Pole levandulové |
|
(1.5.2020 16:06:56) Dokud je schopná od přírody otěhotnět, tak prostě stará na dítě není. Kdyby byla stará, neovuluje. To, že není bežné mít dítě ve 48 je spíš problém z hlediska etiky, ale ta je celkem pružná. Myslím, že by na světě bylo krásněji, kdyby se lidé starali primárně sami o sebe a neřešili vhodnost či nevhodnost počínání druhých /a samozřejmě vždycky jen ze svého vlastního, čistě subjektivního pohledu, který ovšem vydávají rádi za všeobecnou normu/.
|
Marika Letní |
|
(1.5.2020 16:56:23) "Dokud je schopná od přírody otěhotnět, tak prostě stará na dítě není. Kdyby byla stará, neovuluje. "
Vendula podstupovala v minulosti stále dokola umělá oplodnění. Takže...?
|
|
Fern |
|
(1.5.2020 21:15:05) Neni to vubec o ovulaci,ale o stari vajicek,potazmo jejich kvalite pri takovem jejich stari a je tu velke riziko zdrav.neduhu, i proto mi stuj co stuj mit dite s 50kou na krku prijde jako strasne sobecke uvazovani.Trapit se pak bude jen a jen to dite,hl.ze se ji mimisek podaril.
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:05:21) Z čeho plyne představa, že člověk s vrozeným zdravotním neduhem se nutně bude trápit?
|
Federika |
|
(1.5.2020 22:06:26) Angrešte, mě spíš děsí myšlenka,že by dítě starší matky mělo bejt nutně zdravotně poškozený.
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:10:32) Federiko, no tak vzrůstá riziko chromozomálních aberací, mimoto vzrůstají i rizika komplikací spjatých se zdravotním stavem matky. Ale pořád jsou to rizika řádově v jednotkách procent. Samozřejmě pro někoho to může být hodně, to je otázka náhledu. Ale zároveň je dobré si uvědomit, že je to pořád cca 93 % "riziko" zdravého dítěte.
|
Federika |
|
(1.5.2020 22:12:45) Já to vím, rodila jsem ve 39 A jí je teda o něco víc. Já jsem ale v těch 39 nebyla kontrolovaná víc než ty mladší , riziko prý jen minimálně zvýšené. A při dnešních možnostech vyšetřování nevidím problém ani u V.
|
A. Andrs |
|
(1.5.2020 22:21:35) ve vyssim veku matky ty testy na genetice hazou strasny vysledky, automaticky, je lepsi se netestovat, za ty nervy to nestoji
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:23:21) To Ar, není to tak, věk je v soudobých algoritmech (pro ČR, za jiné země mluvit nemůžu) započtený jako jeden z parametrů a pokud jsou ostatní parametry screeningu v pořádku, věk to k žádnému "výpočtu vysokého rizika" nezvrátí.
|
A. Andrs |
|
(1.5.2020 22:29:27) Angrest, to je dobre, syn vychazel strasne, nakonec jsme se rozhodli to risknout, je mu deset a zatim jsem na nem nic zavadnyho nenasla
|
|
|
Federika |
|
(1.5.2020 22:24:00) Já ale byla na plodovce pokaždý, příbuzná z manželovy strany měla (jako 22 letá) díte s genetickým poškozením, tak mi to bylo i u prvního dítěte doporučeno. Jinak mě ale hlídali v těch 29 stejně jako ve 39. Takže minimálně
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:25:36) Federiko, není vysloveně co "hlídat", pokud nemáš jako matka nějakou specifickou zdravotní komplikaci :) Řeč byla původně o rizicích zdravotního postižení dítěte a tam není potřeba nějak systémově hlídat, to je celem jedno/málorázová kontrola a je stejná pro všechny věkové skupiny.
|
|
|
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:21:36) kontrolovat v 39 nějak výrazně víc není jen čistě z hlediska věku nutné, věk se započítává do celkových screeningových algoritmů, ale jinak samozřejmě riziko chromozomálních aberací je zvýšeno oproti mladému věku (mladý je do těch cca 25) asi 4 x. Což nazvat "minimálně zvýšené" je takové...no, vhodné říci těhotné ženě, aby se nevyděsila:) Jinak je to opravdu otázka náhledu, jak kdo přistupuje k výši rizika. V ČR je tohle riziko považováno obecně spíš už za vysoké, ČR má jeden z nejvyšších poměrů potratů pro riziko postižení dítěte. Jak řekl loni mým studentům jeden jimi konzultovaný odborník na tuto problematiku - "Češky si přejí mít kvalitní dítě". Je to prostě otázka přístupu k přijetí možnosti narození dítěte s postižením, následného přijetí takového dítěte/dospělého člověka společností... je to složité, no.
|
K_at |
|
(1.5.2020 22:24:09) Angrešte, to je smutný. A asi to ledacos vypovídá i o nás, jako o společnosti - kultuře, státu atd.
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:27:45) Kat, nevím, jestli to nazývat smutným, snažím se hodnocení vyhnout. Sama mám blízko k tomu opačnému pólu, ale respektuju i to nastavení na minimalizaci rizik postižení.
Je to ale opravdu překvapivě hodně odlišné mezi zeměmi.
|
K_at |
|
(1.5.2020 22:30:41) Angrešte, myslím si, že to je i o tom povědomí, že v mnoha případech jsou ty rodiny v problémech prostě sami. Je dobré být zodpovědný, samostatný, atd. Ale komunita, podpora a přírodnina politika u nás asi celkem pokulhává. Je to pro mě takový dvojaký téma.
|
Federika |
|
(1.5.2020 22:37:41) Kat, přesně tak. Kamarádím se s jednou paní z Holandska, seznámili jsme se na dovolené. Má holčičku s dost rozsáhlým postižením, fyzickým i mentálním. Ale když mi říkala, jaký mají možnosti a že se prakticky nesetkala s nepochopením ve společnosti, tak jsem si znatelně ten rozdíl taky uvědomila. Když jsme byli malí my, bylo zvykem nám zakrývat oči, pokud jsme měli vidět nějaký postižený dítě,s Downovým syndromem, například. Většinou jsme ale nikoho neviděli, ty děti byly zavřený v ústavech.
|
K_at |
|
(1.5.2020 22:42:45) Federiko, věřím.
|
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:52:53) Federiko, jo, je to rozdíl. I když třeba mám kamarádku se závažnou vrozenou nemocí v Německu a kamaráda s toutéž nemocí tady. A kupodivu ona se setkala s možná i větší odmitavostí a klacky pod nohy než on tady. Je to hodně různý. Zajímavé věci tu k tomu někdy psala Len.
|
|
|
angrešt |
|
(1.5.2020 22:50:29) Kat, ta podpora rodin je pořád malá, byť docela rychle roste, když to porovnáš s devadesátými lety, tak je to pořádný posun. Citelně pomaleji roste podpora dospělých s postižením - tam tak nějak dospělostí "vypadnou" z různých podpůrných organizací a nějak tu pro ně je strašně málo. Ale prý i to se pomalu lepší.
Pro mě to je taky dvojaký, protože jsem (nebo už nejsem, když jsem dala výpověď, no ale 17 let jsem byla) jakoby pracovně spíš na tom jednom konci spektra, zatímco osobně spíš zas na tom druhém. Různě to balancuju, ale asi se postupně přesouvám spíš čím dál víc k tomu druhému.
|
libik |
|
(1.5.2020 22:56:55) Angrešt, jo , je to lepší.
V roce 1985 jsem byla těhotná s holkou, co přivedla na svět nečekaně DS a ani jí ho neukázali a přesvědčili jí, ať dítě odloží.
Její život byl dlouho rozvrácen, další zdravé dítě jí zemřelo v 6 letech na banální laryngitidu (dávala to do souvislosti se svojí "vinou"), pak jsem ztratila kontakt, někdo mi říkal, že má nakonec 2 děti, ale..strašné.., často si na ni vzpomenu, na to, co jí udělali...
|
angrešt |
|
(1.5.2020 23:14:04) libik, jo, v obecném měřítku se to našstěstí zlepšuje. Tohle je dost strašný příběh :(
|
|
|
|
|
|
libik |
|
(1.5.2020 22:34:42) Kat, my nežijeme pospolitě, podle mě matku postiženého dítěte(plodu) napadne, co bude, kdyby ona nemohla. V málo případech přichází v úvahu širší příbuzenstvo, je to těžké.
Takto k tomu třeba přistupoval manžel, když jsme otěhotněli v jeho 50 letech, obával se, že nemocné dítě bychom fyzicky dlouhodobě nezvládli.
Já jsem to neřešila, myslela jsem si, že je dítě zdravé a věřím, že bych se v opačném případě "nepodělala", ale co já vím
|
K_at |
|
(1.5.2020 22:36:34) Libiku, jo. Já taky nevím, zda bych do toho šla. Myslím vědomě. Manžel určitě ne. Ač je v milionech věcí oporou, spolehlivý atd, tak myslím, že on by to nezvládl.
|
A. Andrs |
|
(1.5.2020 22:41:57) u nas to bylo naopak, ja jsem nechtela - vahala jsem a mela strach, ale manzel jednoznacne chtel za vsech okolnosti, ale mozna to bylo tim, ze mel stejne plany zdrhnout, tak mu to bylo jedno, ale jestli jsem mu za neco vdecna, tak za to, ze si syna uhajil, protoze jsem moc rada, ze ho mam
|
libik |
|
(1.5.2020 22:51:23) ToAr
|
|
NovákováM |
|
(1.5.2020 22:57:09) Já vlastně neznám nikoho, kdo by litoval, že si dítě uhájil Zato znám dost takových, které si občas řeknou, že jejich dítě mohlo mít sourozence.
Možná člověk opravdu lituje toho co neudělal, než opaku. A ten žijící človíček samozřejmě leccos přinese všemi směry.
|
|
|
NovákováM |
|
(1.5.2020 22:44:14) Kat - mám to podobně. Manželovi jsem řekla jasně, že chránit se budu, pokud to bude možné - já. Pokud ne, je to na něm. A pokud bych otěhotněla i přes chránění se, nejsem si zcela jistá tím, že bych byla schopná jít na interrupci. Vlastně ani dneska... a to jsem o rok starší než Vendula a už se vážně necítím. Manžel má volbu taky jasnou, může přispět k mému chránění se. No byla by to patová situace a doufám, že ta miminka vědí koho si vybírají za rodiče. My už máme vybráno a chráním se už mnoho let.
|
|
|
|
|
Federika |
|
(2.5.2020 10:08:17) Buchli, to je hrozný. A divím se , že jí to dneska při těch možnostech nerozmluvili.
|
Grainne |
|
(2.5.2020 10:17:37) Federiko, rozmluvili? Zaapelují na to "měli byste se rozhodnout "rozumně"". Rozumně znamená dítě bez jakékoliv zátěže.
|
Federika |
|
(2.5.2020 10:32:29) Grainne, nevím, nedovedu si představit, že by při dnešních možnostech operativních zákroků atd rozumně doporučovali ukončit těhotenství kvůli rozštěpu rtu a patra.
|
|
monam |
|
(2.5.2020 19:31:04) Nikdy jsem neměla pocit, že by nekomplikovaný rozštěp byl indikací k potratu. Měla jsem první dítě ve 34 a poslední ve 41. U posledních dvou jsem byla na AMC, ale nikdy jsem v žádném těhotenství nezaznamenala tlak na AMC ani nějaké strašení. Na AMC jsem chtěla já.
|
A. Andrs |
|
(3.5.2020 3:14:04) Monam, - nezaznamenala tlak na AMC ani nějaké strašení. Na AMC jsem chtěla já.
Ano, tak si nemohla zazit tlak na AMC, kdyz jsi chtela. Ten tlak zazily jenom ty, ktere na ni jit nechtely. Kdyby si rekla, NE, ja jit nechci, tak by prisel prave ten natlak. Logicke.
|
|
|
|
|
angrešt |
|
(2.5.2020 10:11:52) Buchli, to je zvláštní, protože izolovaný obličejový rozštěp bez nálezu čehokoli jiného není indikací k přerušení těhotenství. Ale možná to v praxi nějak jde, pokud je ten tlak rodičů velký, nevím.
Pro mě je tohle opravdu těžké téma. Mezi mými blízkými přáteli je několik lidí z té kategorie "ti by se radši ani neměli narodit", tak je to pro mě prostě osobně emotivní. Mám je tak ráda a jsem tak ráda, že žijou... Zároveň ale (mám vazbu na jednu organizaci poskytující pomoc rodinám, kterým se narodí dítě s postižením) se zas potkávám občas s rodiči takto vážně nemocných dětí a i když ti rodiče milujou své děti takto, tak někdy připouštějí, že kdyby bývala byla možnost odhalit to prenatálně, tak by se rozhodli pro UPT - a prostě je to strašně těžký. Zvenčí mám pocit, že těžší je to pro ty rodiče než pro ty samotné lidi s handicapem, ale zas si uvědomuju, že zvenčí jsem nezúčastněná, nevidím zdaleka všecko... a mimoto vidím jen omezenou skupinu. A samotný fakt, že ty vážně nemocné lidi znám, znamená, že jsme se museli nějak seznámit, že jsou to lidé schopní sociálních interakcí a schopní nacházet si přátele - a že tím asi selektuju skupinu lidí s postižením, která je s ním dobře sžitá a proto žijou šťastnej život a jsou šťastní, že se mohli narodit, zatímco ti, kdo ho mají v souvislosti se svou nemocí třeba nešťastný, prostě nevidím a nepotkám.
Dokážu pochopit i tu touhu po výhradně zdravém dítěti. Bohužel si myslím, že to odmítání byť minimálního zdravotního handicapu rozhodně v ČR souvisí s následným nepřijetím okolím a společností. "jó kdybyste nevěděli předem v těhotenství, že je takovejhle...tak by to prostě byla rána z nebe; ale vy jste věděli, nechali jste si ho, a tak si to teď vyžerte". Setkala jsem se i s tím "schválně jím teď zatěžujete zdravotní systém, měli byste si to teď platit, bylo to vaše rozhodnutí". A spousta dalších věcí, náročnost pro rodiče, častý odchod otce od rodiny... prostě i rozhodnutí pro UPT je naprosto legitimní a jsem ráda, že ta možnost v ČR je plně legální.
Mělo by to být ale výhradně rozhodnutím toho páru. Jak na jednu, tak na druhou stranu. Ale i na týhle diskusi vidíš, kolik lidí hodnotí ne/vhodnost reprodukce cizího člověka (jo, i já:) ). Jak to prostě je i společenské téma a ty tlaky na konkrétní pár jsou různorodé a v tak zranitelném období, jako je rozhodování o životě/smrti svého vlastního dítěte, i to zdánlivé tlachání může mít daleko větší průraznost v nátlaku.
|
Martina, 3 synové |
|
(2.5.2020 10:21:22) tak někdy připouštějí, že kdyby bývala byla možnost odhalit to prenatálně, tak by se rozhodli pro UPT
Několikrát jsem potkala rodiče, kteří si první postižené dítě nechali - a když zjistili, že by další dítě bylo postižené, dali ho pryč. Je to těžké.
|
angrešt |
|
(2.5.2020 10:28:39) Martino, máš pravdu. A i to je úplně pochopitelné, stejně, jako je pochopitelné, když se ti rodiče rozhodnou si to druhé dítě nechat. Obě možnosti jsou správně, když jsou správně po tu rodinu. pro ty rodiče je to těžké strašně, a je těžké jim umožnit skutečně svobodné rozhodnutí, protože se do toho promítá kromě těch jednoznačně negativních jevů (třeba již zmíněná nízká podpora pro takovou rodinu a potažmo takového člověka v dospělosti a je to něco, s čím se dá něco dělat) i spousta vlivů, které nejsou negativní, jen prostě vycházejí ze specifických zkušeností, z omezeného vzorku, s nímž lze tu zkušenost porovnat, z holé nemožnosti predikovat, co bude... A spousta lidí tlačí na ten pár i třeba v podstatě v dobrém (i když se samozřejmě můžeme ptát, jestli vůbec nějaký tlak může být principiálně dobrý).
|
|
Martina, 3 synové |
|
(2.5.2020 10:38:00) no asi vedeli na co jim.jejich sila staci.
Já měla jen tak tak sílu na zdravé děti. Postižené bych nezvládla.
|
Federika |
|
(2.5.2020 10:49:06) Martino, nejsem si jistá, ale... Já vlastně děti nechtěla. Dařilo se mi hodně dobře, vydělávala jsem hodně peněz,cestovala jsem si, můj život se mi moc líbil. Pak jsem neplánovaně otěhotněla a když jsem s tím teda smířila, narodil se mi syn. Krásnej) Ale neležel a nepohyboval se tak jako jiná miminka. Ležel jako kus hadru. Po spoustě vyšetření mi oznámili, že na definitivní diagnozu musíme čekat,ale že mají podezření na spinální svalovou atrofii. Konec. Nakonec jsme se zapojením kliniky v Mnichově a spousty cvičení všechno zvládli, ta nemoc se nepotvrdila. Ale-v momentě, kdy jsem po sdělené možné diagnozy překonala šok, cítila jsem v sobě strašnou sílu, zakovou, o které bych nikdy neřekla,že ji já můžu mít. Dívala jsem se na to krásný miminko, ležící jako hadr a věděla jsem,že ho ochráním,že ho nedám, že pro něj udělám všechno, i kdybych na to měla bejt sama. Tak je možný, že se nedá říct předem, že máš jen na to,abys vychovávala zdravé dítě. To nemůžeš vědět dopředu.
|
A. Andrs |
|
(2.5.2020 10:52:24) Federiko, ano mas pravdu, zeny jsou strasne silne a ve spojitosti s materstvim jeste milionkrat silnejsi. Asi je to tak spravne. Priroda nam to nadelila.
|
|
Martina, 3 synové |
|
(2.5.2020 10:57:34) Tak je možný, že se nedá říct předem, že máš jen na to,abys vychovávala zdravé dítě. To nemůžeš vědět dopředu.
Moje děti nejsou úplně zdravé / nebyly zdravé celý svůj život. Ale mohla jsem mít i nemocnější, nebýt moderní doby. Pak bych ale neměla tyhle.
|
A. Andrs |
|
(2.5.2020 10:59:28) Martino, zvladla jsi vychovat tri deti, ty by si zvladla vsechno!
|
|
|
|
|
|
Evelyn1968,2děti |
|
(2.5.2020 10:33:47) Na postižení dítěte je podle mě nejtěžší to, že se nikdy neosamostatní, je na tom pořád stejně jako malé dítě, jen rodiče stárnou a síly ubývají.
|
Evelyn1968,2děti |
|
(2.5.2020 10:37:56) Taodvedle, chráněný bydlení znám dobře, ale myslím větší postižení.
|
|
Len |
|
(2.5.2020 10:46:11) Tak moje svagrova mnoho let bydlela v chranenem byte, aktivity mela ty, ktere si vybrala, nenudila se nikde, ctyrikrat za rok si vyjela na dovolenou, mela ruzne divadelni krouzky atd. Nicmene po smrti otce se po par letech dostala na antidepresiva, z cehoz vznikla epilepsie a v osmatriceti se rozjel alzheimer. Pred nedavnem se prestehovala do chraneneho bydleni s vetsi pomoci, kvuli korone je ted doma u tchyne, bohuzel to vypada, ze tchyne mela mensi mrtvici, je v nemocnici, kde je corona vsude, takze kdo vi, co bude. Chranene bydleni ma, prijem ma, na obcasnou asistenci ma 4 sourozence, snad bude tchyne ok.
|
A. Andrs |
|
(2.5.2020 10:50:14) po prichodu do zahranici me nejvic prekvapilo mnozstvi handikapovanych lidi okolo me, na to jsem nebyla z CR zvykla, ted uz to nevnimam,
|
|
|
|
angrešt |
|
(2.5.2020 10:40:23) Evelyn, tohle je hrozně generalizující, spousta lidí s různými typy postižení, i velmi vážnými, se osamostatní. Problematičtější je to u postižení mentálního, samozřejmě.
|
|
|
|
|
|
Senedra |
|
(2.5.2020 10:13:56) Buchli, tak z toho je mi zle...
Když mi blbě vyšly testy ve druhém těhotenství, tak manžel jen řekl "I s postižením a s naší pomocí můžu to dítě žít a být spokojené." ( naštěstí se pak nic neprokázalo)...
|
|
Len |
|
(2.5.2020 10:25:03) Z podobnych pribehu me nejvic dostal ten, kdy cekali po IVF dvojcata, jedno s DS, nacez se rozhodli to jedno potratit a druhe si nechat. Muj osobni nazor je - co jsem si vysoulozila, to mam. Neni zadny narok na "lepsi" dite. Ale pravda je, ze ziju 20 let ve spolecnosti, ktera tohle vnima jinak (a to presto, ze potrat na prani matky je mozny az do 24tt a potrat z duvodu postizeni az do porodu).
|
angrešt |
|
(2.5.2020 10:37:09) Slovy jedné genetičky - "Down syndrom je Rolls-Royce mezi postiženími". I když i to je pro rodinu samozřejmě hodně náročné, tak je to relativně "málo vážné"(relativně - uvědomuju si plně, že pro daného konkrétního jednotlivce to může být vnímané velmi vážně a že nelze nijak porovnávat konkrétní problémy konkrétních lidí). A to jak samotným zdravotním handicapem, který nevyžaduje zas tak extrémní péči jako některé jiné, tak i tím sociálním přijetím. DS je přijímaný daleko lépe, než různá postižení, která vedou k velkým, nepřirozeně vypadajícím deformitám, zejména obličeje, k "divnému" chování, různým nezvyklým pohybům, výkřikům, ta, která vedou k poruchám řeči a nemožnosti se dorozumět s běžným okolím... Mimoto hodně lidí s DS má mosaicistní formu, která je ještě lehčí.
|
|
|
|
|
|
|