambulantně - jak píše Ilona - pokud by byl k dispozici další člen rodiny coby "pomocník-ošetřovatel"). Otázka kojení je pak závislá na druhu léků. Třeba Haloperidol nepřestupuje do mléka (je to neuroleptikum - ale nevím, zda se ordinuje při lakt.psy.). Nevím, jak to je dnes, ale bohužel u těchto stavů vždy byla požadována zástava laktace (je otázka, zda to je opravdu vždycky nutné...).
Z porodnice mám podobné zážitky. Porodníci milí, jen trochu moc hrrr - hned mi malou odnesli pryč, nestihly jsme se přivítat... A strašně nepříjemné dětské sestry. Byla jsem po porodu v děsné euforii (jakož i více dní potom) - ale hrozně mě vzalo, že mi malou na několik hodin sebrali, když celé moje JÁ toužilo být s ní a mazlit se s ní... Nemohla jsem prakticky vůbec spát, jak jsem psala, a ten polovojenský režim... Bohužel to se v naší porodnici moc nezměnilo. Je to obtěžující i pro psychicky stabilní matky, ačkoliv to třeba přežijí v relativním "zdraví"...
No nic, musíme to zvládnout dle svých možností. Přeju Ti, aby ses správně rozhodla (taky už se snažím si teď domluvit a "posichrovat" různé pomocníky a hlídače - snad to trochu pomůže:o)). Pokud je rodina oporou a je na vše předem připravená, je to hned lepší /já jsem maminku zatím připravovala jen na dálku - doufám, že se nám to časem podaří i osobně a že už se tolik nebojí/. Takže Ti přeju jednou krásnou holčičku anebo dalšího fantastického kluka ;o)))
Ester.
|
| Stefinka | 
|
(25.8.2002 17:13:46)
Ahoj Ester a další holky, co máte větší či menší problémy s psychikou. Mně moc pomohla Bachova květová terapie. Koukněte se na www.bachovy-esence.cz. Pražské holky a blíže to budou mít jednodušší. Kdo je příliš daleko od Prahy a má velkou potřebu řešit svou psychiku, může mi napsat. Stefinka
|
| irena (Míša5/00+Maruš3/03) |
|
(26.8.2002 13:36:16)
Stefi, dík, ale tohle jsem zkoušela (no možná trochu pozdě - až když byla depka 4měsíce dost rozběhlá...) - nepomohlo to ani trošku.
Potom jsem to zkoušela později ještě nějakou dobu (i na dítěti a psovi:-)) a celkem jsem měla dojem, že to funguje. Je to prima na nějaké nepříliš vážné stavy, ale když je průser velký, tak tohleto je možná příliš jemná metoda....
|
| Stefinka |
|
(31.8.2002 8:42:07)
Dá se pracovat daleko před porodem už se strachem z porodu a dají se vzít bachovky s sebou do porodnice přímo k porodu a potom během hospitalizace. Samozřejmě na každou situaci trochu jiné. Mám s tím osobní dobré zkušenosti. Důležitý je také ten, který bachovky míchá, protože musí zkušený a být v osobním kontaktu, dělá je dotyčnému na míru. Potom mohou dramaticky vylepšit stav. Koupení lahvičky z druhé ruky, což jsem taky zažila, je ošemetné. Nemusí ti sedět a pak mnoho parády nenadělá. U nás jsou též "terapeuti", kteří tvrdí, že dělají Bachovu terapii, ale ze svých esencí. Netvrdím, že to nefunguje, nemám s tím osobní zkušenosti, ale Bachova terapie to potom není.
|
| Míla | •
|
(1.9.2002 21:50:44)
Já bych řekla, že Bachovy esence "z druhé ruky" nemohou být, protože i v první knížce, kterou jsem o těchto esencích četla byl návod na jejich výrobu. V každém státě je vyrábí několik výrobců. V ČR určitě jdou vyrobit taky.
|
|
| irena (Míša5/00+Maruš3/03) |
|
(1.9.2002 22:12:41)
Ahoj Stefi,
no tak tady to máme zařízeno tak, že si každý vybírá a vymýšlí kombinace květů sám, a dotyčný člověk to jen míchá na přání (v případě nevhodné kombinace na to upozorní atd.). Je to ale možné s ním i konzultovat.
Osobně jsem se poprvé asi tak před 5 či více lety setkala s knížkou Bachova květová terapie od nějaké paní (něm. tarapeutka) - přišlo mi to zajímavé, ale v praxi jsem to na sobě vyzkoušela až v tom roce 2000. Je samozřejmě možné, že to nějaké účinky tehdy mělo, jen v mém vyhroceném stavu už to nebylo moc poznat. Poprvé mi míchal směsku 6 květů pán sám (má zdroj z Bachova centra v Anglii), napodruhé jsem si už vybírala sama dle knížky a letáků... Je ale fakt, že člověk sám sebe vnímá zkresleně a může se proto seknout, a to i víc, než třeba u kamarádů či členů rodiny. Podle výsledků je ale možné to časem korigovat, měla jsem dojem, že později už se mi vybíralo snáze. Nicméně účinek květů považuji za poměrně jemný...
Strach před porodem jsem ani moc neměla - spíš jsem byla zvědavá a neuměla jsem si to představit. Teď musím přiznat, že se trochu bojím, jak se bude vyvíjet moje psýcha po porodu...
Zdárný průběh a zvládnutí bolestí nepovažuji za úplnou samozřejmost, ale mám stejně dojem, že to všechno půjde dobře. Toho se nebojím.
Kdyžtak mi ještě můžeš více napsat o Bachovkách v těhotenství a porodnici, jestli se Ti bude chtít - třeba i které konkrétně Ti pomohly (můžeš i na mejl)
pá, Ester.
|
|
| Jana -dcerka Maruška 12let | •
|
(24.6.2008 8:22:57)
Ahojte maminky.Musím reagovat na vaše zkušenosti z poporodní depresí,nebo laktační psychozou.Sama jsem si to prožila a musím souhlasit,bylo to peklo na zemi!Problém u mě začal 14dní po porodu a musím zdůraznit,že jsem se na malou moc těšila a připravovala se celé těhotenství poctivě.nezapomenu na první okamžiky po porodu,na její tvářičku,na pocity štěstí a radosti,ale potom se to všechno zhroutilo a začala jsem se bát o její zdraví...Pořád jsem se dívala jestli dýchá a měla větší a větší strach,že se jí něco stane.Ptala jsem se sama sebe,kdo by jí ublížil?A vnutila jsem si myšlenku,třeba já???Od té chvíle jsem se začala bát sama sebe a cítila se jako zrůda odporná!!!Až pan doktor mě vyvedl z omylu,po půl roce trápení mi řekl jako odborník,že jsem prodělala poporodní deprese a formou povídání a bez léků mi vrátil sebedůvěru..Mám dnes 12tiletou dceru,je to šikulka a mám jí moc ráda.Chtela bych ještě mimčo,ale bojím se,že se to vrátí.Myslím si,že tyto deprese se mohou vrátit kdykoliv,když přeteče pohár.....PROTO MAMINKY,BUDTE V POHODĚ A NENECHTE NA SEBE SPADNOUT STRES..HODNĚ SPĚTE,já tenkrát moc nespala,PAPEJTE,zdravě A KDYŽ BY PŘIŠEL PROBLÉM,NEČEKEJTE NA NIC A VYHLEDEJTE LÉKAŘE,NEJSTE V TOM SAMY!!!
|
|
|
|
|
|
| Ajanika |
|
(5.9.2002 21:45:05)
Simčo i já můžu říct,že to mám za sebou! To na co jsem se nejvíc těšila ,je dodnes moje noční můra! Nevěřila bych tomu,že ačkoliv děláš všechno pro to,abys měla miminko,nakonec je všechno jinak. Dnes je dvojčatům 7 měsíců a já bych za ně pokud možno dýchala i když předtím jsem byla schopná je zabít! díky bohu za psychiatry a jejich léky.
|
| Simona | •
|
(6.9.2002 7:49:18)
Aneli,
dík za reakci. NIKOMU nepřeju prožít to, co jsem zažila já, ale každá zmínka o podobném "osudu" někoho jiného mne aspoň potvrzuje, že nejsem jediná na světě. Věř mi, že 7 měsíců je zatím krátká doba. Já, s odstupem 7 let už vím, že se to časem postupně "vytrácí", i když pořád tam něco je. Tenkrát mi trvalo 6 týdnů, než jsem se dostala z nejhoršího a byla jsem pak ještě rok na práškách. Máš výhodu v tom, že máš už dvě děti, i když vím, že takhle najednou je to makačka. Nemusíš ale jako já řešit, jestli do toho jít znovu.
Přeju všem hodně zdraví a krásnou podzimní pohodu. Simča.
|
|
|
| Jana | •
|
(7.11.2004 18:02:05)
Milá Simono, přečetla jsem si tvůj článek "Mám to za sebou" je z roku 2002. Dnes píšeme už rok 2004, ale nedá mi to musím ti na tento článek odpovědět, protože něco podobného, co popisuješ ( řekla bych úplně stejného ), jsem po prvním porodu dcery prožila. Bylo to něco hrozného, co se nedá slovy popsat a jenom ten, kdo něco podobného zažil, tak pochopí. Také jsem se setkala s ne přiliš citlivým přístupem v porodnici až na jednu sestřičku, která mi před odchodem domů řekla, abych si zapamatovala, že po druhé to takovéhle určitě nebude. Doma mi v péči o dceru pomohla maminka bez její pomoci, bych nebyla schopná se o dítě postarat. Po čtyřech letech jsem znovu otěhotněla a pořád si připomínala větu sestřičky, na kterou stále vzpomínám i když je to už 23 let. Druhý porod proběhl, tak že jsem hned po narození druhé dcery pocítila to, co jsem znala jenom z různých vyprávění, pocítila jsem štěstí, radost, velikou euforii, kterou jsem dosud nepoznala. Po druhém porodu jsem byla psychicky úplně v pořádku. O laktační psychoze jsem si mnoho přečetla, měla jsem bezproblémové těhotenství, žádné dědičné dispozice k této nemoci, takže jsem si často říkala, jakto že se právě u mě objevila. Tobě bych Simono chtěla tímto článkem říci, že můžeš druhé dítě určitě klidně mít, že to podruhé určitě takové nebude.
|
|
| Petra Svobodová | •
|
(28.11.2005 18:57:19)
....Osobně doporučuji, aby v tomto období maminka ze sebe "všechno vydala ven": když chce plakat, ať pláče, když má pocit, že se chce vztekat, ať se vzteká ...
Ok, když už se chce vyvstekat, tak ať jde někam, kde nemá dítě u sebe. Na tom dítěti to zanechává následky, a ne příliš malé.
|
| Veronika, sestra | •
|
(9.12.2005 12:00:36)
Ahoj, ja sice nejsem cerstva maminka, ale moje setricka porodila pred cca 3 tydny chlapecka Stepanka. Minuly vikend (tyden po tom, kdy se Market vratila z porodnice), jsme si s mamkou vsimly, ze se s ni neco deje.Kdyz se vratila z porodnice, byla v poradku (vesela). Jen se zminovala o tom, ze si nic nepamatuje a vse si musi psat na papirky. Nebudu radeji popisovat, co vse se ten vikend delo, ale v nedeli jsme Market odvezli na psychiatrii, kde ji take hospitalizovali (samozrejme bez syna, o ktereho se ted stara maminka se sestrinym pritelem). Samozrejme okamzite musela prestat kojit. Proc vam vlastne pisu. Vim, ze se ji v hlave nahromadilo az moc veci, ktere nedokazala vstrebat. Chtela byt na vse sama. Chtela byt dokonala mama. Pred porodem si precetla vsechno mozne a byla velice pripravena (je to prvorodicka). Porod probehl skvele, trval asi jen hodinu. Stepanek je zdravy a hodny. Kojit se sestra naucila taky rychle. (to jen na uvod) Po par dnech doma, sestra prestavala vnimat realitu - ale jenom chvilemi. Pripada mi, ze ztratila kratkodobou pamet (rodne cislo si pamatuje, ale treba si mysli, ze je 13. prosince). K synovi se nastesti chovala v pohode (spise mne pripadalo, ze se na nej zacala hodne upinat a vytvaret si s nim vlastni svet do ktereho nechce nikoho vpustit). Vsichni mi rikaji, ze jsme to rozpoznali vcas a ze je dobre, ze jsme ji odvezli na psychiatrii (sestra souhlasila s hospitalizaci). Taky prestala mluvit a odpoved na otazku ji trva treba 5 minut. Osetrujici pani doktorka nam rekla, ze ma nejspis deprese + asi halucinace (slysiny). Market je na psychiatrii teprve 5 dnu, takze zatim nikdo nic moc nevi, porotoze to je na dlouho a doktorka s ni kazdy den mluvi a snazi se prijit na pricinu. Mamka si mysleli, ze budou za sestrou jezdit i s miminkem kazdy den, ale sestra to pry nezvlada, takze tam ted kazdy den jezdi jen po jednom (mamka, pritel). Ja ted jedu na vikend domu, takze pojedu za ni ja. Vim, ze to bude beh na dlouhou trat. Jen mi poradte, zacinam mit strach o maminku, protoze ta je na tom opravdu spatne. Je vlastne na materske za setru (Stepanek je nastesti hodny a moc nebreci). Bojim se, aby mi nezkolabovala jeste maminka. Bydlim pres tyden v PHA a domu jezdim tak 1x za 14 dnu. ted se samozrejme budu snazit byt doma jak jen to pujde. O sestru mam take strach, ale doufam, ze je o ni dobre postarano, Zitra za ni jedu poprve a moc se bojim, ale musim byt silna, protoze vim, ze to vsichni potrebuji. Ja sama dite nemam a proto nevim, jak se o mimco starat. Jsem mladsi sestra (24), ale nejradsi bych to za mamku vzala ja. Mate prosim nekdo s laktacni psychozou primou zkusenost? Pokud budete mit jakekoliv rady, piste prosim. Dekuji Veronika
|
| nicol-H | 
|
(10.12.2005 14:18:05)
Ahoj Verco, laktacni psychozu mela moje mamka, ale ne v tak tezky forme jakou popisujes. Mela priserne vzpominky na porod-klestema 14 hodin a ja od ni nechtela pit, sestry na ni koukaly jak na debila a poslaly na ni psychiatra,kteryho vyhodila a chtela podepsat revers. Ac v ty dobe do porodnice navstevy nesmely, tata zaridil,ze za ni pustili babicku.-ta kdyz ji videla, rozbrecela se,protoze mela prej v ocich naprosto silenej vyraz, nenavist vuci celymu svetu a porad dokola opakovala, ze podepise reverz a doktory za to co ji provedli podreze.Babicka rikala,ze tam musi zustat kvuli mne,ze mne jeste nemuzou propustit.Mama rekla,ze mne tam necha dokud to bude nutny,ale ze uz tam nebude ani minutu.Nakonec ji dali nejaky sedativa a prasky na nervy-kojena jsem nebyla ani jednou.Pry jsem z ni vycitila ten neklid a proto nechtela pit. Doma se to trochu zlepsilo,ale pry na mne stejne porad koukala jako na nejakou vec se kterou nevi co si o ni myslet,byla uplne mimo.Celych 6 tydnu u nas byla banicka a s tatou se o mne starali,mama stejne nemohla ani usnout,pry poslouchala zvuky trubek od sousedu a hlavou se ji honily strasny nesmysly-proc tam ta voda tece, ze je venku bily nebe, a porad mne slysela brecet a nedonutila se k tomu mne utesit.-proste byla uplne apaticka.Po sestinedeli jsem se zklidnila i ja(uz jsem tak nervala) a ono ji to postupne preslo.Ale o porodu se dodnes neumi normalne bavit, bere to jako nejvetsi ponizeni ve svym zivote, i dkyz jsme skvely kamaradky a udelala by pro mne prvni posledni.Ale pises,ze sestra mela porod uplne v pohode,tak nevim cim to je, nicmene doufam, ze se ji to do tech 6tydnu-dvou mesicu zase srovna,az se ji vrati do normalu hormony. Mozna je to i tim, ze chtela byt tak dokonala,az ji to vlezlo na mozek.Nekde jsem kdysi davno cetla o holce, co se na maturitu chtela naucit nazpamet celou mapu sveta a zcvokla z toho.-ale vylecila se.Tak preju hodne stesti a pevny nervy a sestricce brzke uzdraveni a kompenzaci tyhle hruzy radosti z miminka...
Nicol
|
| Danka | •
|
(10.12.2005 14:27:20)
podívej se na říjen 2004 tam to jedna holčina zažila
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)